Raději ošklivá pravda, nebo milosrdná lež?

„Nejsem v tom moc tlustá?“ Věta, kterou na různé způsoby položí mnoho žen. Stejně jako:

„Sluší mi to?“

„Líbím se ti ještě?“

„Můžu v tomhle jít?“

Když se milé ženy zamyslím, na všechny tyto otázky mi manžel v průběhu lety odpovídal kladně. Nikdy neřekl nic hanlivého. Jenže pak si našel o 15 let mladší milenku s tím, že mezi námi už to není to, co to bývalo, a že už ho sex se mnou nebaví.

Tolikrát jsem se ho ptala, proč mi to neřekl dříve.

„Nechtěl jsem tě urazit, myslel jsem, že ti to třeba dojde samotné,“ řekl.

„Jak mi to asi mělo dojít, když si mi říkal, že mi to sluší,“ křičela jsem na něj tenkrát.

A já si celé ty roky myslela, že mi odpovídá opravdu pravdivě. Říkám si, že kdyby možná nevolil variantu milosrdné lži a nebál se mi vpálit, že od svatby mám 20 kilo nahoře a jsem líná, možná by mě to nakoplo. Protože přátelé, je to pravda. Mám hezký plat, jsem pyšná na děti, domácnost si užívám, realizuji se. Ale přitažlivou ženou jsem být přestala a nic s tím nedělala v domnění, že je manžel spokojený.

Nebyl, neřekl to a já vidím chybu na jeho straně. Teď na sobě makám a musím říct, že se cítím skvěle, ale musela mě k tomu dotlačit nevěra chlapa, táty mých dětí, který je mi teď bohužel již cizí.

A jak bych byla ráda, kdyby řekl narovinu, co si myslí.

Skončilo to rozvodem, já změnila životní přístup, s bývalým manželem se dokážeme bavit bez zášti. Ale když vidím jeho stávající partnerku, vím přesně, co mu chybělo, co mi měl říct a neřekl. Taky vím, že bych to dokázala změnit. Ale pozdě bycha honit.

Nicméně si od té doby všímám, že je ve společnosti běžné raději lhát nebo mlčet, než pravdou zraňovat. Jasně, to asi bylo vždy, ale já jsem na to nyní po mé zkušenosti asi citlivější.

Co je lepší? Za mě po této zkušenosti jednoznačně pravda.

Je až obdivuhodné, jak dokáží politici ohýbat pravdu a věřit tomu. Jako společnost je za to pranýřujeme, ale děláme to někteří také.

„Přijedeš zase brzy,“ ptala se stará matka (má sousedka) svého syna.

„To víš že jo, mami,“ odpověděl syn, i přesto že věděl, že přijede zase za měsíc. Sám mi řekl, že bude na služební cestě.

„Proč jsi jí to teda neřekl?“

„Protože by se zbytečně bála, dožadovala by se, ať nikam nejedu a jezdím sem…“

A takových situací je nespočet. Zvlášť kruté jsou ty, kde se jedná o zdraví. Ale přesto si říkám, že bych vždy raději znala pravdu, než žila ve lži.