Článek
Už několik let je městský park mým druhým domovem. Syn ho miluje - může si tam hrát na prolézačkách, pohoupat se nebo přehrabovat v písku. Pro mě je to chvíle klidu a příležitost načerpat novou energii.
Asi před půl rokem jsem toho starého pána spatřil poprvé. Seděl na lavičce u zurčící fontánky a tiše pozoroval okolí se svým věrným jezevčíkem po boku. Většinu lidí, kteří sem chodí se svými ratolestmi, znám. Ale jeho jsem tu nikdy předtím neviděl.
Nejprve jsem si myslel, že je to jen náhodný návštěvník - zkrátka někdo, kdo sem občas zajde a zase zmizí. Jenže on začal chodit pravidelně. Vyzařoval z něj smutek. Hluboký a nepřehlédnutelný.
„Stalo se vám něco?“ zeptal jsem se
Byl jsem asi jediný, kdo si toho všiml - nebo spíše jediný, komu se pána zželelo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale oslovil jsem ho. Ptal jsem se, co se mu stalo a jestli bych mu nemohl pomoci. Odpověděl mi povzdechem.
Nechtělo se mi příliš tlačit na pilu a tak jsem dál nevyzvídal. Stejně by mi už nic dalšího neřekl. Zvedl se k odchodu a jeho jezevčík ho následoval.
Na chvíli mi připadalo, že se chtěl otočit a přece jen něco říct. Ale nestalo se. Odcházel - a já si umínil, že se zastavím znovu.
Nebyli doma vítáni
Druhý den odpoledne jsem šel do parku sám. Sedl jsem si na lavičku kousek opodál a čekal. Čím víc jsem toho pána pozoroval, tím víc mi připadalo, že jsem ho už někde určitě viděl. Ale kde?
Ačkoliv už byl starý, bystrost mu nechyběla. Těžko říct, co mě prozradilo, ale nakonec se zvedl a zamířil ke mně i se svým jezevčíkem
„Máš tady volno?“ zeptal se mě. To tykání mi nevadilo. Nijak mě to neomezovalo a on byl mnohem starší. Přikývl jsem. Když dosedl, hned pokračoval v řeči: „Jste tady s klučíkem často, že?“
„Ano, má to tady rád,“ odpověděl jsem mu. Kdesi v hloubi jsem cítil, že mu můžu věřit. A komu jinému, než starému pánovi? Nejspíš vycítil to samé. Brzy jsem se dozvěděl, že se jmenuje Josef Teuber.
Prozradil mi i to, proč sem chodí. Prý mu před nedávnem zemřela manželka a proto se přestěhoval k synovi i s jezevčíkem Bublou. Prý mají stálé neshody a tak je lepší, když přes den tráví čas venku.
V tu chvíli mi došlo, že tady vlastně vůbec nechce být. Utíkal před vlastním synem. Proto ten smutek v očích.
„Povedený chlapec,“ pomyslel jsem si. A v hlavě mi uzrál nápad - troufalý, ale proveditelný. Navrhl jsem, že bychom společně mohli něco podniknout.
Proč si nedat jedno točené v hospůdce blízko parku? K tomu buřt, kousek chleba a pár slov. Pan Teuber souhlasil.
„Moment, pane!“
„Akce“ se vydařila. Během dvou měsíců jsme něco podobného zopakovali několikrát. Zmrzlina, káva a dokonce i KFC. Připadalo mi, že pan Teuber trochu ožil. Sice měl stále trochu teskný pohled, ale bylo znát, že už těmi neshodami doma tolik netrpí. Alespoň já jsem si to myslel.
Když jsem jednoho večera vcházel do domu, spatřil jsem u poštovních schránek našeho souseda. Byl to obtloustlý, plešatý skrček s věčně umaštěným trikem. Vídal jsem ho velice vzácně - naposledy snad o Vánocích.
Pozdravil jsem ho a chystal se projít kolem něj, když v tu chvíli spustil: „Malej moment, pane! Kolik vám za to dědek platí?“
„Prosím?“ zeptal jsem se nechápavě. Soused ale útočil dál: „Kolik vám dědek platí za ty procházky a kafíčka, se ptám!“
Všechno se mi to spojilo velmi rychle - synáček potřebuje prachy a od táty se jich ne a ne dočkat. Proto mu asi dělá ze života peklo. Rozhodl jsem se bojovat za oba - za sebe i za pana Teubera staršího.
„Co vám je do toho, chlape?!“ zeptal jsem se ho zvýšeným hlasem.
„Hodně je mi do toho! Dědek moc utrácí, takže…“
„Takže? Co jako chcete dělat?! Radši uhněte!“
Neodpověděl. Ani když jsem se kolem něj prosmykl. Jen tam stál a funěl jako lokomotiva. Bylo mi jasné, že tímhle to neskončilo. A že chudák Josef nejspíš doma dostane svůj díl, až se vrátí.
Přitom nebyla pravda, že by utrácel. Já byl ten, kdo ho zval a kdo platil, takže synáček byl hodně mimo.
Dokud se znovu nesejdeme
O měsíc později pan Teuber zemřel. Nevím, co se stalo. Jedna ze sousedek tvrdila, že měl problémy se srdcem a umřel venku, druhá zase, že to byla mrtvice. Na tom už nezáleží.
Podstatné je, že jsem někomu mohl být přítelem, když se cítil sám. Já jsem si toho vážil a doteď vážím. Co si o tom myslí Josef Teuber, na to si asi budu muset počkat. Dokud se znovu nesejdeme.
Jednou? Někdy? Nikdy? Kdo ví…
