Článek
Ukažte mi papíry
Původně jsme měli naplánovanou docela jinou trasu. Jenže člověk míní a život mění. Navíc vám občas přihraje do cesty lidi, které vedle sebe opravdu nechcete snášet. My jsme bohužel museli.
Čas odjezdu byl domluvený na 8:00 z benzínky kousek od Sušice. Přijel jsem na smluvené místo asi o deset minut dříve a vyčkával, až se objeví kolegové. Po chvíli jsem zaslechl zvuk motoru a ohlédl jsem se.
Přímo ke mně mířila motorka, která s námi žádný výlet naplánovaný neměla. Zastavila u mě. Řidič slezl, postavil motorku na stojan a sundal si helmu. Bylo mu zhruba pětašedesát, menší, zavalitý. Díval se na mě, jako kdybych něco ukradl.
„Dobrý den, pane řidiči,“ Spustil úřednickým tónem. „S tímhle nemůžete jezdit jen tak. Kde máte homologační kartu? Ukažte mi ji.“
Ten povýšený, arogantní tón mi vadil, jenže já nevěděl, co je to za člověka. Mohl to klidně být policista v civilu. Něco mi říkalo, že z toho budou problémy, ale nemínil jsem mu dát šanci jen tak. Očividně toho o motorkách moc nevěděl.
„Tohle je originál z výroby, pane,“ řekl jsem klidně. „Homologační značky jsou vyražené na výfuku.“
Bylo ale vidět, že mi nevěřil - ani trochu. Naštěstí se ozvaly další dvě motorky. Ten zvuk byl příslibem budoucího vysvobození. Alespoň jsem si to myslel.
Naše sestava - Bandit 650 S / XJR 1300 / MT-09
O pár vteřin později přede mnou zastavili kluci. Rychle jsme se pozdravili, domluvili kam jedeme a zkontrolovali funkci interkomů. Nasednout, nastartovat a hlavně rychle vypadnout. Po ničem jiném jsem netoužil.
Já ho znám
První, kdo se v interkomu ozval, byl Jirka.
„Jede za námi. Hlavně nezrychlujte nad limit. Znám ho. Může zavolat cajty.“
„Co je zač?“ dotázal se Tomáš.
„Za komárů dělal pomocnou stráž VB a trochu mu to vlezlo do hlavy. To si pak povíme někde, až nás nechá na pokoji,“ shrnul Jirka.
„Hele, fakt nechci mít za zadkem bejvalýho komunistu,“ zavrčel jsem do interkomu. „Zbavíme se ho na rozcestí na Kašperky. Tam se rozdělíme. Vy na Kašperky a já na Rejštejn. Protáhnu ho odtud na Svojše - tam to s tím pětikilem rychle nedá ani omylem.“
Bylo to jediné logické řešení, které mě napadlo. Komunistický ex-pomocník měl Suzuki GS500 - o dost slabší, než je můj Bandita.
S MT-09 nebo dokonce XJR 1300 se nemohl měřit. Jediný, koho mohl reálně stíhat, jsem byl já.
Tak se ukaž, komunisto
Plán vyšel podle představ. Kluci se ode mě odtrhli a pokračovali do kopce směrem na Kašperské Hory. Sotva zatáhli za plyn, byli v trapu. Po chvíli zapípal interkom - spojení s kamarády přerušeno.
S kamarády ano. Tomu stínu jsem zatím neunikl - ten sledoval každý můj náklon. Cesta se přede mnou klikatila jako had, ale já se za každou cenu snažil udržet tempo.
Jel jsem tudy snad stokrát - znal jsem to tam dobře. Přesto jsem v zrcátku neustále sledoval GS 500, která se mě držela jako klíště.
Vybral jsem si však opravdu těžkého soupeře. Teď už to nebylo jen o schopnostech jezdce. Navíc jsem vůbec netušil, čeho všeho je schopný.
Klidně mohl mít taky interkom a volat 158 s tím, že pronásleduje nebezpečného řidiče po silnici. Blížili jsme se k vesničce jménem Svojše. Byla to poslední šance, kde jsem se ho mohl nadobro zbavit.
Plnej a sbohem!
První prudká zatáčka - hlavně to nepřepálit. V klidu, dej za dvě, najeď do ní a pak to pořádně vosolit. To jsem si říkal před první vracečkou. Hlásič náklonu zaskřípěl o asfalt a mě polil strach - jestli si přes něj odlehčím, tak poletím na zem.
Sláva, povedlo se. Tři, čtyři, pak zase rychle o dva kvalty dolů, výjezd nahoru a tam se rychle otočit. Hlavně mě nesměl vidět, jinak by můj plán okamžitě prokoukl.
Rychlý pohled do zrcátka - nevidím ho. Ale někde tam je. Hlavně rychle! Otočil jsem se právě včas, abych se mohl zprudka rozjet zpět dolů. GS jsem minul hned v první zatáčce a pocítil jsem úlevu.
Získal jsem dost času na to, abych zmizel. Mířil jsem na benzínku do Kašperských Hor. Tam už na mě čekali oba kamarádi. A s nimi i policejní hlídka. Lekl jsem se, to ano.
Naštěstí mi to chlapci v uniformách vysvětlili. Nebyli jsme první, komu tento člověk dělal potíže. Sám se v minulosti k VB nedostal a prý doteď nepochopil, že se trochu změnil režim. Platí za udavače a rád pouští hrůzu.
Doufám, že se to už nikdy nevrátí. Tu dobu jsem nezažil, ale tato ochutnávka mi stačila. Rozhodně jsem o nic nepřišel.
Zdroj: Autorský článek na základě skutečné události. Některé prvky záměrně trochu zveličeny pro literární účely.
