Článek
Pojďme se znovu, stejně jako Jindřich Šídlo, zeptat: Je Andrej Babiš Nixon české politiky? Tedy mimořádně schopný politik, silný ve volbách a zároveň hluboce polarizující, jehož kariéru provázejí podezření z manipulace, konfliktů zájmů a agresivního stylu moci? Srovnání s Richardem Nixonem není úplně jednoduché, ale v něčem sedí překvapivě přesně.
Richard Nixon nebyl pouze politikem aféry Watergate. Byl schopným stratégem, který dokázal oslovit široké vrstvy nespokojených voličů a prezentovat se jako člověk bojující proti zkorumpovanému establishmentu. Podobně vystupoval i Andrej Babiš, dlužno dodat, že hlavně před vstupem do politiky v roce 2011. Hnutí ANO budoval jako protest proti „tradičním politikům“, které označoval za neschopné a zkorumpované. Zároveň se stylizoval do role úspěšného manažera, který „řídí stát jako firmu“. To vše bohužel ale pouze ve svých slibech, činy pak byly v přesném rozporu deklarovaného.
Oba politici také spojovali technokratický přístup s populistickou rétorikou. Nixon mluvil o „mlčící většině“, kterou údajně přehlížely elity a média. Babiš dlouhodobě pracuje s podobným motivem obyčejných lidí proti „pražské kavárně“, novinářům Bruselu, nebo čemukoliv, co mu přinese politické body. ANO je navíc hnutí, postavené pouze a zcela na osobnosti svého lídra a vůbec na jakékoliv ideologii.
Další podobnost spočívá v mimořádné nedůvěře vůči médiím a institucím. Nixon vedl otevřenou válku s tiskem a vytvářel obraz nepřátelského mediálního establishmentu. Babiš se dostával a dostává do opakovaných konfliktů s novináři. Snaží se oslabit veřejnoprávní média, útočí na novinéře a mediální domy, které se nebojí věcné kritiky jeho a jeho hnutí. Vše nálepkuje jako „kampaň“ nebo „účelovka“ a aby zlikvidoval svého tehdejšího největšího mediálního kritika, rovnou si ho koupil.
Právě zde je paralela možná nejsilnější: oba politici spojovali výkon politické moci s intenzivní kontrolou informačního prostoru. Nixon se pokoušel manipulovat státní aparát proti svým protivníkům. Babiš čelil opakované kritice kvůli střetu zájmů mezi funkcí premiéra a podnikatelským impériem Agrofert. Evropská komise v auditu konstatovala, že byl ve střetu zájmů i po převedení firem do svěřenských fondů.
Zajímavá je i podobnost v psychologii moci. Nixon i Babiš působí jako politici s výrazným pocitem osobního konfliktu vůči elitám, přestože sami patří k nejmocnějším lidem své země. Oba jsou mimořádně disciplinovaní, pracovití a zároveň silně vztahovační vůči kritice. Politologové často upozorňují, že Babišova politika stojí více na osobní loajalitě a marketingu než na klasickém stranickém systému.
Přesto by bylo zjednodušující označit Babiše za „českého Nixona“ zcela bez výhrad.
Richard Nixon byl především ideologicky ukotvený republikánský stratég studené války. Jeho zahraničněpolitické kroky, například otevření vztahů s Čínou nebo jednání se Sovětským svazem, zásadně změnily světovou politiku. Babiš oproti tomu bývá popisován spíše jako pragmatik bez pevné ideologie, který své postoje často mění podle nálad veřejnosti. Analytici upozorňují, že ANO je zcela amorfní, programově pružné a silně marketingové hnutí.
Rozdíl je i v rozměru afér obou srovnávaných politiků. Watergate byla organizovanou operací spojenou s nezákonným sledováním opozice a následným krytím celé akce přímo z Bílého domu. Nixon nakonec rezignoval kvůli prokazatelnému zneužití prezidentské moci.
U Babiše jsou kauzy jiné povahy. Týkají se především střetu zájmů, dotací, vlastnictví médií a propojení ekonomické a politické moci. To je vážné, ale nejde o přímý ekvivalent Watergate. Babišovi nejde o politiku, vizi nebo ideologii. Jemu jde, podobně jako teroristovi Hansovi Gruberovi, pouze o osobní prospěch a peníze.
Rozdílný je také vztah veřejnosti k oběma politikům. Nixon po Watergate dramaticky ztratil podporu napříč společností. Babiš si i přes množství afér a prokazatelných podvodů dlouhodobě udržuje silnou a stabilní voličskou základnu. Část veřejnosti ho nevnímá jako ohrožení demokracie, ale jako efektivního manažera, který „alespoň něco dělá“.
Někteří politologové proto tvrdí, že přesnější než Nixon je pro Babiše srovnání se Silvio Berlusconim. S podnikatelem, který vstoupil do politiky jako miliardář, ovládal média, budoval politiku na osobní značce a propojoval ekonomickou moc s veřejnou funkcí. V tomto ohledu je Babiš evropským typem oligarchického populisty spíše než pokračovatelem americké tradice Nixonovy republikánské politiky.
Co z toho všeho vyplývá? A může být Babiš považován za Nixona české politiky? Určitě ano. Oba politici dokázali mistrně pracovat s pocitem nedůvěry vůči elitám, polarizovali společnost a zneužívali moc. Oba zároveň představují mimořádně talentované a odolné politické hráče. Babiš je navíc jedním z prvních českých politiků, u nichž se podobně silně spojily tři důležité faktory: osobní charisma, koncentrace ekonomické moci a trvalé podezření, že pravidla demokracie chápe spíš jako nástroj s nímž lze kreativně pracovat, než jako omezující překážku.
