Článek
Měl to být úplně obyčejný den, jako každý jiný. Zpočátku to tak i vypadalo. Když jsem se odpoledne vrátil z práce domů, sedl jsem si k notebooku a projížděl inzeráty na prodej motorek.
Zároveň jsem si všiml, že mi do schránky přibyla soukromá zpráva. Prodával jsem tehdy svou vlastní motorku a tak mě napadlo, že se možná ozval nějaký zájemce. Nenadál jsem se ničeho zlého a zprávu jsem otevřel.
„Seš zloděj. Za ty prachy!? Chcípni!“
Přesně tohle na mě vyskočilo jako první. Bylo hned jasné, že tenhle člověk nemá zájem koupit motorku – jen si přišel ulevit. Jeho profil vypadal kupodivu jako pravý.
Byl to mladý, vyzáblý kluk s neupraveným strništěm a vykuleným výrazem. Více toho na profilu neměl a tak jsem se rozhodl na něj nereagovat.
Jenže ani ne za deset minut dorazila další zpráva. Pisatel psal, že si takový „šrot“ nikdo nekoupí, že bych se měl stydět prodávat 20 let starý stroj za takové peníze. A že kdyby mě měl po ruce, „vysvětlil“ by mi to osobně.
Rakovinu na tebe!
Kroutil jsem hlavou. Nechápal jsem, kde se v někom bere tolik zloby - kvůli inzerátu, který může klidně ignorovat. Jelikož ode mě nepřicházela žádná reakce, dotyčný přitvrdil. Popřál mi rakovinu.
Jsem zvyklý na leccos, takže mě taková věc nemohla vyvést z míry. Když ale začal urážet moji rodinu, bylo to pro mě už za hranou. Věděl jsem, že mu jde o jediné - vyprovokovat mě k reakci. Přimět mě hrát jeho hru.
Informace k nezaplacení
A já na to přistoupil. Jenže po svém.
Otevřel jsem Google a pustil se do pátrání. Nečekal jsem zázraky, ale štěstí mi přálo. Ten člověk byl členem několika skupin zaměřených na inzerci automobilů, motorek a různé technické rady.
Stačilo se trochu prohrabat historií příspěvků – a netrvalo dlouho, než jsem měl všechno, co jsem potřeboval. Jeden aktivní inzerát na prodej motorky i s telefonním číslem.
Byla to sice rána naslepo, ale byla to šance. Hned druhý den ráno jsem na ten telefon zavolal. Představil jsem se pod jiným příjmením a předstíral zájem o zboží nabízené v inzerátu.
Snažil jsem se majitele přesvědčit, že vyrazit můžu prakticky ihned a motorku si koupím. Vyhověl mi a domluvili jsme si místo a čas. Kdyby chlapec tušil…
Můžeš začít
Dohoda zněla kolem 15:00 kousek od Příbrami. Nemám to tam sice nejblíž (přibližně hodinu autem), ale už nebylo cesty zpět. Byl jsem pevně odhodlaný si tuhle záležitost vyřídit. Osobně.
Na smluvené místo jsem dorazil asi o půl hodiny dříve. Alespoň jsem si mohl v klidu zmapovat terén. Nacházel jsem se na prostorném pozemku, na kterém bylo postaveno několik řad garáží. O několik okamžiků později jsem zaslechl přijíždějící vůz.
Zastavil kousek ode mě - starý a notně obitý Opel Calibra. Vystoupil z něj ten floutek, kterého jsem viděl na fotce. Měl na sobě světlý nátělník a šedé tepláky. Pak jsem ze své Octavie vylezl já. A začal zostra:
„Tak tady mě máš, frajere! Můžeš začít vysvětlovat!“
Zíral na mě jako „bacil do lékárny“ a chvíli trvalo, než mu došlo, co se tady děje. To už jsem stál přímo proti němu.
„Tak co,“ pokračoval jsem. „Došly ti slova?“
Neodpověděl, jen tupě hleděl do země. Bál se mi podívat do očí. Po drsném frajírkovi ze sociálních sítí nebylo ani památky. Namísto něj tady stál vyděšený klučík, který nevěděl, jak z té situace ven.
Normálně by mi ho snad bylo i líto, ale už kvůli tomu, co všechno mi napsal, jsem to nemohl nechat jen tak.
„Mám sto chutí ti pořádně rozbít hubu! Ale nebudu si s tebou špinit ruce. Pořeší si tě policajti, o to se postarám,“ uzavřel jsem rázně a vytáhl jsem z kapsy mobil.
Jakmile jsem zmínil policii, dal se kluk do prošení. Prý to tak nemyslel, moc se omlouvá, hlavně ať je nevolám. Rodiče by ho prý vyhodili z domu, kdyby se do něčeho takového zapletl.
Byl opravdu vyděšený - řeč těla nelže. Klepal se mu hlas a se strachem sledoval, jaký bude můj další krok. Já sledoval rozšiřující se mokrou skvrnu na jeho teplácích. Patrně si to vůbec neuvědomil.
„Vypadni!“ houkl jsem na něj. „Jestli se mi ještě někdy připleteš do cesty, bude to horší, rozuměl jsi mi?“
Rychle přikývl, nasedl do svého auta a spěšně odtamtud zmizel.
Hořkosladké vítězství
Zůstal jsem tam sám a přemýšlel o tom, co se tady právě odehrálo.
Ano, byl jsem v právu. Z morálního hlediska by si ten frajírek zasloužil pár facek. Ale co z toho? Brzy se oklepe a udělá to znovu. Jenom někomu jinému.
Došlo mi, že podobné lidi nemá smysl řešit. Na internetu je hrdina každý, ale jen málokdo si za svým názorem v reálné konfrontaci stojí. Bylo to poprvé a také naposled, kdy jsem se rozhodl vyřešit „hejtra“ osobně.
Stálo mě to akorát čas, peníze za benzín a v konečném důsledku se nevyřešilo vlastně nic. Mohu říct jediné - pocit zadostiučinění se nedostavil. Jen hořkosladké vítězství.
