Článek
Bylo mi čtrnáct, když se do naší vesnice, která čítá zhruba 800 obyvatel, přistěhoval Dalibor z nedalekého města.
Ačkoliv jsem ho tenkrát ještě neviděla osobně a neznali jsme se, už se o něm špitalo.
Tedy mezi námi děvčaty.
Nešlo si ho nevšimnout, téměř pro každou z nás byl okouzlující, divoké vlasy mu padaly do očí a s vizáží sportovce se zálibou v rocku byl více než zajímavý.
Bylo mu sedmnáct a pálila za ním každá dívka z okolí. S kamarádkami jsme do něj byly zblázněné všechny.
Abych byla upřímná, nikdy jsem o sobě nepochybovala, ale zároveň jsem byla přesvědčená, že já, čtrnáctiletá tuctová holka nemám v takové konkurenci šanci.
Navíc o letních prázdninách začaly přijíždět dívky z velkých měst do naší vesnice na prázdniny, obvykle pocházely z bohatších rodin, byly vyfintěné a v mých očních pro Dalibora daleko přitažlivější nežli já.
Také mi bylo pořád čtrnáct, kdežto ony byly starší a pochopitelně tak mohly zůstávat v horkých letních dnech venku déle. Ačkoliv jsem nebyla ošklivá, připadala jsem si jako outsider a tak nějak se stáhla do sebe.
Respektive nedávala jsem svůj obdiv tak najevo, alespoň jsem si to tedy myslela.
A samozřejmě se o něj v létě ostatní dívky dohadovaly i mezi sebou.
Ven jsme vždy chodili celá parta a spolu jsme si měli vždy co říct. Tak nějak nenuceně, přátelsky a bylo to fajn. Měla jsem pocit, že nad mnou drží ochrannou ruku jako starší bratr.
Kolikrát jsme šli ven sami, smáli se hloupostem a já nechápala, že ho kamarádství se mnou baví. Říkal mi ale princezno, měli jsme oblíbené stejné kapely, seriály i knížky, vždy bylo o čem se bavit.
Byla jsem do něj zamilovaná, ale držela jsem se velmi zpátky s domněním, že nejsem dost dobrá. Vzpomínám si, že jsme si dokonce vyměnili náramky z nití, což pro mě bylo něco velkého.
Jeho náklonnost mi motala hlavu, ale trápilo mě, že jakmile se objevily dvě jiné starší dívky, naše přátelství šlo naprosto stranou. Teď zpětné vím, že jsem se to snažila přehlížet.
Tenkrát, před těmi patnácti lety, jsme v partě asi patnácti dětí potažmo mladistvých vyrazili na stezku odvahy, k jednomu zapomenutému domu.
Po cestě jsme se smáli, různě se strašili a ti starší s sebou měli pochopitelně pivo. Ačkoliv jsem tenkrát byla v pubertě, neměla jsem potřebu pít alkohol a sklidila od ostatních z party posměšky.
Nebylo mi to příjemné a tak nějak jsem měla pocit, že jsem tam navíc.
Má nejlepší kamarádka Irča se zrovna poznávala s jiným klukem a po cestě se zapomněli. Další tři moji dobří přátelé museli být doma o něco dřív a tak se po cestě odpojili.
Stalo se, že když jsme přišli k opuštěnému domu, vytáhla jsem si nejkratší klacík a musela jít ke vchodovým dveřím zaklepat. Jenže když jsem tam došla, tak se všichni ostatní rozutekli a ve tmě se schovali v okolí.
Na volání nereagovali a slyšela jsem vzdálený smích. Tenkrát ještě svítilny na mobilech neexistovaly.
Centrum obce bylo vzdálené asi kilometr, byla tma a já se začala bát. Přidala jsem tedy do kroku a někdo po mně začal házet jablka. Jedno mě trefilo do zad, já se rozplakala a začala utíkat.
Nejprve se ozval smích a potom volání ať zastavím a počkám, ale mně bylo skutečně mizerně.
Pospíchala jsem o sto šest domů a po cestě potkala Irču s jejím klukem. Viděli mě ustrašenou a ubrečenou, přičemž jsem jim řekla, že se nic nestalo, a že chci být jen co nejdřív doma. Rodiče tenkrát měli návštěvu, já jen pozdravila a proplížila se do pokoje.
Naivně jsem čekala, že se třeba Darek ozve, ale nestalo se. Cítila jsem to jako zradu. Nikdy se ke mně takto nechoval a já nechápala co se stalo.
Irča mě často tahala s celou partou ven, ale já nechtěla.
S ní a s některými dalšími kamarády jsem chodila ven často. Daliborovi jsem se vyhýbala a jemu to bylo zřejmě jedno. Začal chodit s jednou ze starších dívek. A já se to snažila hodit za hlavu.
Až na konci léta jsme se potkali na místní akci.
Byli tam všichni známí z okolí a pochopitelně i Dalibor s jeho dívkou Pavlou, která si mě před všemi dobírala kvůli mému útěku tehdy v noci domů.
Darek se sice nesmál, ale nezastal se mě. Asi bych byla hloupá, kdybych čekala něco jiného. Jen Irča všem vynadala, že jsou pitomí. Během toho večera se na mě stále díval, Pavla si toho všimla a v jeden moment, když vnímala, že se na sebe díváme, ho začala líbat.
Dovedete si představit, jak se asi cítilo mé čtrnáctileté já. Pokud jsem si myslela, že mám něco hozené za hlavou, tak kdepak.
V ten moment za mnou přišel můj bratránek Ondra a já s ním odešla pryč, ještě než stihli svůj polibek dokončit. Ondřej mě sice zachránil, ale později doma jsem to obrečela.
Další den se chtěl Dalibor sejít. A asi vás nepřekvapí, že to klaplo.
Venku se mi omlouval za ten večer u opuštěného domu, i za Pavlu. Nepamatuji si, co všechno říkal, ale dostala jsem od něj svou první pusu vůbec. A pak ještě několik dalších. Bylo více než zřejmé, že se to líbí i jemu.
Na závěr jsem ho poprosila, aby si to vyřešil s Pavlou, protože nechci být ta druhá. Hezky jsme se rozloučili a já měla v hlavě zmatek.
Myslela jsem si, že je to světová láska, že je do mě po uši zamilovaný a jak hořké pak bylo, když se s Pavlou nerozešel a dál se s ní vodil po naší vesnici. Mě se sice snažil kontaktovat, ale já neodpovídala.
Na podzim mi bylo patnáct a rodiče mě nechávali venku o hodinu déle. A tak se stalo, že jsme jednou u kamarádky později večer v garáži hráli flašku. Asi si mnozí na tuto hru vzpomenete.
Darek s Pavlou tam byli taky, mně to bylo nepříjemné a chystala jsem se jít domů. Jenže Dalibor dal jednomu z kamarádů na výběr, buď dá fant nebo splní trest. Přičemž trestem měl být polibek se mnou a Darek to okomentoval tím, že to by snad nechtěl udělat nikdo.
Pavla mu nuceným smíchem přitakávala, kamarád se mě zastal, že by to pro něj trest nebyl a já na nic nečekala a šla domů. Letěla jsem velkým tempem s kudlou v zádech.
Měla jsem zlomené srdce až to fyzicky bolelo.
Skončilo léto, Darek odešel na vysokou, a během roku jsme se téměř nevídali. A když se náhodou stalo, že byla venku celá parta, vyprávěl ostatním klukům o holkách z Prahy. Nebylo mi to příjemné, ale cítila jsem, že to již není tak zlé. Já dospívala a začalo mi to být jedno. Avšak jako první zkušenost s klukem mě to ovlivnilo.
Mnozí říkali, že jsem se během devátého ročníku základní školy vyloupla v krásnou dívku, začala jsem si všímat, že se měním a z brigád si mohla dovolit oblečení podle mého gusta.
S chlapci to bylo lepší než doposud. A tak jsem se začala seznamovat s Radkem, klukem ze sousední vesnice.
Získal si mé srdce, byl hodně přitažlivý, hodný a vtipný. Cítila jsem z něj, že mu na mě záleží a zamilovala se do něj. Díky němu byla katastrofa s Daliborem za mnou.
Nechtěla jsem si to připustit, protože jsem se bála, že to dopadne stejně. A i tentokrát o něj stálo více holek.
Jezdil do přespolní obce v průběhu roku každých čtrnáct dní, ale vždy jsme se viděli. Přes týden jsme si psali přes tehdejší platformu ICQ a hodně se poznávali, rozuměli jsme si a byli si opravdu blízcí.
Vydrželi jsme spolu koketovat téměř rok a před létem jsme si konečně dali první pusu.
Radek však cítil, že se něčeho bojím a tak jsem mu vyprávěla úplně všechno, hlavně proto, že jsem věděla, že se mu mohu svěřit.
Byl moc přívětivý, slíbil, že na mě nebude tlačit a počká. A opravdu, byl naprosto skvělý. A byla to sázka na červenou. Vznikla z toho láska jako trám se vším, co k tomu patří.
