Článek
Benzínky jsou nedílnou součástí života každého řidiče. Někteří tam jezdí pouze kvůli doplnění pohonných hmot a jiní si k tomu rádi přikoupí dobré občerstvení.
Já jsem ten typ, který si kromě benzínu rád připlatí za něco dobrého k zakousnutí. I když - po svém posledním zážitku možná změním zaběhnuté návyky.
Přiznám se, že tentokrát jsem veškeré přípravy na projížďku lehce zanedbal. Ráno jsem si nedal snídani, a protože jsme přes víkend byli u manželčiných rodičů, kteří si rádi užijí vnoučat, nic mi nebránilo vyrazit na celé dopoledne za krásami jižních Čech.
A pak to přišlo - přepadl mě hlad
Únava a hlad mě dohnaly kousek od Volar. Nebyl jsem v těch končinách celá léta a proto jsem si nevěděl jistě, zda se někde v okolí nachází benzínka s občerstvením. Měl jsem štěstí - asi za 10 minut jízdy se přede mnou objevila.
Nerudná obsluha
Zaparkoval jsem kousek od vchodu a odebral se dovnitř. Můj pozdrav zůstal bez odpovědi. Zamrzelo mě to, ale řekl jsem si, že třeba mají těžký den. Nebo mě dámy prostě a jednoduše přeslechly.
Popošel jsem k chladícímu boxu a vzal si z něj jednu colu. Následoval přesun k pokladně, kde jsem požádal o dva sýrové párky v rohlíku s hořčicí. Stručné „ano“ paní prodavačky pro mě znamenalo potvrzení objednávky. Ta druhá zase tolik skoupá na slovo nebyla.
„Vám to chutná, tohleto?“ zeptala se mě jízlivě.
„Ano, chutná,“ odvětil jsem. „Klidně bych si dal každý den jeden.“
„Tak jste blb, když máte rád vochucenou sóju s trochou omáčky,“ uchechtla se pohrdavě a podívala se na kolegyni, jako by čekala, že se k ní přidá.
Tohle si líbit nenechám!
V tu chvíli se ve mně probudil vztek, ale zatím se mi dařilo jej zkrotit. Opravdu řekla blb? Jak chcete, paninko, pomyslel jsem si pro sebe.
„Bude to 149 korun,“ oznámila mi prodavačka, která mě obsluhovala. „Hotově, nebo kartou?“
Usmál jsem se, mlčky podal dvoustovku a zdvořile odmítl drobné. Uvnitř to ale vřelo jako v papiňáku.
Odešel jsem se svou objednávkou ven ke stolkům a zamyslel jsem se. Tohle si nemůžu nechat líbit. Tentokrát opravdu ne!
Zakázal jsem si klesnout na úroveň té protivné ženské - ale prostě to nešlo jen tak přejít. Zatímco jsem dojídal druhý párek, začal se mi v hlavě rodit plán. Času bylo dost - za tu dobu se kromě mě objevili jen dva další zákazníci.
Čas na malou lekci
Znovu jsem vešel dovnitř - a s ledovým klidem zamířil přímo k automatu s kávou. Uvnitř byla jen ta fúrie - druhá dáma někam odešla.
„Prosím vás, opravdu je to fair trade káva, jak je tady psáno?“ obrátil jsem se na ni.
„Cože?“ zahučela otráveně. „My nic takového nemáme. Jenom to, co vidíte.“
„Já vidím nálepku fair trade,“ stál jsem si za svým. „Máte další takové výrobky?“
Prodavačka ztuhla. Můj dotaz ji očividně dostal do úzkých - přesně tam jsem ji potřeboval mít. Nastal čas chladné odplaty. Přistoupil jsem ke kase a podíval se jí zpříma do očí.
„Víte, fair trade není jenom o kávě. Symbolizuje férové a slušné jednání. Jenže vy v sobě tenhle štítek, jak se zdá, prostě nemáte.“
Chvíli tiše stála a poté uhnula pohledem. Za normálních okolností by mi to stačilo, ale toho dne jsem opravdu neměl náladu na urážky.
Odešel jsem ven a rozhodl se zasadit poslední úder. Napsat recenzi na mobilu zabralo jen chvíli. Nikoho jsem nejmenoval ani nepopisoval. Pouze jsem uvedl datum, čas a přidělil jednu hvězdu. Nedělám si iluze, že se něco zásadně změní.
Ale aby bylo jasno - nenechám se titulovat takovými výrazy jen proto, že mi chutnají párky v rohlíku. I kdyby to opravdu byla jen ochucená sója.
