Článek
Když si představíte současné třicátníky, můžete vidět rodiče. Ale zároveň vám může naskočit obrázek mladíka co cestuje, ženy, která buduje kariéru. Nebo třeba lidí, kteří chodí z večírku na večírek, bydlí u rodičů a neví co se životem. To je kouzlo mileniálů a nic z toho není špatně.
Ovšem co se jim musí nechat, že tak nějak kompletně a přirozeně začali hovořit o tom, jak se cítí, jak důležité je duševní zdraví a pokud měli potíže v dětství, tak i o tom.
Otevřeně hovoří o traumatech z dětství, chybách rodičů a celkové rodinné situaci. Díky nim nastala doba, kdy se slepě nebrání a nectí rodiče (teď to prosím berte nikdo ve zlém, je to cílené na ty, kteří skutečně dětem ubližovali), pokud se na dětech odpustili nějakých hanebností.
Samozřejmě rozdíl je v tom, když děti čas od času dostaly vynadáno a přišel sekec mazec, ale převládala pohoda a láska, a v tom, když byl táta dennodenně jak slíva a rozhovory s rodiči byly plné ponižování.
Rodičům mileniálů se to přirozeně nelíbí, ale je to nutné
Nedávno jsem tady četl článek o tom, že „neřvi nemáš proč“ je jedna z nejhorších vět, kterou mohou rodiče svým dětem říci. Text věcně a jasně vysvětloval proč, a já si uvědomil, kolikrát jsem to slyšel v dětství já a jak jsem se při tom cítil. Brrrr.
Tolik věčných zákazů, příkazů, nadávek, když se mi něco nepovedlo hned na poprvé, pohlavků, když jsem rozlil pití…Protože jak někteří zarytě tvrdí, škoda každé rány, která padne vedle…
A ačkoliv mám své rodiče rád, nikdy nechci mé děti vychovávat stejným způsobem, ve strachu z facky. A rozhodně nechci, aby to oni aplikovali na vnoučatech, protože jak jsem psal výše, vím, jak na nic mi bylo. Ale toho lepšího převládalo, a za to jsem jim vděčný, vědí to a často jim to připomínám.
Naštěstí jsem měl tu možnost si s nimi o tom popovídat a oni se neurazili. Naopak zase vyprávěli, čeho se chtěli vyvarovat oni a jaké chyby dělali jejich rodiče, nikdy o tom s nimi ale nemluvili. A shodli jsme se na tom, že i mé děti mi zřejmě jednou řeknou, co jsem pokazil já.
Myslím si, že celý tento koloběh je nesmírně důležitý, protože většina rodičů vede své děti, jak nejlépe umí, a pokud dělá nějaké chyby, tak se z nich můžeme poučit. A v budoucnu to dělat lépe.
Tudíž ačkoliv se to asi neposlouchá snadno a může to být zraňující, je nutné o tom hovořit, tak aby z nešvarů v dětství nevznikala zbytečně traumata, protože se to reálně děje.
Osobně vůbec nezávidím dětem z rodin zatížených alkoholem a dětem, které v rámci střídavé péče mění domov s batůžkem na zádech.. Ať si říká, kdo chce, co chce, zvládnout střídavou péči stojí velké úsilí, a ne vždy je to pro děti ideální.
Stojím za názorem, že dítě by mělo zůstat v jedné domácnosti a střídat by se u něj měli rodiče, když spolu nedokážou vyjít. Dítě za to nemůže.
A že se vám to nelíbí? Teď si představte, jak se to má líbit dětem. A až jednou budou dospělé a vyčtou vám to, nekritizujte je za to a mějte pochopení.
Protože to, že naši byli otevření této debatě, mi ukázalo, že nebyla nějaká zakletá chyba ve mně, ale že to mnohdy byl ventil jejich frustrace nebo když byli v koncích. Stejně tak, jako to mám někdy já, táta dvou čiperek. A to je naopak to zachraňující.
A přesně tak chci, aby se cítil i mé děti. Aby věděly, že jsem se je snažil láskyplně vychovávat tak nejlépe jak jsem dovedl, i když to nešlo vždy hladce.
Pakliže jsou ale rodiče, kteří v minulosti své děti bili, nadávali jim, nadměrně se u nich křičelo, a kdo ví co ještě, tak jsem nesmírně rád, že právě my mileniálové o tom nahlas hovoříme. Protože to není v pořádku, není to chyba konkrétních dětí a toto je ta cesta, jak si to uvědomit a jak to dělat lépe.
A i když se to mnohým kritizovaným rodičům nelíbí a vzpomínají na to, že za těch zlatých časů si děti nic nedovolily a respektovaly rodiče, tak věřte, že to nebyl skutečný respekt, ale jenom strach.
A já jsem rád za to, že si můžu dát s rodiči karty na stůl.
F.H.
