Článek
Nepříliš výrazný, spíš menší postavy, slušně vychovaný, pracující. Takový byl Lukáš Černý v době, kdy by do něj nikdo ani v nejmenším neřekl, co a koho doopravdy představuje. Měl rodinu, dítě, zaměstnání. Uměl se usmát, prohodit pár vět se sousedy, nepoutal pozornost. Kdybyste ho potkali v devadesátkách na ulici, pravděpodobně byste si ho vůbec nezapamatovali. A přesto se zapsal do české kriminalistiky jako muž, který chladnokrevně připravil o život několik lidí a stal se hlavním vykonavatelem vražd skupiny, které dnes říkáme Orličtí vrazi.
Jeho chladnokrevnost zaskočila i Kopáče
Na tom kontrastu je něco znepokojivého. Takových „Černých“ přeci může po světě běhat hodně. Ano, přesně tak to je, může. Černý nevyrostl jako filmový gangster. Vyučil se, pracoval, žil obyčejný život. Lidé z okolí ho popisovali jako ochotného a spolehlivého. Uměl jednat s lidmi, nepůsobil konfliktně. Právě tahle schopnost splývat s okolím z něj dělala ideálního muže pro špinavou práci.
Nevyčníval, nebudil podezření, nevzbuzoval strach. A přitom byl podle výpovědí tím, kdo dokázal bez velkých emocí zmáčknout spoušť. „Černý nám pořád dokola vykládal, jak jsme se spletli, že on by nikdy nikoho nezabil, že má rodinu,“ vysvětloval kriminalista Jan Štoček, který vedl pátrací tým. Ti, kdo Černého znali jen povrchně, mluvili o milém chlapíkovi. Ti, kdo znali jeho druhou stránku, používali mnohem temnější přezdívky. Ne kvůli výstřednosti, ale kvůli chladnému přístupu k násilí.
Podle rekonstrukcí a svědectví působil při vraždách téměř technicky. Jako by plnil úkol. Když gang zabil svoji první oběť podnikatele Aleše Katovského, vykonavatelem se stal právě Černý. „Já mám pocit, že Kopáče ta první vražda zaskočila. Zjistil, že Černý je schopen všeho. Taky mu začali říkal Pacient,“ zamýšlel se Štoček a narážel na to, že i šéf skupiny Karel Kopáč byl svým způsobem v šoku. Takový klid při zabíjení zkrátka nebyl ani v podsvětí vůbec běžný.
Devadesátky snesly (skoro) všechno
Kolem Černého se postupně vytvořil okruh lidí napojených na byznys se zbraněmi, auty a různými pololegálními obchody. Devadesátá léta byla v tomhle směru zvláštní období. Spousta pravidel se teprve tvořila, podnikání jelo často na dobré slovo a dluhy se neřešily žalobou, ale osobně. Rychlé peníze lákaly a hranice toho, co je „ještě v pohodě“, se posouvaly.
Nejdřív šlo o kšefty. Pak o dluhy. A někde na té cestě se objevila myšlenka, že odstranit problémového člověka je vlastně řešení. Orlická skupina nebyla mafie s kodexem. Spíš parta mužů, které spojoval zisk a ochota riskovat. Každý měl svou roli. Někdo domlouval schůzky, jiný zajišťoval zázemí, další řešil „úklid“. A Černý byl ten, kdo dokázal udělat poslední krok.
Psychologicky je to model, který známe i z jiných případů. Když se vina rozdělí mezi víc lidí, každý si ji v hlavě zmenší. Nikdo přece nenese všechno. Jeden „jen“ plánoval, druhý „jen“ pomohl, třetí „jen“ vystřelil. Morální brzda se tím otupí. A s každým dalším činem je slabší.
Obcházel Prahu a nabízel své služby
Likvidace těl v Orlické přehradě pak dala celé kauze jméno i mrazivou symboliku. Sudy, voda, zátěž. Pro veřejnost to byl šok a pro média silný obraz. Ve skutečnosti za tím nebyla genialita zločinců, ale víra, že voda zahladí stopy. Nezahladila. Spíš naopak.
Vyšetřování bylo zdlouhavé a postavené hlavně na trpělivé práci kriminalistů. Žádné kamery na každém rohu, žádné digitální stopy, všechno se dělalo „postaru“, tedy množství výpovědí, rekonstrukcí a skládání detailů až to úmoru. Když se mozaika začala spojovat, ukázalo se, že nejde o izolovaný čin, ale sérii vražd motivovaných penězi.
Orličtí vrazi své oběti shazovali ze Ždákovského mostu
Černý nakonec dostal doživotí jako přímý vykonavatel. Ve vší té hrůze bylo zajímavé, že černý se do zabíjení zamiloval, bavilo ho to. A nestačilo mu tempo, které gang nastolil. Orličtí vrazi zkrátka vraždili příliš pomalu. A málo. Začal tedy chodi po Praze a nabízel své služby. „Říkalo se, že nějaký Černý dělá vraždy na objednávku, ale dlouho jsme neměli důkazy. Vy můžete vědět, že Černý, Kopáč nebo Kuna vraždí, ale musíte to dokázat,“ potvrdil Štoček. Zlom přišel ve chvíli, kdy se z Černého stala „známá firma“ a i jeho případní klienti se ho spíš báli, tak raději spolupracovali s vyšetřovateli.
Co je a co není skutečné?
Ve vězení si Černý změnil jméno, přiklonil se k víře a po letech začal mluvit o lítosti. Otázka, která visí ve vzduchu, je pořád stejná: jde o skutečnou změnu, nebo o snahu působit přesvědčivě před soudem? U doživotních trestů tohle dilema nikdy nemá jednoduchou odpověď. Člověk se změnit může. Ale jak to spolehlivě poznat?
Příběh Orlických vrahů dnes žije hlavně v true crime formátu. Podcasty, dokumenty, články. Někdo na tom vidí morbidní fascinaci, ale možná je to spíš snaha pochopit. Tyhle příběhy totiž ukazují, že zločin málokdy začíná vraždou. Začíná malými ústupky, ochotou obejít pravidla a vydělat rychleji než ostatní. A pak už jen záleží, kdo je ochotný zajít nejdál.
