Článek
Když ptáčka lapali, hezky mu zpívali. I tak by se dalo popsat moje poznávání se s manželem. Okouzlující mladý kluk, který nad ostatními vyčníval. Měl svůj názor a byl nesmírně laskavý.
Že se jedná o prvky manipulace by mě ani ve snu nenapadlo. Ale abych hned ze začátku nekřivdila. Vzali jsme se velmi mladí, bylo mezi námi zalíbení i porozumění. Měli jsme na mnoho věcí podobný názor, ale jak už to tak bývá, v každém vztahu jsou vzestupy i pády.
Dokud jsem pracovala, vzájemně jsme se podporovali. Já s ním chodila lézt na stěnu, on se mnou čas od času vyrazil za kulturou. Nijak zvlášť ho nezajímalo, za co utrácím. Nikdy jsem nebyla nijak rozhazovačná, rozhodně nejsem lehkomyslná a jsem spořivý člověk. Ale zkrátka mu mé finance byly jedno, i přesto, že jsme byli manželé, a že jsme téměř vše řešili spolu.
Jednoduše jsem v něm měla oporu a byli jsme rovnocenní partneři.
V momentě, kdy se nám narodily děti, prožívali jsme nejkrásnější období, ale přirozeně taky velmi odpovědné, plné starostí i radostí a četné únavy. Roky plynuly a já pozvolna začala vnímat, že se v jistých situacích manžel chová totožně jako tchán. Pochopitelně, tak to bývá, není čemu se divit. Ale já se toho začala bát.
Tchyně na prahu šedesátky nemá vlastní názor. Každý nový kus oblečení či radost do domácnosti tchán označuje za zbytečnost a protáčí očima. Sušička či myčka jsou naprosto zbytečné. I přede mnou z ní dělá hloupou. Společně nikam nechodí, nebaví se. Každý její návrh na společně strávený volný čas či jen procházku parkem a kafe u stánku tchána obtěžuje. Je to mrzout, co ví všechno nejlépe.
A jelikož tchyně za roky ztratila svou sebedůvěru, je lehce ovlivnitelná a svou frustraci si často vybíjí jízlivými poznámkami na můj účet, je mi ji v závěru líto. Neboť je to tak průhledné, že vím, že pravý vítr fouká od tchána.
Říkala jsem si, zda budu jednou taky taková? Ztratím sama sebe, nebudu schopna rozpoznat manipulaci v podobě výletu à la z nouze ctnost, jen aby byl od mě klid a budu mít výčitky za dražší kadeřnici než obvykle. Budu ostatní prudit a těšit se z toho, že se má někdo hůř?
Manžel postupně zatracoval mou zálibu v divadle a další kultuře, když se naskytl moment, že bychom mohli společně na zeď, snažil se mi vysmívat, co bych tam po dvou porodech chtěla dělat. A pak to otáčel, že si dělal srandu a ať nejsem urážlivá.
Mateřskou jsem si s dětmi moc užívala, naplňovalo mě to, ale musím přiznat, že to bylo jako vězení. Všechny větší výdaje byly zbytečnost, moje touhy se občas nadechnout mimo domov zamítnuty a po návratu z práce bylo moje místo s dětmi a v domácnosti.
Práce mě neskutečně bavila i baví, plně se v ní realizuji, děti jsou mi vším, svůj domov mám rovněž ráda, ale svůj volný čas, nebo čas strávený s manželem jako parťákem je nulový.
Tchán je člověk, který neumí dát najevo špetku lásky či náklonnosti. A podobný nabubřenec se stával i z mého manžela. Začali jsme žít vedle sebe a on se mnou téměř nedokázal promluvit normálně. Jen o zlepšení úklidu, o plnosti lednice, o tom, kde jsem byla tak dlouho apod.
Co by se dělo v důchodu? Terorizoval by mě věčně nespokojený a protivný děda, o kterého bych se starala jako o dítě.
Tomu jsem pochopitelně vzdorovala a tchyně vehementně bránila svého syna jako kvočna kuřátko. Celý život si nedovolila otevřít ústa a hájit sama sebe, ale do našeho krachujícího vztahu s manželem mluvila horlivě, plná kuráže a sebevědomí.
