Článek
Říká se, že někteří lidé se nikdy nezmění. Já jsem se o tom přesvědčil v obchodě při běžném nákupu. Potkal jsem totiž svou bývalou třídní učitelku - vyznavačku minulého režimu, které se báli nejen žáci, ale i rodiče a prarodiče.
Neumíš zdravit?
Přesně takhle ten vynucený rozhovor začal. Procházel jsem kolem ovoce a zeleniny. Právě jsem míjel starší ženu, která si z bedny vybírala několik mandarinek. Vtom se na mě náhle a nevybíravě osopila: „Ty neumíš zdravit!?“
Ohlédl jsem se a rázem mi došlo, s kým mám tu čest - paní učitelka z prvního stupně (její jméno nechci uvádět ani upravovat), postrach všech dětí i rodičů. Po těle se mi prohnalo stejné mrazení jako před lety, když na nás zvedla hlas nebo třeba praštila ukazovátkem do katedry.
Rozdíl byl ale v tom, že teď jsme nebyli ve škole. A já nebyl malý vystrašený žáček, na kterého tehdy stačilo houknout nebo mu napsat poznámku do notýsku. Rozhodl jsem se, zachovat dekorum.
To jste všichni zapomněli? Bohužel ne
„Dobrý den, paní učitelko,“ pozdravil jsem ji. „Promiňte, nepoznal jsem vás.“
Naivně jsem si myslel, že se tím situace uklidní, ale docílil jsem pravého opaku. Moje poznámka se jí hluboce dotkla. S nuceným povzdechem utrousila, že jsme snad všichni zapomněli, co se nás snažila naučit.
Ne, nezapomněli. Vzpomínky na doby dávno minulé se najednou zjevily tak jasně a čistě, až jsem se toho lekl.
Tahle paní bývala snad vším, jen ne dobrou kantorkou. Pamatuji si svou první poznámku, kterou mi dala do notýsku. Doteď si vzpomínám, jak vypadal - byl to malý zelený sešit, linkovaný, formát A6.
Kromě jména a příjmení měl každý žák svoje razítko - já měl kočičky v pravém horním rohu.
Vím jistě, že jsem ve škole nebyl ani týden a paní učitelka do něj zapsala první poznámku, která měla sloužit spíše jako vzkaz pro mé rodiče. Její znění si pamatuji přesně:
Dobrý den. V rámci upevňování dobrých zvyků a mravů Vás prosím, abyste došli se synem k holiči. Udělala jsem mu culík, ale gumička mu stále padá. Děkuji.
Můj táta se nad tím tehdy tak trochu uculoval. Nejspíš proto, že nevěděl, čeho všeho je tato persona schopna.
Tak například hodiny tělocviku - podotýkám, že se psal rok 1995 a na trhu již byly jiné a modernější věci než univerzální Jarmilky a modré nebo červené trenky. Učitelka ale na jednotném úboru trvala a pokud někdo přišel v něčem jiném, byl „odměněn“ poznámkou.
My jsme tehdy slovům o rozvracení jednoty a vzájemné nesoudržnosti příliš nerozuměli, ale naši rodiče ano. Až po letech jsme se dozvěděli, proč nijak zvlášť do chodu naší třídy nezasahovali.
Věděla snad všechno
Ačkoliv se to nikdy nepodařilo nijak dokázat, nejrůznější indicie napovídaly, že si kantorka psala poznámky o každém žákovi, jeho rodičích a někdy dokonce prarodičích.
Šuškalo se, že „na každého něco má“. Když se na to podívám dospělým pohledem, trocha pravdy na tom být musela. Ostatně, potvrzují to i samotní rodiče mých tehdejších spolužáků.
Hlavně ti, kteří po revoluci odjeli pracovat do zahraničí a výplatu si vozili ve valutách. Na třídních schůzkách si prý často připadali jako u výslechu. Přitom za tím nemohlo být nic kromě šmejdění v soukromí.
Proč a k čemu, to si s sebou nejspíš vezme do hrobu.
Jen tak teoreticky
Jistá teorie nás na nedávném srazu napadla. Naše tehdejší učitelka totiž velice ráda využívala prostředky, které jsou dnes naprosto nepřípustné a jejich aplikace by znamenala velké potíže, ne-li rovnou vyhazov.
Nikdo si před ní nemohl být jistý. Dlouho jsem žil v přesvědčení, že skončila v propadlišti dějin.
Bohužel, jedna z mých bývalých spolužaček mě vyvedla z omylu. Stále učí. I její manžel, který je taktéž přívržencem minulého režimu.
Nejsou sami
Přestože se ani jeden z nich už nemůže chovat tak jako dřív, neznamená to, že by neuměli lidem znepříjemňovat život. A co je ještě horší - podle informací z různých koutů republiky rozhodně nejde o ohrožený nebo vymírající druh.
Spousta mých kamarádů a známých tvrdí, že podobní kantoři jsou na školách stále ještě aktivní. Nezbývá než doufat, že brzy s učitelstvím skončí.
Když už má něco skončit na smetišti dějin, tak se vším všudy.
Tohle všechno mi během pár milisekund stihlo projet hlavou. Věděl jsem jediné - nechci se s ní bavit. Nebylo o čem. Jestli jsem tehdy ve škole něco zanedbal, už nemá smysl to dohánět. Obešel jsem se bez toho víc jak tři dekády…
Zdvořile jsem se omluvil s tím, že pospíchám a po chvíli jsem se ztratil mezi regály.
Zdroj: Autorský text
