Článek
Text si neklade za cíl nikoho urážet ani umlčovat vyřčený názor. Cílem je poukázat na rozdíl mezi konstruktivní kritikou a ventilováním emocí.
Jako každý rok se nám představila nová pohádka. Tentokrát šlo o Tajemství strašidelného zámku. Společně s pohádkou se tradičně objevily ony známé skupiny - diváci a soudci.
Nemám nic proti tomu, když někdo zhodnotí jakékoli dílo stylem líbí / nelíbí. To je hodnocení, které nikoho neuráží a dostatečně reflektuje náš pocit ze sledování.
To, co mi neskutečně vadí, jsou hlasití rádoby kritici, kteří nemohou nabídnout nic jiného než dojem, že oni by to zvládli lépe. Tím ale legitimní kritika končí.
Odbornost versus dojem
Na podobné konstatování se v diskuzích nejčastěji objevují odpovědi typu: nemusím být kuchař, abych poznal spálené jídlo. Nebo nemusím být filmař, abych poznal špatný scénář.
Ve chvíli, kdy se hodnocení přesune od dojmu k detailnímu rozboru, přestává stačit pouhý názor. Hloubková kritika vyžaduje znalost oboru, jeho pravidel, omezení i možností. Tento argument nelze rozumně vyvrátit.
Pokud metody všech těch kritiků fungují, kde se mohu podívat na jejich pohádky?
Potom už chybí pouze porovnat:
- sledovanost (údajně snadno dosažitelné při dodržení všech postupů)
- rozpočet (zde mají kritici výraznou výhodu - dnes lze točit i na iPhone v rozlišení 4k bez nutnosti investice do drahého vybavení)
- hodnocení diváků (nemůže být problém, protože všichni přece vědí, jak to má být)
Garantuji, že se do toho nikdo nepustí. Nevyhnutelně by se totiž ukázalo, že dotyčný neměl pravdu a musel by to přiznat.
Jaká kritika má tedy váhu
Odpověď je prostá - pokud je někdo znalý celé problematiky a má prokazatelné výsledky, pak lze jeho kritiku považovat za konstruktivní a oprávněnou.
Zamysleme se nad tím logicky - budete jako šéfkuchař brát v potaz názor elektrikáře, který se k vám do podniku chodí najíst, ale nikdy mu nic nechutná? Jak se zachováte, když vás dotyčný bude přímo konfrontovat?
Jsem přesvědčen, že mu buď doporučíte jiný podnik a nebo jej vyzvete, aby vám ukázal, jak se to má dělat. Stejné to je v případě nové pohádky.
Nikdo vás nemůže nutit, abyste pohádku sledovali. Stačí přepnout na jiný kanál, případně vypnout televizní přístroj.
Chápu, že se to neposlouchá dobře. Lidé totiž často mají pocit, že když se po nich chce něco ukázat, hned se umlčuje jejich názor a bere právo na jeho vyjádření.
To však vůbec není pravda. Jde pouze o to postavit svá tvrzení na silných pilířích, které obstojí při jakékoli zkoušce.
Závěrem je důležité říci, že nemluvím o odbornících a lidech, kteří problematice opravdu rozumí. Mluvím o hlasité části publika, která jakékoli dílo rovnu odsoudí a to bez hlubších znalosti, argumentace a snahy o jeho pochopení.
Názor má každý. Kritika má váhu až ve chvíli, kdy je postavena na znalostech a ne na pocitech.
