Článek
Vzpomínky na minulost
Když jsem se dnes ráno chystal vyrazit na delší výlet po jihu Čech, zjistil jsem, že uplynuly přesně dva roky od doby, kdy se mnou naposledy vyjel i můj kamarád a kolega Honza. Vzpomínky na doby minulé mě natolik otrávily, že jsem namísto výletu zůstal doma a snažil se pochopit, proč to muselo dopadnout právě takhle.
Toho dne měl trasu výletu vybírat právě Honza. Přesně v 9:00 jsme se sešli na předem domluveném místě, krátce poklábosili a chystali se vyrazit. Nevěděli jsme, že jde o náš poslední společný výjezd.
Počasí nám přálo, osud nikoliv
Od samého rána bylo krásně slunečno. Předpověď navíc slibovala, že hezké počasí vydrží celý den, takže takovou příležitost zkrátka nešlo nevyužít. Honza se trochu obával hustoty provozu a proto se rozhodl, že vynecháme hlavní tahy a užijeme si cestování po okreskách. Proti tomu se nedalo nic namítat.
Zrovna jsme se projížděli obcí, když vtom se před Honzou něco mihlo a já už jen viděl, jak můj kamarád v panice strhává řídítka a padá na zem. Jeho motorka klouzala několik metrů a zastavila se nárazem do dopravního značení.
Zastavil jsem skoro „na fleku“, vykopnul boční stojan a běžel k Honzovi.
„Jsi celej? Co to vlastně bylo?“ vyhrkl jsem na něj.
„Kočka. Veliká kočka. Skočila přímo přede mě. Nedalo se nic dělat.“
Kamarád byl v šoku, ale kromě pár odřenin na bundě a naraženého loktu se mu nic nestalo. Tedy alespoň prozatím. To nejhorší nás teprve čekalo.
Honzova motorka byla po nárazu v nepojízdném stavu a navíc poškodila dopravní značení. Než jsme si stačili rozmyslet, co uděláme jako první, ozval se za námi pronikavý ženský křik: „Míno! Ježíši Kriste, Míno!“
Ohlédli jsme se a spatřili starší ženu o hůlce, jak se sklání k nehybnému chlupatému tělu. Její zrak se vzápětí upřel na nás dva. Spustila na nás salvu vulgarismů, které nemohu a ani nechci publikovat.
Řvala na nás, že kočka byla „papírová“ a že ji zaplatíme. Hlasitý projev brzy upoutal pozornost jejího manžela, který vyšel z blízkého domu a pod nejrůznějšími pohrůžkami žádal okamžitou nápravu. Konkrétní částka zněla 30 000 Kč.
Policii jsme zavolali sami
Ačkoliv můj kolega argumentoval rozumně a vyjádřil lítost nad (neúmyslným) usmrcením kočky, nebylo mu to nic platné. Oba senioři trvali na svém, přičemž ve vulgaritách nepolevovali. Vyhrožovali, že zavolají policii a vše nechají vyšetřit. Tato povinnost však byla na nás, respektive na Honzovi.
Zatímco on volal, převzal jsem iniciativu já. Chtěl jsem, aby mi tedy ty papíry od kočky ukázali. Šlo o mainskou mývalí kočku, která se s PP na trhu pohybuje v rozmezí cca 10 000 Kč až 25 000 Kč. Bohužel jsem svým požadavkem pouze přilil olej do ohně.
Pán na mě křičel, že mu žádný cucák nebude nic nařizovat a že škodu zaplatíme, ať už chceme nebo ne. Odpověděl jsem mu, že jestli tady bude mít někdo problém, pak to bude on a jeho žena.
Nezabránili volnému pobíhání kočky po komunikaci a jejím bezprostředním okolí. Upřímně řečeno, vůbec jsem si nebyl jistý, zda moje tvrzení má jakoukoli oporu v zákoně. Ale zabralo to. Prozatím.
Úplně ho zlomili
Myslel jsem si, že se tato nepříjemnost vyřešila jednou provždy, ale pravda byla docela jiná. Když jsem Honzovi za pár týdnů zavolal a chtěl vyrazit na projížďku, oznámil mi, že to už nebude možné. Nedalo mi to a zastavil jsem se za ním.
Řekl mi, že už to dál nešlo. Cítil prý povinnost něco udělat. Sám manžele vyhledal a chtěl jim nabídnout alespoň částečné odškodnění. Navzdory faktu, že to nebyla jeho vina!
Oba senioři se příležitosti okamžitě chopili a svého cíle dosáhli. Honzík totiž není typ člověka, který by se uměl účinně bránit. Navíc na to tentokrát šli velice chytře - přes city. Tvrdili, že jsou sami, nemají děti a kočka byla jejich jediným společníkem.
Prý mají nízký důchod a když jim nezaplatí, nebudou si moci dovolit koupit další zvíře. Ještě ten den jim bankovním převodem poslal na účet požadovaných 30 000 Kč. Navíc ještě poslechl „dobře míněnou radu“, že motorka je zlo a nebezpečný koníček a možná by bylo lepší, kdyby Honza vrátil řidičák. Bohužel ji poslechl.
Na motorce už jezdit nemůže a ani nechce. Dodnes nemohu uvěřit, že se něco takového stalo. Mrzí mě, že se se mnou neporadil. Byl jsem u toho a všechno viděl. Vůbec to tak nemuselo skončit.
Snad se mi v budoucnu podaří tento stín z jeho mysli vymazat, ale zatím je moje snaha marná.
Zdroj: Autorský článek
