Článek
Z pohledu obyvatel ostrova Severní Sentinel je zbytek světa něco, co nepřináší výhody, ale rizika. A když se podíváme na historii okolních ostrovů, dává jejich postoj až překvapivý smysl. Severní Sentinel leží v Bengálském zálivu nedaleko turisticky oblíbených Andamanských ostrovů. Zatímco jen pár desítek kilometrů dál stojí hotely na bílých plážích a potápěči obdivují korálové útesy, tento ostrov zůstává mimo běžnou mapu světa.
Na vetřelce raagují luky a šípy
Ostrov patří Indii, která ho v padesátých letech minulého století vyhlásila kmenovou rezervací a zakázala přibližování. Nejde o kuriozitu pro dobrodruhy, ale o ochranu lidí, kteří o kontakt nestojí – a dávají to najevo velmi přímo. Sentinelci opakovaně reagují na vetřelce luky a šípy. Pro moderního člověka to může působit nepřátelsky, ale z jejich perspektivy jde o obranu území. „Kdokoli, kdo vstoupí na jejich území, nesmí jít dál, než s čím oni souhlasí. Dávají dost varování a cizinci to musí respektovat,“ uvedl Triloknath Pandit indický antropolog, který jako první vstoupil na Severní Sentinel.
Nemáme důkazy, že by kdy sami vyhledávali konflikt nebo opouštěli ostrov, aby někoho napadli. Naopak: jejich strategie je jednoduchá, chtějí držet svět dál od sebe. Často se o nich píše jako o lidech „z doby kamenné“. Je to tak, ale realita je pestřejší.
Ano, jejich způsob obživy odpovídá lovcům-sběračům. Loví, rybaří a sbírají plody. Neprovozují zemědělství ani chov zvířat. Zároveň ale používají kov. Železné hroty šípů a nástrojů pravděpodobně pocházejí z trosek lodí nebo z kovových předmětů vyplavených na břeh. Sentinelci je dokážou opracovat a využít. Pragmaticky berou z okolí vše, co mohou nějak využít.
Severní Sentinel má rozlohu zhruba 59,67 km² a téměř čtvercový půdorys
Oheň je pro ně velice důležitý
Z pozorování na dálku víme, že staví jednoduché chýše, používají úzké kánoe do mělkých vod a velmi dobře se orientují ve svém prostředí. O jejich jazyce, víře nebo společenském uspořádání ale nevíme prakticky nic. Nevíme ani, kolik jich přesně je. Odhady se pohybují od několika desítek po pár stovek. Přesnější čísla by vyžadovala kontakt, který by byl pro ně i pro výzkumníky rizikový.
Zajímavé jsou zmínky o ohni. Některé zprávy naznačují, že Sentinelci oheň udržují nepřetržitě a nemusí ho umět snadno znovu rozdělat. Proto prý pečlivě hlídají několik ohnišť najednou. Jistotu nemáme, ale i kdyby to byla pravda, nejde o žádnou „zaostalost“. V tropickém klimatu, kde je dost paliva a komunita je malá, může být udržování ohně jednodušší a spolehlivější než jeho opětovné rozdělávání.
Izolace je racionální přístup
Velkou otázkou je genetika. Laická představa říká, že malá izolovaná populace musí trpět příbuzenským křížením a nemocemi. Jenže biologie je složitější. Malé skupiny mohou fungovat velmi dlouho, pokud se v nich postupně vyselektují škodlivé mutace. Jedinci se závažnými genetickými problémy mají menší šanci na přežití a reprodukci, takže se jejich geny dál nešíří. Výsledkem nemusí být degenerace, ale relativně stabilní genofond přizpůsobený místním podmínkám. Bez genetického výzkumu ale zůstáváme jen u odborných odhadů. A ty dnes nikdo dělat nechce, právě kvůli ochraně kmene.
Zkušenosti okolních andamanských kmenů ukazují, proč je izolace pro Sentinelce racionální. Po příchodu Britů v 19. století se mezi domorodci rozšířily nemoci, násilí a sociální rozvrat. Některé skupiny byly téměř vyhlazeny. Kontakt s civilizací pro ně nebyl přínosem, ale katastrofou. Sentinelci zřejmě po generace sledovali, co se děje kolem, a zvolili opačnou strategii: nikoho nepouštět.
Silně to připomněla tsunami v roce 2004. Když indická pobřežní stráž kontrolovala ostrov z vrtulníku, objevil se na pláži muž mířící lukem. Nebyl to projev agrese, ale vlastně dobrá zpráva, protože to znamenalo, že přežili. Předpokládá se, že díky znalosti přírody včas rozpoznali varovné signály a přesunuli se do bezpečí. Komunity žijící v těsném kontaktu s prostředím často vnímají změny, kterých si moderní člověk nevšimne.
Misionář zaplatil životem
Pokusy o „přátelský kontakt“ probíhaly hlavně ve druhé polovině 20. století. Antropologové přiváželi dary, nejčastěji kokosové ořechy. Občas se setkali s klidnější reakcí, jindy byli zahnáni šípy. Ani v nejlepších chvílích ale Sentinelci neprojevili zájem o hlubší vztah. Nezvali návštěvníky do vnitrozemí, nezkoušeli komunikovat, nedávali dary na oplátku. Jejich postoj byl konzistentní ve smyslu tolerujeme vás, ale nepřibližujte se.
Poté Indie aktivní pokusy o kontakt prakticky ukončila. Dnes převládá politika nezasahování. Tragický případ amerického misionáře z roku 2018, který se pokusil na ostrov dostat nelegálně, jen potvrdil, že ignorovat realitu se nevyplácí. John Allen Chau chtěl kmen obrátit na křesťanství. Byla to však jeho poslední věc, kterou v životě udělal. Z jeho pohledu šlo o poslání, z pohledu kmene o narušení území. „Kmen Sentinelců a jiné kmeny nepotřebují, aby jim někdo vnucoval náboženství, to je činí více nepřátelskými,“ vysvětlovala indická antropoložka Madhumala Chattopadhyayová.
Dokáží přežít, to není zaostalost
Otázka, zda jsou Sentinelci „primitivní“, vypovídá spíš o našem pohledu než o nich. Nemají písmo, státní správu ani technologie, ale dokážou dlouhodobě přežít v náročném prostředí, udržet komunitu a chránit své zdroje. To není znak hlouposti, ale funkční adaptace. Technologická jednoduchost neznamená mentální méněcennost, jen jinou cestu.
Možná nejzajímavější na celém příběhu je, že v dnešním propojeném světě stále existuje místo, kde globalizace končí pár kilometrů od břehu. Sentinelci nejsou turistická atrakce ani živá muzeální expozice. Jsou to lidé, kteří si zvolili izolaci jako strategii přežití. A zatím jim funguje.
Zdroje: autorský článek s využitím survivalinternational.org, sapiens.org, nationalgeographic.com, nature.com, theguardian.com