A já udeřila hřebíček na hlavičku. Řekla jsem jí, že není schopna vzít svůj život do vlastních rukou a snáší chování svého manžílka. Častokrát se mi o tom ve slabších chvilkách svěřila. Ale ať se neopovažuje si svou frustraci vybíjet na mně.
A víte co? K jejímu zklamání se můj manžel choval nadutě i k ní. Přesně jako tchán.
V necelých čtyřiceti letech jsem požádala o rozvod, manžel se mi smál, že to v životě nepodepíše, že bez něj nejsem nic a měl spoustu dalších komentářů. Tchán přísně sdělovat, že on by to nedopustil. Ovšem pravdou je, že si tchyni podmanil tak, že by od něj nebyla schopna odejít. A tchyně prosila za syna. Pomohl až soud.
Nejhorší bylo, že začala dělat naschvály. Na návštěvu chodila obden. Vztahovala pozornost na sebe, vymyslela si nemoc, dokládala jak těžké bude rozdělit majetek, až mě nakonec začala podezřívat z nevěry. Pravda byla taková, že jsem nikoho neměla.
Ale s manželem jsme se odcizili, více než tři roky spolu nespali, nebyl milý, mé snahy nepadaly na plodnou půdu. Probrečela jsem noci a čekala, že rozvodové papíry ho změní, ale nikoliv. Bylo to ještě horší a já věděla, že musím utéct dřív, než bude pozdě.
Tchyně se se mnou šíleně hádala a já si konečně po třech měsících začala s dětmi budovat nový domov. A tak jako manžel nemá žádný vztah s otcem, ani mé děti k tomu svému nic moc necítí, protože je despotický a tvrdý.
Všem se nám ulevilo. Ovšem neutekl ani měsíc, a jak jsem čekala, tchyni se stýskalo po vnoučatech. Chápala jsem to, bylo to v té její bublině jediné potěšení.
A tak se pokorně ozvala, tak jak je pro ni typické a jak je vycvičená od tchána, zda by je mohla vidět. Nikdy jsem neměla v záměru ji bránit a i děti se těšily.
A tak jednou za čtrnáct dní jsme se u nás, v novém domově začaly vídat. Nic jsme neřešily, jen si daly kafe nebo čaj a věnovaly se dětem. A jak jsme si obě později přiznaly, bylo to jiné. Uvolněné a dokonce jsme po letech našly společnou řeč i smích.
Při jednom z rozhovorů jsme si přiznaly, že je to tím, že není přítomen ani můj exmanžel, ani její manžel. Byly jsme v naprostém klidu, nikdo nás nekritizoval a před nikým jsme se nemusely hlídat. Byly jsme opravdové. Tchyně požádala o možnost jezdit častěji a já souhlasila, jelikož i přes veškerou minulost mi nyní pomáhala s péčí o děti a já stíhala i jiné věci.
Návštěva vnoučat byla totiž téměř jediná aktivita, kterou její manžel nekomentoval nevhodnými plky. A když čas od času přijel s ní, bylo to hrozné. Tchyně se nebavila, ve mně se vzbudil starý stres z toho, jak moc připomínal manžela a celou návštěvu bylo dusno.
A zatímco já již od všudypřítomného stresu měla od rozvodu klid, tchyně v tom denně žila. A mě jí bylo skuteční líto. Vím, že se s ním nikdy nerozvede. Jediné co ji mohu dopřát je společně strávený čas, který bude ve veselé náladě.
A tak za námi jezdí častěji než kdykoliv před tím. Chodí s námi do divadla i na výlety. Bavíme se o módě, trendech, vaření a často o tchánovi i o exmanželovi.
Občas se jim tajně smějeme a tchyně mi pak posílá vtipné SMS, že tchána údajně hrozně bolela hlava, co byla u nás. Kdyby jen tušil.
Ale jak jsme si podobné, je nám jich obou líto. Exmanžel vždy bude otcem našich dětí a tchán jejich dědečkem. Tchán neměl lehké dětství a žije si se svými traumaty, i když by je nikdy nepřiznal. Manžel dovedl být skvělý muž, ale rodinné vzorce si nese s sebou.
Přirozeně ji nejvíce trápí, že její syn pravděpodobně zestárne sám. Já se do toxického vztahu vrátit nehodlám. A jediné, co mohu je tchyni nevnímat jako tchyni, ale jako kamarádku, která nakonec chápe mé rozhodnutí k rozvodu jako nikdo jiný.