Radek je dnes můj manžel, máme spolu tři krásné dcerky, je to skvělý člověk. Po třinácti letech vztahu se spolu smějeme a užíváme si života, jsme stále zamilovaní.
Ovšem nebylo to jen tak.
Jak jsem psala výše, před létem jsem s Radkem začala chodit.
Ale v červenci toho roku jsem potkala Darka na jedné z diskoték, kde Radek nebyl, jelikož byl celý víkend na soustředění.
Přivinul si mě k sobě a já ho chtěla odstrčit. Nepustil, hleděl mi dlouho do očí, zašeptal promiň a chtěl mě políbit.
Odtáhla jsem se s tím, že někoho mám a nezahodím to. Povolil sevření, ale chytil mě za ruce. Nevím, jak přesně tenkrát zněla jeho slova, ale říkal něco o tom, že by chtěl vrátit čas, že když si konečně urovnal myšlenky, dostane košem. Hladil mě palci po hřetech ruky a já měla po celém těle šílený zmatek.
Pustila jsem ho, řekla mu, že to nejde a odešla.
Nevím jak by to dopadlo, kdyby se snažil o dvě sekundy déle, ale jsem přesvědčená, že to dopadlo nejlépe jak mohlo.
Dalibora jsem potom potkala asi o tři roky později opilého na plese, kde spustil, že jsem arogantní, že jsem se změnila a mám oči jen pro toho svého frajera.
Poslala jsem ho do háje se slovy, že když někoho miluješ, tak je to normální. Ale asi bylo vidět, že mě to zaskočilo. Jeho tehdejší přítelkyně a zároveň jeho současná manželka (rozešli se a pak k sobě zase našli cestu) mi tenkrát řekla, ať se kvůli němu netrápím, že má hloupé řeči někdy i na ní.
Od té doby jsem s ním nemluvila.
Je to tři roky, co jsme s Radkem prodali náš první společný byt a opravili si domeček ve vesnici, ze které pocházím.
Za ty roky jsem si na Dalibora ani nevzpomněla. V naší obci nežil a nenapadlo mě nad ním přemýšlet.
Až jednou jsem byla s dcerkami u nás za barákem pouštět draka. On pochodoval s geodetkou na sousedním pozemku a bylo jasné, že něco vytyčují.
Od té doby jsem ho potkávala čím dál častěji, ale vždy jsme je na sebe stroze mávli.
Nijak zvlášť jsem to neřešila a žila si svůj život.
Před pár dny jsme se zase nachomýtly za domem. Manžel byl v práci a holčičky si tam vesele jezdily na kole.
A najednou jsem za sebou uslyšela Dalibora jak říká: „Ahoj princezno, tak ty jsi mi dvakrát zlomila srdce a teď budeme sousedi.“ Řekl zvláštně jízlivým tónem a usmíval se.
Dovedli byste si představit, jak jsem se cítila? Celou naši minulost jsem vnímala úplně jinak.
„Já tobě? To si asi dost věcí nepamatuješ! Ale to je jedno, byly jsme děti, necháme to být. Musím za holčičkama, tak ať vám jde stavba od ruky, ahoj.“
Řekla jsem a klasicky vzala do zaječích.
„Zase utíkáš?“
„Ne Darku, jen mi dcery ujíždí na silnici.“
...
A od tohoto rozhovoru každý den myslím na to, co kdysi bylo. Fantazíruji co by kdyby a přijdu si směšně.
Jestli ho nějaká část mě ještě miluje? Ne, kdepak. Radek je můj přístav. Jen jsem nečekala, že ve mně dokáže vyvolat pocity, co před lety. Lítost nad přátelstvím, za které se zřejmě před ostatními dívkami styděl. Zklamání z krásného polibku, o kterém řekl, že by ho snad nikdo nechtěl a zlomené srdce. Mému čtrnáctiletému já skutečně ublížil. A teď mi po tom všem řekne, že jsem zlomila srdce já jemu.
Je to pro mě nepochopitelné a přemýšlím, co to pro mě znamená, že budeme po zbytek života sousedi.
Nechci si vyříkávat co bylo, nechci se k tomu vracet a není mi to příjemné. Nestojím o to, aby mi říkal princezno. Necítím se v takovýchto konfrontacích dobře.
A děsí mě, co bude, jelikož by mě ve snu ani nenapadlo, že to v něm po tolika letech bude. A zejména po tom všem, jak se choval. A že zrovna řekne toto. Naprosto mě to odrovnalo.
Uf.
