Článek
Jsou mimořádné okamžiky, kdy se nám odhaluje vnitřní souvislost mezi dneškem a dalekým včerejškem v životě vlastním, v životě velikých středišť lidské činnosti, v životě národů. Šťastnou intuicí nahlédneme tu sami do sebe a poznáváme jasně své vztahy k osobám, místům a věcem, jejich časovou plynulost, a přece zase překvapující spojitost. Objevuje se nám netušená dříve jednota našeho duševního žití a stálost jeho některých vztahů. I takové chvíle jsou velkým svátkem. rozněžnil se v článku o Paříži, psdaném 1. června 1925 pro Národní listy Ladislav Syllaba.
Doplnil bych, že jeho texty z let 1914-1926, které vyšly v souborné knize „Cestou k svobodě“ je fascinující číst i pro souvislost jeho tehdejších slov s dneškem, tedy - z jeho pohledu - s budoucností. A tak bylo i pro mne velkým svátkem pročítat v této sto let staré knize stránku za stránkou a fascinovaně si uvědomovat, že jsme se v mnoha ohledech bohužel od dob první světové války jako společnost příliš nepoučili.
Ladislav Syllaba byl významný lékař vnitřních a nervových chorob, je za ním bohatá medicínská, vědecká i publikační činnost (zejména jeho dílo „Nauka o lékařském poklepu a poslechu“). Měl ale výrazný přesah do společenského života a politiky, aktivně podporoval vznik samostatného Československa a stal se tak jedním z 269 poslanců našeho prvního parlamentu, Revolučního národního shromáždění, který fungoval dle prozatímní ústavy mezi roky 1918 - 1920 do prvních parlamentních voleb v dubnu 1920. Zároveň si jej prezident Masaryk vybral za svého osobního lékaře.
Ale to není všechno. Ladislav Syllaba - a musí to tu padnout - byl také mým prapradědečkem. I to je jeden z důvodů, proč jsem se k četbě jeho knihy dostal, a i proto bude tento text možná o něco osobnější.
Chronologicky uspořádaný výběr z jeho článků, proslovů či deníkových zápisů krásně shrnuje to, čím žilo Československo v době svého vzniku. Jak lidé usilovali o samostatný stát, jak čekali na konec války a rozpad Habsburské monarchie, ale jak u toho nestáli s prázdnýma rukama a snažili se bránit a podporovat český národ, jak to jen šlo, o čemž svědčí třeba tento deníkový zápis zapsaný půl roku před vznikem samostatného Československa.
List z deníku (13. dubna 1918): Včera jsme byli s Mařkou a Lidkou na velké manifestační účasti v obecním domě v síni Smetanově. Čtvrtá velká manifestace česká! Po projevu českých spisovatelů v květnu 1917, po deklaraci poslanců z 30. května 1917 a ze 6. ledna 1918 manifestace z 13. dubna 1918! Velké historické projevy! Včerejší schůze byla především odpovědí Czerninovi na jeho řeč ze 3. dubna k vídeňským obecným starším, ale byla nad to projevem pro naši samostatnost a všeobecným slibem, že za tu samostatnost chceme bojovat i trpět. Byla to nezapomenutelná, slavná chvíle, když nás Jirásek vyzýval ke společné přísaze a když jsme všichni, muži i ženy, pozvedali k ní ruce. … Jirásek mluvil krásnou češtinou, jeho historické reminiscence na význam místa, na kterém jsme se sešli, byly velice jímávé, závěr slibu zněl prorocky, jako by Komenský mluvil ústy Jiráskovými.
A když pak ten nový a ještě čerstvý samostatný stát vznikl, začal si Syllaba všímat a znepokojivě vnímat mezilidské a mezistranické problémy. Vzájemné nerespektování, řevnivost a neúctu. Neschopnost podřídit se vyššímu zájmu nebo společné dobré věci, neschopnost zodpovědně budovat stát. Namísto toho se už tenkrát, před sto lety, strany vzájemně osočovaly, škodily si. Už tehdy nebyli politici schopní jednat efektivně, už tenkrát v projevech chyběla slušnost nebo jakási vznešenost či respekt. Když jsem si ty prapradědečkovy texty četl, žasl jsem, jak stejné problémy se tenkrát řešily a představoval jsem si, jak by asi hodnotil hulvátství a motivaci politiků dnešních.
