Článek
Když byl na letošních zimních hrách vyloučen ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevych, protože měl na helmě portréty ukrajinských sportovců zabitých během války, Mezinárodní olympijský výbor to označil za porušení politické neutrality podle pravidla 50 Olympijské charty. Nešlo o slogan, nešlo o agitaci, nešlo o výzvu k boji. Šlo o památku mrtvých. IOC mu nabídl kompromis, černou pásku, nebo prezentaci helmy mimo závod, ale během soutěže prý pietní symbol nesměl být vidět. Sportovec byl nakonec diskvalifikován. Celá věc je o to skandálnější vzhledem ke skutečnosti, že ruským sáňkařům Pavlu Repilovovi a Darji Olesikové bylo dovoleno soutěžit pod neutrální vlajkou poté, co otevřeně propagovali společnost, která se podílí na výrobě dronů zabíjejících Ukrajince.
Současně ale olympiáda sama dlouhodobě funguje jako výrazně politický projekt. Stačí si připomenout hry v Soči v roce 2014, které proběhly krátce před anexí Krymu Ruskem, doslova jen pár dnů, nebo zimní olympiádu v Pekingu v roce 2022, konanou navzdory mezinárodní kritice Číny kvůli porušování lidských práv. Pokud je skutečně cílem „neutralita“, proč je pořádání her v autoritářských režimech přijatelné, zatímco portrét zabitého sportovce na helmě už ne?
Olympiáda byla vždy politická, od propagandistického zneužití her v Berlíně v roce 1936 až po současné zákulisní boje o přidělení her. Rozhodování o hostitelích není apolitický proces. Kandidatury doprovází masivní lobbying, státní podpora, diplomatické tlaky i ekonomické dohody. Volba pořadatelské země je sama o sobě geopolitickým gestem.
Letos se navíc olympijský „duch fair play“ rozpadal i přímo na sportovištích. Kontroverze kolem zakázaných fluorovaných vosků při běžeckých závodech vyvolaly otázky, zda byli všichni informováni stejně a zda se pravidla aplikovala konzistentně. Debaty o výjimkách, nejasných interpretacích a technických kontrolách znovu otevřely téma nerovnosti podmínek. Místo radosti ze sportu dominovala podezření, právnické výklady a mediální přestřelky.
Když se mluví o přísnosti pravidel a o tom, kdo je pod drobnohledem a kdo nikoli, letošní hry nabídly hned několik případů, které debatu o „dvojím metru“ ještě přiživily. Nešlo jen o otázku účasti některých zemí, ale i o to, jak rozdílně jsou posuzována selhání, výroky či podezření v závislosti na tom, koho se týkají.
Rozruch vyvolal například komentář švýcarského moderátora Stefana Rennyho, který během přenosu závodu dvoubobů mluvil o izraelském pilotovi Adamovi Edelmanovi způsobem, jenž mnozí označili za politicky zabarvený a nevhodný pro sportovní přenos. Renna se odchýlil od popisu výkonu a připomněl Edelmanovy postoje k situaci v Gaze, přičemž použil i silně hodnotící formulace. Švýcarská veřejnoprávní stanice RTS následně část záznamu stáhla s tím, že komentář přesáhl rámec sportovní žurnalistiky. Kritici však upozorňovali, že podobně ostré politické poznámky na adresu jiných sportovců či zemí by si komentátor patrně nedovolil – a pokud ano, reakce by byla mnohem tvrdší.
Podobně rozdílně byla vnímána i aféra ve finské výpravě. Hlavní trenér finských skokanů do dálky byl po incidentu spojeném s alkoholem okamžitě poslán domů a svaz hovořil o jasném porušení pravidel a poškození reputace týmu. Postup byl rychlý a nekompromisní. V kontrastu s tím však stojí jiné případy z her, kdy disciplinární řízení trvala déle nebo byla řešena neveřejně. I zde se objevily otázky, zda přístup organizátorů není v některých případech tvrdší než v jiných.
Největší sportovní kontroverzi ale přinesl curling. V utkání mezi Kanadou a Švédskem obvinil Švéd Oskar Eriksson kanadského hráče Marca Kennedyho z porušení pravidla „double-touchingu“, tedy nepovoleného dotyku kamene po jeho vypuštění. Eriksson na situaci upozornil přímo během zápasu, Kennedy obvinění odmítl a reagoval ostrou slovní výměnou, kterou zachytily kamery. Debata tím ale neskončila. Na možné opakované porušení stejného pravidla v jiných zápasech upozornil i švýcarský hráč Pablo Lachat-Couchepin. Přestože se případ dostal do médií a vyvolal značnou pozornost, k zásadnímu disciplinárnímu postihu nedošlo. Právě to otevřelo otázku, zda by v opačném gardu – pokud by podezření padlo na reprezentanta menší či politicky méně vlivné země – nebyla reakce přísnější a rychlejší.
Souhrn těchto epizod ukazuje, že téma „dvojího metru“ se letos netýká jen geopolitiky a účasti jednotlivých států, ale i každodenní praxe – od mediálního komentování přes disciplinární rozhodování až po výklad pravidel přímo na sportovišti. Sport se tak znovu ocitá v situaci, kdy nestačí jen měřit výkony na setiny a centimetry. Stejně pečlivě by totiž měly být měřeny i principy, na nichž soutěž stojí.
Olympiáda přitom stále operuje s rétorikou „spojování národů“ a „míru skrze sport“. Realita je ale jiná: národní soutěžení je vyhrocenější než kdy dřív, medailové tabulky jsou nástrojem politického PR a sportovci se stávají figurami v širších mocenských hrách. Ukrajinským sportovcům je zakázáno připomenout si vlastní mrtvé kolegy, ale státům není zakázáno využívat hry k budování obrazu režimu.
A pak je tu komerce. Olympijská vysílací práva se prodávají za miliardy dolarů, přístup k archivům je omezený a záznamy často mizí za paywally nebo po pár dnech z online platforem. Pokud by šlo skutečně o „olympijského ducha“ a šíření sportu, nebylo by logickým cílem dostat ty nejlepší momenty k co nejširšímu publiku? Místo toho sledujeme přísně kontrolovaný obsah, monetizovaný do posledního záběru.
Olympiáda dnes stojí na paradoxu: deklaruje apolitičnost, ale funguje politicky. Hlásá rovnost, ale produkuje nerovnosti. Mluví o jednotě, ale generuje konflikty. Oslavuje sport, ale chrání především obchodní model.
To neznamená, že sport jako takový ztrácí smysl. Znamená to, že současný olympijský formát ho začíná deformovat. Buď dojde k zásadní reformě, transparentní pravidla, skutečně konzistentní aplikace neutrality, otevřenější přístup k obsahu, omezení politického vlivu při výběru pořadatelů, nebo bude olympiáda dál ztrácet legitimitu.
Možná je načase položit si nepříjemnou otázku: je olympiáda ještě oslavou sportu, nebo už jen globální show, která si na sport hraje?
