Článek
Když se v roce 1976 začala natáčet komedie režiséra Jiřího Menzela podle scénáře Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, nikdo netušil, že vzniká jeden z největších pokladů české kinematografie. Příběh pražské rodiny, která hledá vysněnou chalupu na venkově, funguje i po padesáti letech díky přesně odpozorovaným postavám, nenápadnému humoru a autentické atmosféře. Autentičnost byla pro Menzela klíčová. Režisér si potrpěl na detaily a dokázal být neústupný, pokud šlo o obsazení nebo podobu jednotlivých scén. Díky tomu dnes působí film přirozeněji než řada mnohem mladších snímků.
Daniela Kolářová vozila na natáčení syna
Zatímco ve filmu řešila Věra Lavičková starosti s rodinou a vysněnou chalupou, v soukromí měla Daniela Kolářová úplně jiné povinnosti. „Komedii Na samotě u lesa jsem stejně jako Léto s kovbojem točila, když byly Šimonovi necelé dva roky. Vydobyla jsem si pracně nárok mít ho při natáčení s sebou. Při zimní dotáčce „Samoty“ jsem už čekala Matěje,“ vzpomínala s úsměvem.
Daniela Kolářová patřila mezi naše nejobsazovanější herečky
Herečka trvala na tom, že syna bude mít poblíž i během práce. S péčí pomáhala rodina, Kolářová tak mohla střídat roli matky před kamerou s rolí matky v reálném životě. „Občas to bylo hodně náročné, ale měla jsem štěstí. Manželova „teta Mádřinka“, která pečovala o něj, když byl malý, to samé udělala pro naše syny,“ vysvětlovala. Dnes by podobné podmínky na place nikoho nepřekvapily, v polovině sedmdesátých let ale šlo spíše o výjimku.
Děda Komárek měl reálnou předlohu
Josef Kemr vytvořil jednu z nejslavnějších postav českého filmu. Málokdo si však uvědomuje, že v době natáčení mu bylo pouhých 54 let. Díky maskérům, kostýmu, způsobu chůze a především hereckému výkonu působil o několik desetiletí starší. Kemr navíc nebyl mezi představiteli komunistického režimu příliš oblíbený. O své víře mluvil otevřeně a právě to mu komplikovalo některé pracovní příležitosti. Jiří Menzel ale na jeho obsazení trval a udělal dobře. Dnes si lze dědu Komárka jen těžko představit v podání někoho jiného.
Zajímavostí je, že předobraz této postavy skutečně existoval. Nebyl to jen volný autorský nápad Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Inspirací se stal skutečný majitel chalupy pan Lukšíček, kterého oba scenáristé poznali během vlastního hledání venkovského stavení. Starší muž jim opakovaně sliboval, že chalupu prodá, pokaždé ale našel důvod, proč obchod ještě odložit. Právě tato nekonečná hra na „už příští rok“ se stala jedním z hlavních motivů filmu.
Tvůrci si z jeho osobnosti vypůjčili nejen vztah k rodnému místu, ale také řadu drobných zvyků, způsob vyjadřování a některé autentické historky. Dokonce i slavná hláška „Chčije a chčije“ má původ v prostředí kolem pana Lukšíčka a skutečných zážitcích Svěrákovy rodiny. Skutečný Lukšíček se do filmu propsal ještě jednou. Když filmaři nemohli sehnat starou pilu s prasklým chladičem, kterou potřebovali do jedné ze scén, odkoupili ji přímo od něj.
Vodník strašidelnou pověst neříkal
Scéna příjezdu rodiny na venkov patří k nejznámějším částem filmu. Vůz, kterým Lavičkovi cestují, přitom nebyl majetkem barrandovských studií. Šlo o soukromou Škodu 100 Zdeňka Svěráka. V době, kdy osobní auto představovalo cennou věc, šlo o poměrně odvážné rozhodnutí.
Jedna z nejslavnějších scén se odehrává u mlýna. Inženýr Zvon v podání Ladislava Smoljaka vypráví tajuplnou historku o vodníkovi, zatímco diváci marně odezírají z jeho rtů, co vlastně říká. Ve skutečnosti ale žádnou strašidelnou pověst nevyprávěl. Smoljak prý před kamerou odříkával technické a bezpečnostní texty, které s vodníkem neměly nic společného. Kouzlo celé scény vzniklo až díky střihu a hereckým reakcím ostatních postav.
Menzel si z herců rád utahoval
Jiří Menzel byl známý smyslem pro humor nejen před kamerou, ale i během natáčení. Legendární je například historka se skládacím lehátkem, které se pod postavou Zdeňka Svěráka opakovaně hroutí. Většina pádů nebyla náhoda. Režisér měl připravený jednoduchý trik a správný okamžik si pečlivě hlídal. Výsledkem jsou záběry, které dodnes působí spontánně a přirozeně.
Roli doktora Houdka získal Jan Tříska v době, kdy už byl pro režim problematickou osobností. Jeho obsazení nebylo samozřejmostí a Menzel ho musel obhajovat. Po Třískově emigraci v roce 1977 se situace ještě zkomplikovala. Některé televizní verze filmu byly následně upraveny tak, aby se jeho postava na obrazovce objevovala co nejméně. Až po roce 1989 se film vrátil k původní podobě.
Film, který ovlivnil další českou klasiku
Se vznikem Na samotě u lesa je spojena i jedna méně známá historka. Zdeněk Svěrák měl po administrativní chybě získat honorář za scénář dvakrát. Když se na nesrovnalost přišlo, řešilo se, jak situaci napravit. Výsledkem bylo, že Svěrák pokračoval v další scenáristické práci. O několik let později vznikla Vesničko má středisková, další film, který se zařadil mezi české klasiky.
Buď jak buď, snímek Na samotě u lesa nestaví na velkých efektech ani komplikovaném příběhu. Jeho síla spočívá v obyčejných situacích, skvěle napsaných dialozích a hercích, kteří působí jako lidé, které skutečně známe. Ať už kvůli dědu Komárkovi, mlýnskému kolu nebo nekonečnému snu o chalupě někde na samotě, film pořád dokáže připomenout, že ty nejlepší příběhy bývají často ty nejjednodušší.
Zdroje: autorský článek s využitím