Nebezpečí, psáno pro Národ 21. srpna 1919: Do povznesené nálady, kterou jsem měl z této skutečnosti po celá čtyři léta válečná a kterou nemohlo podstatně zkrušiti kolísání válečných dějů a úspěchy centrálních armád, dostal jsem prvý kaz v Národním shromáždění. Pravda, mnoho se pracovalo a významné věci se udělaly v tomto sboru, ale radost z každé práce a každého rozhodnutí kalila zkušenost, že světlý ideál, za nímž národ šel za války, se tu pomalu rozměňuje v drobnou minci malicherného škorpení stranického. S žalem bylo možno pozorovati, jak úzkoprsý zájem stranický ubíjí smysl pro velkou společnou věc, jako by již byla skálopevně zajištěna. A to u všech politických stran, ani jediné nevyjímajíc. Při každé otázce má každá strana u nás především na mysli, jak jí její postup může před veřejností prospívati nebo škoditi, při každé otázce, při každém jednání jedna předpokládá u druhé toliko pohnutky sobecké. Z toho plyne, že jedna strana druhé nedůvěřuje, jedna druhou na potkání snižuje. Strana sociálně-demokratická a republikánská strana čs. venkova jsou v souručenství, ale jedna jest na stráži před druhou. Strana národně-sociální řevní na stranu sociálně-demokratickou. Stranu národně-demokratickou nenávidí všechny. Při důležitých politických jednáních postřehne člověk dokonce osobní ctižádost a marnivost vůdců. Osobní a stranická nevraživost zatemňuje každou chvíli objektivní úsudek.
Vnějším výrazem tohoto neutěšeného stavu vnitřního je ráz plenárních schůzí Národního shromáždění. Politikové většinou nedovedou své vývody shrnouti v řeči hutné a krátké, zabředávají ve výklady neúměrně dlouhé, snadno se snižují k tónu táborovému. Odborné referáty nepolitické poslouchá jen několik straníků a osobních přátel řečníkových, a to i, jde-li o věci největší kulturní důležitosti, na př. o universitu. Na svých místech, jak by podle slušnosti býti mělo, sedí malá část poslanců, většina stojí, přechází, baví se mezi sebou.
Velmi hezky to zklamání z lidského chování vystihl Ladislav Syllaba v anketě pro časopis Zvon v říjnu 1919. Už tenkrát upozorňoval na chytráctví, kariérismus, nepřívětivost a - už tehdy použil jakoby klausovský pojem - nelásku.
Anketa časopisu Zvon, 23. října 1919: Co se mi nelíbí v našem životě pospolitém? Nelíbí se mi v něm bezuzdná ctižádost, chtivost moci a chtivost peněz. Nelíbí se mi v něm chytráctví. S chytráctvím se postupuje při kariéře, z chytráctví se lidé namnoze hlásí ke straně, od které očekávají rychlejší postup. Nelíbí se mi zaujatost, nepřívětivost, nevlídnost, neláska, ba nenávist mezi protivníky a stranami politickými. Strany se ohánějí při každé příležitosti osobou Husovou, řečník za řečníkem se střídal v tomto revolučním roce před pomníkem Husovým na Staroměstském náměstí, ale pomník bez účinku a bez ozvěny hlásá k českému svědomí Husovu větu: „Milujte se, pravdy každému přejte!“.
A z toho všeho tu byla i deziluze, která vedla k jakési první blbé náladě mezi Československými občany. Ladislav Syllaba to jako lékař velmi dobře vnímal. Lidé byli zřejmě sklíčení a v depresích a navštěvovali lékaře s jedním subjektivním problémem za druhým, ale objektivně byli zdrávi a v pořádku. A já zas při čtení fascinovaně srovnával dnešní plné ordinace u psychologů a nesnadný způsob se na terapii vůbec dostat. Četl jsem tu knihu, a díval se přes jakýsi stoletý hranol chvíli do minulosti, chvíli do dneška a říkal jsem si - je neuvěřitelné, jak jako lidé řešíme stále podobnou spirálu nepravostí a neumíme se z ní vymanit.
Radost ze života, Národní listy 18. září 1919: Lékařskou ordinaci vyhledávají často lidé, ženy i muži, kteří mají hromadu stesků, ale kterým nic není. Zabývají se příliš sami sebou, všímají si kdejakého nepříjemného pocitu tělesného, naříkají tu na srdce, tu na nervy, tu na trávení, vymýšlejí se v rozmanité choroby, hned mají strach ze souchotin, hned z rakoviny, …. Mám dojem, že by takovýchto lidí bylo méně, kdyby bylo na světě více radosti ze života. Radosti, jakou může život skytnouti každému i za nejprostších okolností životních, jen má-li pro ni otevřenou duši.
Postupoval jsem dál, až jsem se dostal k článku pro Národní listy, psaný v roce 1920, který ale nakonec v novinách nevyšel. Zvlášť cenný pro mne byl v tom, že už tehdy tu byli lidé, kteří upozorňovali na nebezpečí komunismu. Vzpomněl jsem si u toho na známou esej Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“. Čapek byl mimochodem přítelem Ladislava Syllaby a tituloval jej jako „národního lékaře“.
V Starostech, psáno pro Národní listy, redakcí nepřijato, říjen 1920: Všichni, kdo s naší republikou dobře smýšlejí, pozorovali a pozorují s napětím vývoj věcí ve straně sociálně demokratické. Řeknu přímo: náležím k těm, kdož rozkol v této straně pozdravili s uspokojením, litujíce, že nenastal již dříve. Nikoliv proto, že bych se škodolibě těšil z nesnází této strany - vždyť každá nezdravost ve velké politické straně je na škodu státnímu celku, ale proto, že vyloučení komunistů ze strany sociálně demokratické je státnímu celku na prospěch. Neboť o tom, že ti, kdo jsou u nás buď rozhodně nebo nerozhodně pro III. internacionálu, jsou nepřáteli naší mladé samostatnosti, nepřáteli státu, není u většiny národa jistě sporu.
V roce 1926, čtyři roky po té, co Mussolini nejdřív pomohl rozpoutat v Itálii politickou krizi, aby se pak dokázal ujmout moci, začíná Syllaba kritizovat fašismus. A idealisticky proti němu nabízí Sokolství.
Demokratický střed, 20. srpna 1926: Jest u nás odůvodněn, jest u nás možný fašismus? Řeknu hned: jsem rozhodně proti fašismu. Předně proto, že jej mám za krok zpět od našeho ideového vývoje za světové revoluce. Za druhé proto, že se fašismus ani na politickou úroveň našeho lidu, ani na politickou strukturu našeho státu nehodí. … A teď bychom měli svobodu svého národa zajišťovati metodou, která je proti duchu pravé demokracie, která by zrazovala náš myšlenkový vývoj z velké doby válečné, která je, neváhám říci, zpátečnická a která je zároveň cizorodá, pro naši zemi nevhodná? Což nechápeme, že nacionalismus a fašismus není totéž? Že fašismus je právě jen metoda, nacionalismus myšlenkový a citový směr? Nechápeme, že lze býti nacionalistou, ale že netřeba býti při tom fašistou? Což nelze zajistiti svobodu našeho národa metodami jinými?
Lze. Cestu k tomu, jak, ukazuje právě Tyrš a v souhlase s ním Masaryk. Jeho presidentské poselství k Sokolstvu dokazuje, že a jak Masaryk chápe, cení a zdůrazňuje sokolskou ideu Tyršovu. Tato idea dává podle Masaryka smysl pro kázeň, přispívá k organisovanosti, činí nás připraveny. Vnášejíc tyto hodnoty v široké vrstvy lidu, posiluje Tyršova sokolská idea pravou demokracii a činíc takto posiluje národ.
Jen o pár měsíců jde ale ještě o kus dál. Fašismus kritizuje důrazněji, stejně jako naši neschopnost se proti němu hlasitě vymezit. Zároveň varuje před použitím fašismu jako nástroje na likvidaci komunismu a zcela správně a prorocky tyto úmysly popisuje jako vyhánění ďábla belzebubem. A já si zas představoval, co by asi říkal, kdyby se dožil dneška a zjistil, že jsme si v historii našeho krásného státu, který tehdy spolubudoval, podávali dobrovolně ruku jak s ďábly, tak s belzebuby.
Úkoly inteligence v našem politickém životě, Demokratický střed 16. října 1926: Ústřední výkonný výbor československé národní demokracie v své plenární schůzi dne 25. září pojednal o poměru strany k fašismu. Jeho protifašistické menšině se přese všecko její chvályhodné úsilí nepodařilo vymoci, aby se ústřední výkonný výbor postavil jasně a rozhodně proti fašismu. … Po svém srpnovém prohlášení v Demokratickém středu se nemohu spokojit s tou kompromisní formulací o poměru strany k fašismu, jak ji čtu v projevu ústředního výkonného výboru. Slyším, že se fašisté všude ozbrojují. Nebylo by divu, tekla-li by jednoho dne krev. Za takových okolností je poměr každého z nás k fašismu velmi odpovědný. … Komunismus a jeho prostředky je jistě třeba bedlivě pozorovati a jeho státu nepřátelské cíle mařiti, ale podporovati proti němu fašismus jest vyháněti ďábla belzebubem a hnáti věci na ostří občanské války. Nejlepší ochranou proti komunismu je podle mého mínění stát vnitřně spořádaný.
Ale nekritizuje jen totalitní ideologie 20. století. Pouští se i do tisku, který je už tehdy lačný po senzacích, jež ale začíná vyhledávat i v politických aférách. Snaží se mezi řádky apelovat jak na novináře, tak na čtenáře, aby pro podobný obsah neživili půdu. Protože vnímá, jak takové chování škodí demokracii a jak posouvá realitu někam, kde není.
O tisku a politickém boji, 16. října 1926: Nejsem proti tomu, aby se aférám věnovala náležitá pozornost. Naopak! Tisk si jich má dobře všímati, o nich referovati, vnášeti do nich světlo. O každé si má řádný republikán hledět učiniti úsudek. V pozornosti, jakou veřejné mínění věnuje aférám, se projevuje citlivost jeho občanského svědomí. Ale tisk se má při tom varovati, aby se aféry nestaly pro čtenářstvo ekvivalentem krvavých románů a senzačních soudních přelíčení, má zachovati v rozbírání afér tu míru, aby kulturní zájem svého čtenářstva nezúžil a nesnížil v aférismus.
Zároveň se snaží vybízet spoluobčany k úctě a zdvořilosti. Nabádá k věcné kritice hlavy státu, naproti opovrhujícímu tónu a už tenkrát vidí, že tímto nevhodným a podpásovým chováním jeho aktéři podporují Moskvu. Což je prakticky přesně po sto letech až neuvěřitelné. Zdá se, že se v tomto směru nezměnilo prakticky vůbec nic.
O nevhodné kritice hlavy státu, rok 1926: „Způsob, jak se u nás namnoze mluví o hlavě státu, není kritika. To se o Františku Josefovi mluvívalo zdvořileji. Probudilý republikán je si vědom, že president republiky je strážcem a symbolem nejen vnější, státní samostatnosti, nýbrž i té vnitřní svobody jednotlivcovy, které si sám v sobě váží jako největšího statku, jehož dosáhl zároveň se státní samostatností. Ctě hlavu státu, ctí sám sebe. Probudilý republikán ví také, že řežeme do vlastního masa, podrýváme-li autoritu hlavy státu. Tato pravda platí u nás zejména dnes. Neboť kdo v nynější době, kdy síla našeho komunismu není ještě změřena a kdy v našem sousedství, Maďarsku a Rakousku, připravují půdu pro monarchii, kdo v této době, pravím, brojí proti autoritě presidentově, jde bezděčně s Moskvou nebo s Habsburky.“ Tyto řádky, psané roku 1920, platí i dnes, kdy nám ke komunismu přibyl fašismus.
