Článek
Rivalita dvou nejsilnějších mocností světa, tedy USA a Číny, je realita. Otázka nezní, jestli mezi nimi existuje napětí, ale za jakých podmínek by se mohlo přelít do otevřeného konfliktu. A samozřejmě pak je tu další otázky, co by to znamenalo pro Českou republiku. Rozhodně by se jí konflikt dotkl, to je více než jasné. Pravděpodobně navíc dost citelně.
Střet USA a Číny: západní Pacifik
Podle generála bývalého náčelníka Generálního štábu Armády České republiky Jiřího Šedivého je Čína strategicky nastavená na získání globálního vlivu. Tchaj-wan přitom není konečnou stanicí, ale spíš testem, kam až je možné zajít. „Čína se snaží o celkovou dominanci v této části světa a v Tichomoří. Přičemž se jedná jen o úvodní fázi expanze k čínskému celosvětovému vlivu.“ Bývalý elitní voják ale zároveň připomíná, že lidstvo má za sebou zkušenost dvou světových válek a že velké mocnosti si dobře uvědomují cenu globálního konfliktu. Proto se dnes bojuje hlavně nepřímo, tedy ekonomikou, technologiemi, diplomacií a regionálními válkami.
Právě Ukrajina je pro USA i Čínu obrovskou laboratoří. Sledují, jak fungují sankce, jakou roli hrají drony, satelity, kybernetické útoky i informační válka. Čína velmi pečlivě vyhodnocuje, jak Západ reaguje na ruskou agresi, jak dlouho vydrží politická jednota spojenců a jaké mají moderní zbraně skutečné schopnosti v praxi. Pro Washington je to zase připomínka, že konvenční válka ve velkém měřítku není minulostí.
Ukrajinští obránci se stále brání ruské agresi
Pokud by někde mohlo dojít k přímému střetu USA a Číny, nejpravděpodobnějším místem zůstává oblast západního Pacifiku. Hlavně Tchaj-wan a Jihočínské moře. Konflikt by se nerozjel ze dne na den. Spíš by mu předcházela eskalace ekonomického tlaku, omezení obchodu, technologické blokády a možná i námořní incidenty. V takovém prostředí stačí málo k tomu, aby se chyba nebo špatný odhad změnily v otevřený střet.
Aliance proti vlivu USA
Do toho zapadá i aktivita Ruska, které se kromě války na Ukrajině stále víc opírá o spolupráci s Čínou a státy sdruženými v Šanghajské organizaci pro spolupráci (SCO). Původně šlo hlavně o regionální bezpečnostní fórum pro boj s terorismem a stabilizaci hranic ve střední Asii. Dnes má ale SCO mnohem širší ambice. Sdružuje státy, které dávají najevo, že nechtějí přijmout svět řízený Spojenými státy a jejich spojenci.
Po přijetí Íránu a Běloruska je už jen těžké tvářit se, že jde o politicky neutrální klub. Členské státy zabírají obrovskou část Eurasie a žije v nich skoro polovina obyvatel planety. Najdeme mezi nimi jaderné mocnosti, rychle rostoucí ekonomiky i země s obrovskými surovinovými zdroji. Pro Putina je SCO důkazem, že Rusko není izolované. Pro Čínu je to nástroj, jak si budovat síť partnerů mimo západní struktury.
Evropa je příliš slabá
Zároveň ale není všechno tak hladké, jak se může zdát. Uvnitř SCO sedí státy, které spolu mají dlouhodobé spory. Třeba Indie a Pákistán. Řada středoasijských zemí se snaží balancovat mezi Východem a Západem a nechce se otevřeně stavět proti Evropě nebo USA. Prozatím se daří tyto rozpory držet pod kontrolou, ale do budoucna to může být čím dál složitější.
Evropa v tomhle příběhu působí spíš jako pasivní hráč. „Není schopna řešit vlastní problémy. A není to jen o Evropské unii, kdy část zemí exportuje mimo své vlastní území, přičemž je zahleděná sama do sebe,“ vysvětloval před časem Jiří Šedivý. Zatímco USA a Čína hrají strategickou šachovou partii, Evropa často reaguje až zpětně. A právě to je problém i pro Česko.
Čínský prezident Si Ťin-pching a Vladimir Putin na společném setkání v roce 2023
Česko by nebylo bojištěm, dopady by ale byly velké
Pokud by došlo k vážné eskalaci mezi USA a Čínou, Česko by sice nebylo bojištěm, ale dopady by pocítilo velmi rychle. Především ekonomicky. Jsme extrémně závislí na globálním obchodu, stabilních dodavatelských řetězcích a fungujícím průmyslu. Jakýkoliv větší konflikt v Pacifiku by znamenal problémy s dodávkami elektroniky, surovin, technologií i energií. Zdražování, výpadky výroby a tlak na státní rozpočet by byly prakticky jisté.
Druhá rovina je bezpečnostní. Česko je součástí NATO, takže by stálo na straně USA. Tedy, alespoň zatím to tak vypadá. Byť je otázka, co by byl Andrej Babiš ochoten obětovat pro to, aby si mohl udělat fotku s Donaldem Trumpem. Každopádně by to automaticky znamenalo větší tlak na obranné výdaje, posilování armády a možná i přítomnost spojeneckých jednotek na našem území. Nešlo by o válku „někde daleko“, ale o zásadní změnu bezpečnostního prostředí v celé Evropě.
Na Ukrajině se učí
A pak je tu ještě třetí, méně viditelná rovina, tedy psychologická a společenská. Ukrajina už ukázala, jak rychle se může změnit vnímání bezpečí. Konflikt mezi USA a Čínou by tuto nejistotu násobil. Tlak na politická rozhodnutí, dezinformace, polarizace společnosti. To všechno by se stalo každodenní realitou.
Možná nejdůležitější je, že svět se dnes neučí z učebnic, ale z reálných válek. Ukrajina je varováním i návodem zároveň. USA i Čína sledují, jak křehká je mezinárodní stabilita a jak rychle se mohou rozpadnout dlouho platná pravidla. Zatím to vypadá, že si obě strany dávají pozor, aby konflikt nepřerostl v něco, co už nepůjde zastavit. Otázkou je, jak dlouho jim to vydrží.
Zdroje:
