Článek
Bez ohledu na to, že ať jsou cokoliv na světe, jsou v první řadě zodpovědní za svého ročního synka.
Jejich rozchod je bouřlivě propíraný skrz na skrz všemi médii. A ačkoliv se zdálo, že půjde nejprve o poklidný akt, každý den vyplouvají veřejně na povrch nové pomluvy, které vypouští oni sami s cílem pošpinit toho druhého. Bez ohledu na to, že největší následky ponese jejich roční syn.
Ještě před pár měsíci se veřejně nechali slyšet, jak skvělí rodiče budou…
A zatímco Angie nyní musí čelit obviněním ze strany Pepy, že není správná matka, že se o malého syna příliš nestará, že s nimi nechtěla být, že je malý hlídán kde kým a utíká od něj. Pepa dostal na frak, že utíkala zejména pracovat, aby vydělala peníze, neboť on toho nebyl schopen.
Ať je pravda kdekoliv a oni mezi sebou mají cokoliv, je nám do toho v závěru houby.
Kauzou se nebavím nijak zvlášť, nekomentuji jejich sociální sítě jako stovky, možná tisíce lidí. Ale těžce soucítím s malým chlapečkem, který je ve víru všeho dění a jednou si bude moci sám přečíst téměř cokoliv, co je psáno. A pokud si někdo myslí, že mu to nezpůsobí šrámy, je blázen.
Jak se asi musí cítit, když je týden bez mámy a pak zase bez táty? Jednou tady, jednou tam, tahle malý. Zažil jsem to také.
Naši se rozvedli, když mi nebyl ani rok. Do tří let jsem žil výhradně s mámou a tátu více či méně postrádal. Od tří let se mi dostalo luxusu dvou pokojíčků v rámci střídavé péče. A já ztratil stabilní domov. Jako turista s batohem jsem pendloval tam a zpět. A když jsem si zvykl, táta se musel přestěhovat. Stres nanovo. Takhle se stěhoval dvakrát a máma jednou. Domov prakticky neexistoval. Čas od času se u jednoho nebo u druhého z rodičů objevil někdo pro mě totálně cizí a mně se to nelíbilo. Necítil jsem se dobře v místě, kde jsem měl být doma, ani u táty, ani u mámy.
Oba rodiče se pak strašně divili, že je mi lépe mezi bandou „problémových dětí“, které to měly podobně. Být někde venku do noci. Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že moje máma jede na 14 dní do Itálie, když jsem u táty a nevezme mě s sebou. Stejně tak mi bylo záhadou, proč je táta s novou rodinou na horách a mně neřekl. Nyní mám svou rodinu, první skutečný domov, dvě krásné a zdravé děti a nechápu to stále. Jen už vím, že nebylo nic špatného ve mně, ale za vším stál egoismus a sobeckost rodičů. Cesta k tomuto pochopení byla ale dlouhá a plná problémů.
Rozhodně netvrdím, že toto bude případ i malého syna výše zmíněných bývalých partnerů. Ale když se Josef Kůrka vyjádřil, že si zatím ročního synka střídají po týdnu, udělalo se mi zle.
Pokud si myslí, že z toho malý nemá rozum a nevnímá to, šeredně se pletou. Takhle malé dítě zažívá enormní stres pokaždé, když změní své prostředí. Navíc nezná pojem návratu! A i když to nemusí být na první pohled viditelné, opravdu prožívá velmi ošklivé pocity pokaždé, když zejména máma odchází. Neboť jednoduše neví, že se vrátí.
Děti nejsou manýr, který je možné si týden po týdnu přehazovat jako horký brambor a myslet si, že je to v pořádku. Je jasné, že je nutné kvůli dětem omezit své potřeby a párkrát se nevyspat. Jsou radostí a darem, ale ne jen na fotku. Především jsou starost a zodpovědnost.
Asi není recept na ideální rozchod, zejména když je v tom dítě, ale sobeckost musí jít mnohdy stranou. Ovšem pokud je nutná střídavá péče, mělo by to být v jednom domově, kde zůstává dítě a střídají se tam rodiče.
Samozřejmě je pak tolik výmluv a řečí ze strany partnerů, proč by to takto nešlo. Tak vehementně brání své pohodlí, že raději obětují to dětské a přitom si na sebe lepí nálepku milujících rodičů.
A já doufám, že se Angie a Josef chytnou za nos, najdou v sobě trochu vděku za zdravého syna a přestanou stavět své blaho nad blaho dítěte. A oba přestanou na svět tahat věci, které by měly zůstat pro dobro jejich malého jen mezi nimi.
Zdroje:
