Článek
Herecké geny měl v sobě Jan Potměšil (59) už odmala. Po tatínkovi zdědil sportovní talent a disciplínu, po dědečkovi zase cit pro divadlo a radost z hraní. Ten byl nadšeným ochotníkem na jihu Čech a malého Honzu svět jeviště doslova okouzlil. Osud mu ale pomohl ještě víc: už v osmi letech si ho vyhlédli filmaři do dětského televizního pořadu o knížkách. Okamžitě bylo jasné, že kamera ho miluje, byl přirozený, živý, měl v očích jiskru.
Skvěle rozjetá kariéra
První výraznější roli získal už v roce 1975 v bakalářském příběhu Lokomotiva po boku Vladimíra Menšíka. Postupně se objevoval v dalších projektech a diváci si ho zamilovali třeba v seriálu Žena za pultem nebo ve filmu Tajemství ocelového města. Přesto rodiče trvali na tom, aby měl „pevnou půdu pod nohama“, a tak nejprve vystudoval gymnázium. Na DAMU se dostal až na druhý pokus, ale o to víc si herecké studium vážil.
Skutečný hvězdný status přišel koncem 80. let. Pohádka O Jasněnce a létajícím ševci z něj udělala idol mnoha divaček, film Bony a klid zase potvrdil jeho hereckou všestrannost. Režisér Jan Kačer v něm rozpoznal velký divadelní talent a ještě před dokončením školy ho přivedl do angažmá na Vinohradech. Zdálo se, že kariéra má našlápnuto k výšinám.
Chyba řidiče mu navždy změnila život
Pak ale přišel 8. prosinec 1989. Cesta z Ostravy do Prahy, zimní noc, únava a osudová chyba řidiče, který na okamžik usnul. Auto narazilo do svodidel a zřítilo se ze svahu. Zatímco ostatní vyvázli relativně lehce, Jan Potměšil zůstal zaklíněný pod vozem. Utrpěl těžké poranění hlavy a vážné poškození páteře.
Jan Potměšil je dnes vděčný za každý nový den
Lékaři rodině nedávali velkou naději. Ležel tři měsíce v kómatu, po probuzení mohl jen hýbat očima. Prognózy byly tvrdé: pokud přežije, bude odkázaný na invalidní vozík a návrat k normálnímu životu se zdál spíš jako iluze. Jenže kdo Jana zná, ví, že vzdávání se nikdy nebylo jeho styl.
Rodina mu byla obrovskou oporou. Rodiče stáli při něm v každé fázi rehabilitace, i když to bylo psychicky i fyzicky nesmírně náročné. Sám herec později přiznal, že byly chvíle, kdy byl vzteklý, zoufalý a uzavřený do sebe. Přesto v sobě našel sílu bojovat. Znovu se učil mluvit, hýbat, přijímat své nové tělo i nový život.
Návrat k milované práci
Zlomovým momentem byl návrat k herectví. Pomohl mu k němu kamarád a kolega Jan Špalek, který ho tehdy přesvědčil, že herectví pro něj nekončí ani s vozíkem.Potměšil se stal členem divadelního spolku Kašpar a znovu stanul na jevišti. Hrál v Praze i po celé republice, často v malých sálech a kulturních domech, kde se divadlo hraje srdcem. Symbolicky se tak vrátil i na jih Čech, kde kdysi hrával jeho dědeček a kruh se uzavřel.
Před kameru se vrací spíš výjimečně, ale o to víc jeho účast působí silně. Diváci si ho mohli všimnout například v seriálu Život a doba soudce A. K., kde znovu dokázal, že herectví není o fyzických limitech, ale o emocích a osobnosti. Zajímavé je, že se herec zapojil i do revolučního dění v roce 1989. Později proslula jeho věta „je lepší být na vozíku než s komunisty.“ Tu pronesl v době, kdy vzpomínal na dobu, kdy se probral z komatu a otec mu řekl, že Václav Havel je prezidentem.
Rodina, ve kterou ani nedoufal
Ještě větším vítězstvím než návrat k práci je pro Jana Potměšila jeho rodina. V roce 2004 si vzal novinářku Radku Prchalovou a stal se otcem hned dvakrát. Nejdřív přijal jejího syna Šimona, který ho později sám požádal, zda může nosit jeho příjmení. Společně pak přivítali na svět i syna Honzu. Pro Potměšila to byl malý zázrak. V době po nehodě si totiž ani nedokázal představit, že by jednou mohl být otcem.
Dnes mluví o rodičovství s obrovskou pokorou. Vypráví, jak si s kluky hrál, jak jim ukazoval místa, která měl rád, a jak s nimi prožíval obyčejné radosti, které jsou ve skutečnosti těmi největšími. „Je to život v lásce,“ shrnul jednou jednoduše, ale výstižně.
Zdroje: super.cz, magazin.aktualne.cz, prozeny.cz, idnes.cz,