Aby to ale nevypadalo, že je kniha plná pouze politického boje a anti komunismu nebo anti fašismu, přidávám ještě jednu citaci o víře. Ladislav Syllaba se ve svých textech věnuje nejen lidské duši a Bohu, v jiných částech knihy píše o talentu nebo genialitě. A také o vzdělanosti, kterou považuje za důležitý prostředek pro to, abychom nedělali ty chyby, jež jsem v článku výše popisoval a přinášel prostřednictvím všech těch dle mého důležitých a zajímavých citací.
O víře, rok 1926: Věřím, že duše lidská je nesmrtelná. Tím, že věřím v nesmrtelnost lidské duše, cítím, že věřím i v Boha. Nerozumuji dále o něm, nepostihl bych ho rozumem. Nezáleží mi také na tom, v jaké formě bude náš duch pokračovati po smrti, třeba jsem při čtení Maeterlinckovy Smrti hodně přemýšlel o rozličných toho možnostech a třeba jsem se věkem čím dál tím víc klonil k tomu, že toto pokračování bude ve formě neosobní. Hlavní věc pro mne je, že duše lidská pokračuje po smrti, tedy žije v Bohu. Ba nesmrtelná duše lidská žije v Bohu již na tomto světě. Chápaje takto svůj život, život svého národa, život národů a všecko dění lidské a světové, mohu, myslím, říci, že jej pojímám ve znamení věčnosti.
Jak už jsem tu opakovaně psal, na „Cestě k svobodě“ mne fascinovala její aktuálnost. Sobecké vzorce chování, které v ní jsou popsané, nízká lidská motivace nebo touha mít vše bez práce, to jsou nectnosti, které tu jsou neustále. Konzumní společnost bují, populismus vítězí a vědecký a technologický rozvoj nám sice přináší fascinující poznání, ale vedle toho pomáhá živit i technologie, s nimiž neumíme pracovat, protože jsou tak nové, že nám chybí zkušeností daný instinkt nebo vnitřní varování. A tak se jimi dobrovolně a rádi necháváme otupovat či řídit. AI necháváme myslet za nás a přenecháváme jí, aby dělala tu činnost, která by nám dříve dělala radost. Posilovala takové to: Jo, teď jsem něco dokázal.
Vlastně mne při četbě znovu udivovalo, jak moc mi kniha mluvila z duše a idealisticky a jistě i naivně jsem si říkal, že se tu ty kořeny prostě nezapřou. Její dnešní inspiraci ale vidím v tom, že to není jen popis nějaké doby. Je to svědectví o tom, jak někteří lidé na pomezí let 1914-1926 přemýšleli. A že řešili úplně, ale fakt úplně stejné problémy. Které často, bohužel, uspokojivě nezažehnali, o čemž nám dějiny řekly své. A jo, já se bojím, když nás tak dnes pozoruji, že pokud problém fašismu a komunismu a nezdvořilosti a pokrytectví a prospěchářství a kariérismu nezažehnali takhle vzdělaní a vzácní pánové, jakým Ladislav Syllaba bezesporu byl, že my máme šanci s tím světem něco udělat ještě mizivější.
Knihu „Cestou k svobodě“ napsal Ladislav Syllaba a vydal ji František Topič v roce 1927. Vyšla v nákladu 500 kusů a občas se objeví v nějakém antikvariátu (pro ty, kteří by si ji chtěli přečíst). Z této knihy jsou také všechny citace v článku použité.
