Článek
Týden jsem se odmlčel. Ne proto, že bych si vzal lichvářskou půjčku na Dubaj, ale protože mě regulérně bolely tlapky a musel jsem si naordinovat povinnou dovolenou v zadním koutě své králíkárny.
Zrovna když jsem hluboce rozjímal nad smyslem bytí (a okusoval u toho nohu od stolu), pípnul mi email. Od Media. Předmět: „Gratulujeme k úspěšnému obsahu!“
Přestal jsem žvýkat a instinktivně zkontroloval, jestli mi kurýr nenese bednu šampaňského. Nenesl. V první chvíli jsem si myslel, že mi někdo omylem poslal diplom za to, že jsem za minulý měsíc zlikvidoval jen tři nabíječky na iPhone. Ale ani to ne. Dostal jsem gratulaci za můj poslední článek o dovolených na dluh.
Tak jsem se podíval na ty „úspěšné“ statistiky. Ten text vidělo celých 28 lidí.
Chápete to? Slovy: dvacet osm! To je přesně tolik lidí, kolik se vejde do jednoho linkového autobusu na trase Praha–Benešov (pokud se k sobě hodně přimáčknou a nikdo nemá batoh). Seznam mě zjevně miluje natolik, že mi fandí víc než moje vlastní rodina – ta mě má ráda, jen když jim zrovna nežeru nábytek z masivu.
Moje ego díky tomu vyrostlo až do nebes. Algoritmus mi v podstatě vzkázal: „Králíku, sice tě skoro nikdo nečetl, ale pro nás jsi hvězda! Tady máš virtuální poplácání po uších, ty náš malý propadáku.“
Jsem pro ně totiž ideální autor: tichý, nenáročný a hlavně nikoho neotravuju přehnanou čteností.
Je to fascinující doba. Digitální systémy oslavují prázdnou králíkárnu jako vyprodanou arénu. Zatímco vy se potíte na lyžích v břečce a fotíte se u toho pro lidi, které ani nemáte rádi, já se stal celebritou v autobusu pro 28 cestujících. A víte co? Je tam aspoň dost místa na tlapky.
Děkuji, Medium, za tuhle lekci virtuální slávy. Teď, když jsem oficiálně „úspěšný“, jdu si dát bio seno a zvážím, jestli si za tenhle úspěch koupím jachtu, nebo aspoň nové granule.
Tipuju to na ty granule.
