Článek
Víkend je tady a s ním i posvátný rituál doplňování lidské spižírny. Moje Lidská obsluha se hodiny dohaduje nad hromadou barevných letáků a řeší, které nákupní centrum má zrovna máslo v akci o tři koruny levnější.
Upřímně? Nechápu to.
Kdyby ty papíry radši sežrali, ušetřili by si benzín i nervy a mohli by být v klidu doma a drbat mě za ušima. Jenže ne. Oni se raději dobrovolně vrhnou do nákupní arény.
Formule 1 mezi regály
Jakmile se otevřou automatické dveře, přepne se lidský mozek do režimu „urvat a přežít“. Viděl jsem to na vlastní oči – ambiciózní manažer v saku, který má venku u vchodu zaparkované SUV přes dvě místa, měl v uličce u jogurtů poloměr otáčení jako monopost F1 v Monaku. Pokud mu stojíte v cestě za slevou, vaše kotníky jsou v přímém ohrožení života. Je fascinující, že lidé, co se v kanceláři sotva zvednou ze židle, jsou u akčního zboží mrštní jako lasičky.
Když konečně přežijete hromadnou havárii vozíků u pečiva a dojedete k zelenině, zjistíte, že slovo „čerstvé“ tu nabylo úplně jiný význam. V oddělení petržele najdete takovou uschlou chuděru, že by nad ní zajásal snad jen Alexander Fleming při hledání nových kultur pro penicilin. Moje Lidská obsluha to s povzdechem hodí do košíku, protože v letáku psali, že je to „v akci“. Já z přepravky jen nevěřícně stříhám ušima. Tohle mám jíst? To už radši ty letáky!
Samoobslužná zóna smrti
A pak přijde to nejlepší. Položíte tašku na váhu a svět se zastaví. Červené světlo nade mnou začne blikat, jako by vypukla třetí světová, a plastový hlas na celou prodejnu zařve: „V taškové zóně je neočekávané zboží!“
No dovolte? Já nejsem zboží, já jsem králík! Ale v očích toho stroje jsem jen narušitel digitálního klidu. Stojíme tam s Lidskou obsluhou jako dva vyvrhelové, zatímco paní v zástěře s výrazem „proč jsem dneska radši nezůstala v posteli“ přichází s čipem, aby nás vysvobodila z téhle elektronické šikany.
Lovci dvoukorun útočí
Když pochopíte, že samoobslužná pokladna je jen náladový krám, u kterého musíte tančit šamanské tance, aby uznala existenci vašeho celeru, kapitulujete. Přesunete se k živé pokladní. Jenže tam narazíte na Lovce dvoukorun.
Je to speciální druh dvounožce. Stojí s ledovým klidem jako socha na Karlově mostě a peněženku začne hledat až v momentě, kdy pokladní vysloví konečnou sumu. Do té doby se zřejmě domnívá, že nákup dostane za zásluhy. S trpělivostí, s jakou já doluju zapomenutou rozinku z hloubi koberce, začne pak pomalu z útrob tašky lovit drobné.
Fronta za ním už má tepovou frekvenci kolibříka na kofeinu a pokladní vypadá, že každou chvíli vyhlásí osobní bankrot. Já v tašce už seriózně uvažuju o tom, že se naučím ovládat Apple Pay tlapkou, jen abychom už konečně vypadli domů k senu.
Protože přiznejme si to – my králíci jsme sice v klecích, ale vy lidé se v těch supermarketech cvičíte k poslušnosti mnohem efektivněji.
