Článek
Závěr motorkářské sezóny jsem si představoval úplně jinak. Naše parta se při poslední jízdě zastavila na oběd v naší oblíbené restauraci. Tentokrát nás zaujalo retro menu.
Krupicová kaše? Proč ne
Zatímco kamarádi dali přednost kuřecímu plátku s hranolkami, broskví a sýrem, já se rozhodl probudit dlouho spící chutě. Objednal jsem si krupicovou kaši s kakaem, máslem a cukrem. Následky této volby si nejspíš všichni budeme pamatovat do smrti.
Dokud nám obsluha jídlo nedonesla, měli jsme dobrou náladu. Řešili jsme kam ještě zajedeme, jestli cestou někoho nepřibereme s sebou a čas návratu. Za chvíli nám přinesli naše objednávky.
Kámo, jdi si to sníst jinam
Aniž bych se nadál čehokoliv zlého, popřál jsem kamarádům dobrou chuť a chopil se lžíce. Zabořil jsem ji do středu s máslem a krouživými pohyby celý pokrm zamíchal. Vtom jsem ucítil chladné pohledy svých společníků.
Dívali se na mě, jako kdybych někoho zabil. Magda si znechuceně odfrkla a důrazně mi sdělila:
„Kámo, sorry, ale jdi si to sníst jinam. Já se na takovou kejdu nemůžu dívat!“
„Ty nevíš, jak to máš jíst?“ zeptal se Honza. Martin jen kroutil hlavou. Neřekl nic.
Já nevěřil vlastním uším, ale rozhodl jsem se, že si to rozhodně líbit nenechám. Kamarádi nebo ne.
„Takže, holenkové, budu si to jíst jak budu chtít, jo?“
„Hele, ne! Tohle fakt ne,“ sykla Magda, popadla svůj talíř a odešla k jinému volnému stolu.
Vy jdete taky?
Kluci zůstali u stolu necelou minutu. Poté se sebrali a jali se učinit totéž co Magda. Sledoval jsem to s možná až ledovým klidem a zeptal se: „Vy jdete taky?“
Jen letmo přikývli a odešli. Musím přiznat, že to zabolelo, ale nemínil jsem se nikoho doprošovat a už vůbec ne obhajovat způsob mého stravování. Mně to takhle chutná a nehodlám na tom nic měnit.
Možná se mi to jednom zdálo, ale pořád jsem měl dojem, že mě pozorují. Jako by se chtěli ujistit, že to opravdu takhle zamíchané budu jíst. Dočkali se. S chutí jsem si nabíral jednu lžíci za druhou, dokud talíř nebyl úplně prázdný.
Kamarádi? Spíš známí. Teď už to vím
Kaše byla výborná, ale cítil jsem hořkou pachuť z toho, co mi kamarádi provedli. I když - kamarádi - to je trochu silné slovo. Možná bych měl říci známí.
Kamarád by nanejvýš pronesl nějakou vtipnou poznámku, ale od stolu by neodešel. Nedal by mi najevo, že je mu můj zvyk natolik odporný, že se mnou nevydrží u jednoho stolu.
Zvedl jsem se a odešel k baru. Navzdory tomu, co se stalo, jsem dosavadní útratu zaplatil. Stejně jsem to měl v plánu. Že jsem zmizel si všimli až když se venku ozvalo zaburácení motoru.
Nechal jsem je tam a odjel. Sám, bez cíle a plánovaného návratu.
Kde jsi?
Asi za hodinu jsem se zastavil na benzínce. Displej telefonu ukazoval čtyři zmeškané hovory od Honzy a dva od Martina. Na Messengeru jen jedna zpráva: Kde jsi?
Odeslal jsem jen jednu strohou odpověď: Na motorce.
Nevěřil bych, že se lidé mohou tak moc rozčílit kvůli zamíchané kaši. Jisté ale je, že s tím nepřestanu. Tak jako já nikomu nevnucuji způsob, jakým mají jíst ostatní, čekám to samé od nich.
Na tom přece není nic špatného. Bohužel, Magda měla jiný názor. Stála si za ním tak moc, že se díky ní v původní sestavě už nikdy nesejdeme. Třeba je to dobře. Nebo možná ne. To ukáže až čas.
Zdroj: Autorský text
