Článek
Vážení čtenáři, ráda bych vám touto cestou odvyprávěla skutečný příběh, ve kterém hraje hlavní roli prokletý démon alkohol.
Pracuji již patnáct let na malé čerpací stanici v jednom východočeském maloměstě. Skoro všichni se tady známe nebo o sobě máme povědomí, jelikož naše městečko čítá lehce přes tři tisíce obyvatel.
Za ty roky jsem v práci zažila mnohé, s kolegy máme výborné vztahy, všichni jsme matadoři a jsme si takovou druhou rodinou.
Je to odhadem dvanáct let, co každou středu, pravidelně, týden, co týden přichází pěšky pán, koupí láhev vodky a odchází.
Pondělky kupuje alkohol v jiném obchodu s potravinami a pátky chodí do zdejší hospody. Je to taková malá osobnost našeho města, i přesto, že neznáme jeho příběh.
Člověk je to slušný, moc toho nenamluví. Chodí čistý. Přijde, pozdraví, nakoupí jako obvykle, zaplatí a tiše popřeje hezký den. Smutné je, že rok, co rok vypadá čím dál hůř. Že je závislý na alkoholu tuší kde kdo.
„Nechcete se na to už vyprdnout?“ nebo „Jak se vám daří?“ Ptala jsem se mile tolikrát. Ale pán se vždy jen tak pousmál, nic neřekl a šel pryč.
Jednou však odpověděl otázkou, zda máme něco, co by mohl koupit novorozené vnučce. Poradila jsem mu, ať zajde do jiného obchodu a koupí plenky, že ty nejsou nikdy špatný dárek pro rodinu s miminkem. A pokud bude chtít, může přidat hračku, časem ovocný příkrm.
Zhruba po dvou letech tento pán, hubený, s dlouhými vlasy a neupravenými vousy poprosil o něco dobrého pro dvouletou holčičku. Vybrali jsme spolu pytlík měkkých bonbónků a od té doby každou středu byl nákup tvořený z alkoholu a jednoho pytlíků dobrůtek.
Častokrát jsem na pánovi viděla, jak kouká na obsah toho, co drží v rukách. Vydržel se na to dívat dlouhé vteřiny, možná minuty. Vodka a bonbóny, stále stejně dokola. Občas jsem se ptala, zda je v pořádku, zda něco nepotřebuje, ale jak kdyby vnímal jen na půl.
Měsíce ubíhaly a nic mimořádného se s ním nedělo. Až jednou přišla maminka s malou holčičkou, která se zastavila u regálu se sladkostmi a povídá s krásným úsměvem na tváři: „hele mami, tohle jsem ty bonbónky od toho hodného dědy, kterého neznám, určitě mi je zase nechá ve schránce.“
Nic mi do toho nikdy nebylo, ale v tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí, a ačkoliv jsem se je snažila maskovat jak to šlo, mladá maminka si všimla a ptala se, jestli jsem v pořádku.
„Toho vašeho dědečka znám, každý týden tady kupuje sladkost a.....“ Nedořekla jsem a nadávala si, proč nejsem ticho.
„Já vím.“ Řekla paní velmi vlídně, smutně se usmála a odešla.
Ve středu opět přišel pán, opět zíral na svůj nákup.
„Byla tady vaše vnučka, říkala, že jste hodný. Ví, že jí necháváte bonbónky ve schránce. Nic mi do toho není, ale jestli někdy přemýšlíte, že byste přestal, kvůli ní to za to jistě stojí.“
Pán mlčky zaplatil a odešel a já se proklínala. O to víc pak další středu, když mi kolega hlásil, že pán nepřišel pro svůj klasická nákup.
A nepřišel ani tu další středu, ani všechny další následujícího půl roku. Byla jsem úplně vyřízená. Na našem městečku nikdo nevěděl, kde je. Šuškaly se různé věci a já měla velké výčitky.
Nikdy ale nezapomenu na středu, 6. března. Tu jsem zrovna byla v práci já a skrz prosklené dveře jsem viděla mužskou přicházející postavu.
Ačkoliv došlo k velkým změnám, poznala jsem pána a musela se smát od ucha k uchu.
„No pane jo, chlape!“ Vyhrkla jsem ze sebe a nešetřila chválou. Proti mně přišel upravený, ostříhaný a oholený pán, o dobrých deset kilo těžší, než jsem si ho pamatovala naposledy.
Proběhla mezi námi dlouhá rozmluva, respektive poměrně normální, ale na nevýřečného pána byla nadprůměrná.
Pán o sobě neprozradil nic velkého. Jen to, že se poslední měsíce léčil na odborném oddělení vědom si toho, že ho čeká boj na celý život. Že už bojoval několikrát, ale vždy to prohrál. Teď ale, kvůli vnučce, se kterou měl již čest se vidět ví, že to zvládne.
A věřte nebo ne, pán stále dochází každou středu. Místo dopoledne chodí odpoledne, protože si našel práci. Už nekupuje vodku, občas prohodí pár slov a já i kolegové mu často říkáme, že mu fandíme. A on bez jakékoliv přetvářky odpovídá, že je to šíleně těžké, neboť bojuje každý den s myšlenkami na alkohol, ale konečně, poprvé ve svém životě se je naučil ovládat.
A já ti milý Rosťo přeji, ať to zvládáš i nadále.
S laskavým svolením Rostislava S.
