Článek
Dva roky zpátky manžel onemocněl. Stěžoval si na bolest hlavy, kloubů, měl teplotu a nechutnalo mu tak jako obvykle. Mysleli jsme si, že je to jen viróza. I z toho důvodu, že jsme den zpět promokli na túře.
Během pěti dní bylo po obtížích a my se nachlazením nijak více nezaobírali.
Zhruba po čtrnácti dnech se ale onemocnění dostavilo znovu a ve větší míře. Manžela nesnesitelně bolela hlava, vadil mu sebemenší hluk a dostavily se vysoké horečky a zvracení. Po konzultaci s obvodní lékařkou jsme zamířili do nemocnice. V čekárně se manželovi ještě přitížilo, začal se třást a měl potřebu si lehnout. Kolem nás jsme ale neviděli žádné lehátko, tak se natáhl přes židle.
Po chvíli vyšla sestra z ordinace a já spěšně šla za ní. Ona jak kdyby mě nevnímala pronesla mezi čekající rázně otázku, kdo je další. Vzpomínám si, že mezi lidmi byl senior, který k ní slušně pronesl, že snad vidí, že mému muži je nejhůř a ať vezme jeho. Nikdo nic nenamítal a ona tepala starého pána, že je to na jeho zodpovědnost.
My mezitím se synem podpírali manžela, aby byl schopen dojít do ordinace.
Po sérii vyšetření nám bylo oznámeno, že se jedná o klíšťovou encefalitidu a manžel byl umístěn na JIP. Čekali jsme dlouho a nikdo nám nic neřekl. Asi po hodině kolem nás procházel doktor a ptal se, kdy měl manžel klíště a kde. Já nevěděla a připadala si jako hlupák. Doktor chvíli mlčel a pak se pronesl, že předpokládá, že nebyl očkovaný. Zavrtěla jsem hlavou k nesouhlasu a on důrazně zafuněl. Poté nás poslal domů pro věci s informací, že tam manžel musí zůstat a víc se dozvíme následující dny.
Když jsme dovezli oblečení a hygienu, manžel spal. Lékař už tam nebyl a jedna příjemná sestřička nám řekla, že se o muže bude starat, ať přijdeme následující den, nejlépe po obědě.
Další den byl přítomen jiný doktor, o něco vlídnější. Vlastně i poměrně příjemně vedl monolog o tom, že ví, že manžel nebyl očkovaný, vysvětlil mi, co se nyní děje v jeho těle a co s ním budou dělat. Informoval mě, že manželův stav je vážný a očkováním tomu šlo předejít. Ze zoufalosti jsem pronesla, že se chráníme repelentem, ovšem z jeho výrazu bylo jasné, jak tato informace byla úplně zbytečná.
Když jsme ale sestavili celou anamnézu a dopídili se i k prvotní viróze po zmoknutí, doktor konstatoval, že se již pravděpodobně jednalo o první příznaky klíšťové encefalitidy, které přesně tak jako u mého manžela po pár dnech zmizí a objeví se později ve větší míře.
Doptávala jsem se, zda by bylo možné tomuto všemu předejít, kdybychom již tenkrát přišli. Doktor říkal, že sice ano, ale že by tyto příznaky zřejmě nikdo nespojoval s klíštětem, pokud bychom s touto informací nepřišli my sami. Což by se nestalo, protože já dodnes nevím, kde a kdy manžel klíště měl. Nevšiml si ani on ani já. Nikdy si to nepřestanu vyčítat.
Doktor mi tenkrát řekl, že manžel bude v nemocnici několik dnů až týdnů, jelikož byl jeho stav vážný. „Jsem přesvědčen, že je mimo ohrožení života, neřeknu vám ale, jak závažné budou následky.“
Tenkrát jsem nebyla schopná pochopit, co mi to říká a vlastně mi až po této větě došlo, jak moc je situace závažná. Okamžitě jsem se rozplakala. Doktor se mě snažil povzbudit, ale já byla v transu.
Doma jsem si vyhledávala trvalé následky klíšťové encefalitidy a brečela do polštáře. Ta bezmoc byla nepopsatelná.
Manžela jsem navštěvovala každý den, často spal, moc nemluvil, měl zavedený katetr, pochopitelně hubl a já nevěděla, co bude dál. Lékaři mě ubezpečovali, že ale dochází ke zlepšení.
