Článek
Normalizace v Československu se často popisuje jako doba šedi, kompromisů a tichého přizpůsobení. Pro řadu lidí to tak opravdu bylo. Člověk chodil do práce, jel na chatu, poslouchal rádio, naučil se „nevyčnívat“. Jenže vedle toho existovala i jiná zkušenost. Zavřené možnosti, zavřené hranice. Po srpnu 1968 odešly z Československa desetitisíce lidí. Ti, kdo zůstali, věděli, že legální cesta ven je složitá, zdlouhavá a často marná. A právě v tomhle prostředí se rodily nápady, které dnes znějí neuvěřitelně. Unést letadlo a získat vytouženou svobodu.
Mladí, ozbrojení a rozhodnuti nikdy se nevrátit
Nebyla to masová záležitost, ale ani úplná rarita. Na přelomu 60. a 70. let k podobným pokusům docházelo po celém východním bloku. Československo nebylo výjimkou. Zajímavé je, že dva výrazné případy spojuje stejné datum, tedy 8. červen, a také západočeská lázeňská letiště. Jeden skončil bez obětí, druhý se změnil v tragédii.
8. června 1970 nastupují v Karlových Varech cestující do Iljušinu Il-14 na pravidelné lince do Prahy. Nic nevybočuje z rutiny. Malé regionální letiště, uvolněná atmosféra, bezpečnostní kontroly spíš symbolické. Létání tehdy nebylo spojeno s přísnými procedurami, jak je známe dnes, takže žádné rentgeny, žádné detektory kovů.
Na palubě je osm mladých lidí ve věku zhruba mezi devatenácti a čtyřiadvaceti lety. Nejde o sehranou polovojenskou skupinu, spíš o partu odhodlaných lidí, kteří se rozhodli, že jejich život má pokračovat jinde. Do letadla si dokážou propašovat několik střelných zbraní. Už to samo o sobě vypovídá o tehdejších podmínkách.
Mělo to drobnou vadu, chybělo palivo
Krátce po startu přechází plán do praxe. Dva z nich vnikají do pilotní kabiny a požadují změnu kurzu na Mnichov. Kapitán váhá, protože dobře ví, že podobná situace může skončit katastrofou. Jenže když zazní výhrůžky smrtí, prostor pro odpor se zmenšuje.
Další únosci mezitím přesouvají cestující do zadní části letadla, aby minimalizovali riziko zásahu. Paradoxně se snaží situaci „řídit“ a udržet pod kontrolou. Nejde jim o chaos, ale o útěk. Plán má ale trhlinu: palivo. Il-14 nemá dostatečný dolet na bezpečný let do Mnichova. Posádka proto míří do Norimberku. Tam už čeká policie a celý pokus končí bez krveprolití.
Z dnešního pohledu překvapí, jak relativně mírné tresty únosci dostanou. Německé soudy řeší čin primárně jako trestný čin ohrožení letecké dopravy, ale vnímají i politické pozadí. Československá strana žádá vydání, ale neuspěje.
Jak se z únosců stanou „bandité“
Dobový tisk v Československu měl jasno. Stranické noviny vykreslují únosce jako narušené jedince s pochybnou morálkou a kriminální minulostí. Čtenář měl získat jednoduchý obraz: nešlo o lidi prchající ze systému, ale o nebezpečné živly.
Z dnešního odstupu je zřejmé, že šlo o klasickou mediální zkratku. Propaganda potřebovala jasný příběh. „Oni špatní, my zodpovědní“. Realita bývá složitější. Touha odejít z nesvobodné země ještě nedělá z člověka hrdinu, ale automaticky z něj nedělá ani psychopata. Tenhle případ nakonec vyšuměl. Nikdo nezemřel, letadlo nepřistálo v plamenech, nevznikl velký mezinárodní incident. O to víc vynikne kontrast s tím, co přišlo o dva roky později.
Pokus o únos letounu L-410 skončil smrtí pilota
Když se plán zvrtne během několika vteřin
8. června 1972 startuje z Mariánských Lázní malý turbovrtulový L-410. Krátký vnitrostátní let do Prahy, nic výjimečného. Posádka i cestující berou cestu jako rutinu. Jenže i tentokrát je na palubě zbraň a někdo, kdo nechce přistát v Praze. Rozhodující moment přichází rychle. Jeden z únosců míří na kapitána. Co se přesně stane dál, zůstává nejasné, výpovědi se liší. Mohlo jít o úmysl, mohl to být zmatek, zápas, nervozita. Jisté je jediné: padne výstřel.
Kulka zasáhne kapitána do krku. Poranění je devastující, smrt přichází téměř okamžitě. Z pokusu o útěk se během pár sekund stává boj o přežití všech na palubě. Druhý pilot přebírá řízení v extrémní situaci. Krev zraněného kapitána zatekla do přístrojové desky a způsobila elektrické zkraty. Selhává část avioniky, mizí spojení s řídící věží, navigace je omezená. To je noční můra každého pilota.
Přesto se pilotovi daří udržet stroj ve vzduchu. Letí nízko pod oblačností, orientuje se vizuálně. V jednu chvíli prý zvažuje nouzové přistání na dálnici. Nakonec si všimne malého sportovního letiště u Weidenu v Německu a dokáže tam dosednout. Z pohledu letectví jde o mimořádně profesionální výkon. V situaci, kdy kokpit připomíná krizovou zónu, zachrání životy všech ostatních. Únosci jsou zadrženi. Hlavní pachatel se později ve vazbě oběsí. Ostatní dostávají několikaleté tresty.
Když realitu převezme televize
Druhý případ nezůstal jen v archivech. Stal se inspirací pro díl Mimikry v seriálu 30 případů majora Zemana. Tenhle seriál byl jedním z nástrojů normalizační televizní produkce , když kombinoval detektivní zápletky s ideologickými sděleními.
V Mimikrech se pozornost přesouvá i na „dlouhovlasou mládež“ a underground. Tvůrci chtěli varovat před západními vlivy a ukázat, kam až může vést „závadová kultura“. Jenže efekt nebyl úplně podle plánu. Hudba, která měla být odstrašující, se stala pro mladé lidi atraktivní. Zakázané ovoce zafungovalo. Nahrávky kolovaly na páscích a získávaly kultovní status. I to je drobný paradox doby.
Nikdo únosce neomlouvá, ale…
Únos letadla byl a je vážný zločin. Ohrožuje desítky nevinných lidí a může skončit katastrofou. Na tom se nic nemění. Zároveň ale tyhle příběhy vypovídají o atmosféře doby. O tom, že pro část lidí byla představa života „tady a takhle napořád“ natolik dusivá, že riskovali všechno. Svoboda pohybu, kterou dnes bereme jako samozřejmost, byla tehdy nedostupný luxus.
Neznamená to únosce omlouvat. Spíš to znamená chápat širší kontext. Historie totiž nebývá černobílá. Je složená z osobních rozhodnutí, strachu, odvahy i nerozumu. A možná i z připomínky, že když se lidem dlouhodobě zavírají legální cesty, někteří začnou hledat ty nelegální.
Zdroje: autorský článek s využitím karlovarsky.denik.cz, irozhlas.cz, cs.wikipedia.org, plus.rozhlas.cz, pametnaroda.cz, idnes.cz
