Článek
Pokud jste se nikdy v životě s přímou šikanou nesetkali, pak máte obrovské štěstí. Ti z nás, kteří si ji zažili na vlastní kůži, se jistě shodnou, že následky mohou být fatální. Pojďme se zaměřit na prostředí základních a středních škol, kde se tento nechvalně proslulý jev vyskytuje nejčastěji. A jak se mu bránit.
Kdo je nejčastější obětí?
Odpověď na tuto otázku není zcela jednoznačná. Může to totiž být kdokoli. Premiantka třídy, žák s netypickým jménem, dítě ze sociálně slabších poměrů, tatínkova holčička nebo maminčin mazánek. Vždycky se ale jedná o člověka, který vykazuje pouze slabé nebo žádné známky vlastní obrany.
Agresoři umí identifikovat „slabší kus“ poměrně rychle. Svou oběť pozvolna „oťukávají“, snaží se zjistit, kam až mohou zajít. Někdy se s budoucí obětí naoko spřátelí, aby si získali její důvěru a mohli rychleji identifikovat její slabiny. Podstatné je, že pokud je agresorů více, vždy je dominantní pouze jeden.
Ostatní členové šikanující skupiny jsou jen přisluhovači nebo spíše pozorovatelé. Pokud taková skupina existuje delší dobu, pak je pevně stanovená hierarchie. Vím, že to zní jako z prostředí podsvětí, ale přesně s tímto jsem se setkal já sám.
Tipaři, hlídači, kurýři
Všichni si určitě domyslíte, co jsem tím chtěl říct, ale přesto vysvětlím, proč jsem použil právě tato pojmenování - tipaři měli za úkol vyhledávat další a další „slabší kusy“. Hlídači bedlivě sledovali okolí, aby se v případě šarvátky nebo prudké hádky stačila skupina stáhnout a dále ve svém jednání nepokračovat. A kurýři? Jejich náplní bylo doručovat vzkazy. Například: víš, co tě čeká, jestli něco cekneš. Nebo třeba: připrav se, bude inspekce. Že to zní neuvěřitelně? Bývá to mnohem horší.
Funkční diplomatické řešení? Leda tak v pohádkách
V žádném případě nechci shazovat důležitost vzájemné komunikace. Jenže může mi někdo ozřejmit, jak mám diplomaticky vysvětlit agresorovi, který mlátí spolužáky do krve, že jeho jednání je špatné, neakceptovatelné a necivilizované?
Pokud vím, toto se zkouší pořád. Máme nějaké prokazatelné výsledky? Asi sotva. Kázeňský postih nebo snížená známka z chování situaci nevyřeší. Psychologické a psychiatrické posudky sice pomáhají objasnit příčinu jednání agresora, ale na jeho zastavení zkrátka nestačí.
Velice často naopak uškodí týranému žákovi, protože se stává, že agresor je vnímán spíše jako někdo, kdo potřebuje pomoc – a oběť má pak pocit, že její utrpení je zlehčováno nebo ignorováno.
Bojovat ohněm proti ohni? Krajní, ale někdy účinné řešení
Věřte nebo ne, v krajních případech může být aktivní obrana nejúčinnějším řešením. Odborníci správně upozorňují, že použití násilí je krajní možnost a musí být v souladu se zákonem o nutné obraně.
Mám osobní zkušenost, kdy mi pomohlo, že jsem se poprvé skutečně postavil na odpor – a právě to zastavilo další útoky. Měl jsem štěstí, ale uvědomuji si, že ne každý má stejnou možnost nebo výsledek.
Začal jsem chodit na sebeobranu a bojové sporty. Nebylo to kvůli tomu, abych někoho mohl zmlátit. Dělal jsem to proto, abych mohl chránit sebe nebo druhé. V osmé třídě jsem se po letech trápení konečně postavil čtveřici agresorů.
Po fyzické konfrontaci, při které jsem rozdal několik přesných ran, další šikana ustala. Nejvíc to schytal právě „šéfík“. Ostatní se na nic dalšího nezmohli.
Když nechceme násilí, musíme vsadit na soudržnost
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se šikana dala zastavit dříve – prevencí, důvěrou mezi učiteli a žáky, aktivní rolí spolužáků a jasnými pravidly. Všechny tyto prvky mohou zabránit tomu, aby vůbec došlo k situaci, kdy má dítě pocit, že si musí pomoci samo.
Musíme hovořit nejen se svými, ale i s ostatními dětmi. Musíme je naučit, že mohou o svých problémech mluvit a nemusí se bát odplaty. Máme preventisty, psychology a terapeuty.
Je důležité dětem vysvětlit, že říct si o pomoc není ostuda ani slabost. A když už se nám svěří, nesmíme jejich problémy zlehčovat. Vyslechněme si je, ukažme jim směr. Když to neuděláme, následky mohou být katastrofické.
Musíme zajistit, aby byl potrestán agresor, nikoliv oběť. Jde o velice častý problém, kdy je šikanovanému žákovi doporučen přesun na jinou školu, zatímco první zmiňovaný setrvá a bude dělat peklo zase někomu jinému.
Pokud nebudeme šikanu řešit ihned, budeme lhostejní k vysílaným signálům, pak si dovolím tvrdit, že budeme mít podíl na zničených životech lidí, kteří se nemohou dovolat pomoci.
Školu možná dokončí, další studium zřejmě také. Jenže pochroumané sebevědomí a pocit, že nikomu nestojí za pomoc v nich bude přetrvávat a bude nabírat na intenzitě s každým novým konfliktem, kterému budou v životě čelit. Zamysleme se a nedovolme, aby k tomu docházelo!
Zdroj: Osobní zkušenosti autora
Více o šikaně, prevenci a statistikách viz další zdroje:
https://www.masceskysever.cz/kolik-deti-zaziva-na-skole-sikanu-a-co-s-tim/
https://statistikaamy.csu.gov.cz/kdyz-si-ublizuji-deti
https://www.scholaempirica.org/metodiky/kiva/
https://www.prevcentrum.cz/postup-pri-reseni-pocatecnich-stadii-sikany-ve-skolach/