Následující dny se uzdravoval a při jedné z návštěv mi spadl velký kámen ze srdce. Manžel seděl na posteli, usmíval se a jedl štrůdl, který jsem mu přinesla předchozí den. Měl dobrou náladu, reagoval bez potíží. Ale mně se něco nezdálo.
Po chvíli přišla rehabilitační sestra a s manželem začali cvičit a já viděla realitu. Manžel měl obrnu pravé části těla. Více zasažena byla noha a méně ruka, ve které měl třes při větší zátěži. Manžel ale nebyl schopen chůze bez opory jiného člověka…
Každý večer jsem se doma hroutila ze strachu, ze změny života, z budoucnosti. Stále jsem se ptala proč my.
Nesla jsem to velmi špatně, bylo mi ho líto, byla jsem zoufalá a měla strach a mnoho otázek. Nevěděla jsem, co bude. Bylo jasné, že se nebude moci vrátit do práce a jak to budeme dělat doma, obávala jsem se. Postará se o sebe? A co když upadne. Z čeho budeme žít, když budeme doma oba? Nevěděla jsem vůbec nic. Zároveň mi lámalo srdce ho vidět, jak se snaží i přesto, že obrna byla a pochopitelně stále je trvalá. A já se teď stydím. Vím, že to bylo i naší vinou a mohlo to dopadnout daleko hůř.
Manžel byl plný elánu, chuti všechno zvládnout a byl plný optimismu. Teď už vím, jaké štěstí jsme měli a jaké mám já. Pokud by ho to zlomilo, já bych to nezvládla.
Syn zjistil, že má nemocnice svou sociální pracovnici, se kterou jsme se sešli. A to byla naše naděje.
Pomohla nám úplně se vším. Informovala nás o tom, co můžeme v domácnosti vylepšit, kde půjčit kompenzační pomůcky, na koho se obrátit, abychom zajistili rehabilitační sestry a případně pečovatelky k nám domů a kde vyřídit příspěvek na péči. V životě by mě nenapadlo, že to bude na úřadu práce, i když je to zpětně logické.
Díky paní sociální pracovnici jsem se vzpamatovala a pochopitelně i díky manželově optimismu jsem začala cítit naději a vděk. Vděk za to, že to nedopadlo hůř a za to, že nám lidé okolo nás pomohli.
Manžel se nyní zotavuje, je prozatím na neschopence. Měl by zájem docházet do chráněné dílny, kam není problém ho dovést. Dokonce jsou tam i pracovníci, kteří by mu v případě potíží pomohli.
V mé práci mi poskytli na dva dny v týdnu práci z domova a tři dny v týdnu k nám dochází dvakrát denně skvělé pečovatelky.
Manžel má u sebe také tlačítko tísňové péče. Je to výborná věc. Jakmile by byl sám a dostal se do potíží, stiskne tlačítko, které okamžitě informuje dispečink tísňové péče.
Nyní se však stydím znovu. Víte…je mi líto každičkého dne, kdy jsme nebyli dostatečně opatrní a dovolili, aby se tohle stalo, i přesto že tomu šlo poměrně jednoduše zabránit. Měli jsme krásný život, i teď máme, ale je to jiné. I díky lidem, kteří nám pomáhají vím, že to zvládneme. Dokážeme se zase smát, ale je to náročné a jiné už to nebude.
Není a nebude jediný den, kdy by manžel nepotřeboval částečnou asistenci jiné osoby. Říkám si, co s ním bude, kdybych já nebyla. Věci, které pro nás byly před touto událostí naprosto běžné a automatické, jsou teď často komplikované nebo i například nemožné.
Otevřely se nám zase ale i jiné dveře. A já už vím, že se člověk musí snažit najít to dobré a nevzdávat, jen je to někdy těžké
Je to smiřování se každý den, manželovi se to povedlo, a to je to hlavní.
Pokaždé když slyším o klíšťové encefalitidě, vidím reklamu na očkování, polije mě studený pot. Jak jsem již psala, manžel má částečnou obrnu pravé části těla, občas mu není dobře a někdy nemůže spát. I přesto je silný. A já mu tímto děkuji a udělám všechno proto, abych i ze sebe dostala to nejlepší.
