Roky jsem snášela podlou šikanu ředitelky, po mé výpovědi se strhla lavina

Když jsem ukončila bakalářské studium jednoho poměrně obtížného oboru, byla jsem s přítelem již pár let, chtěli jsme se sestěhovat a začít spolu žít. Našli jsme si tedy pronájem ve větším městě. Já odstátnicovala v květnu a od června nastoupila do nové práce. Plná emocí z vydařených zkoušek a životního optimismu jsem se vrhla vstříc dospěláckému životu.

Od září jsem pak nastoupila na dálkové studium magisterského oboru, který navazoval na ten předchozí. Díky, že jsem mohla! Neboť zejména tamní vyučující mi otevřeli oči.

V oné práci jsem byla první týdny nadšená. Sedla jsem si s přímou kolegyní, se kterou jsme tvořily tým. Rozuměla jsem si s kolegyněmi a kolegy napříč hierarchií, a co pro mě bylo nejdůležitější, klienti a jejich rodiny se mnou byli spokojení.

Práce mi dávala smysl, naplňovala mě, velmi mě bavilo studium, které se zaměstnáním úzce souviselo a já byla šprt, co dychtí po dalších znalostech.

V kontextu s přímou praxí to pro mě bylo opravdu naplňující, užívala jsem si každé školení, kurzy a získávání pracovních zkušeností. Vedení mi dávalo složitější úkoly, posílalo k náročným klientům a já usilovně pracovala. Ze všeho jsem měla dobrý pocit.

První negativní vlaštovka přišla po zkušební době, kdy jsem ze všech nových zaměstnanců dostala nejmenší osobní ohodnocení. Přiznám se, že mi to vzalo trochu vítr z plachet, ale nehledala jsem za tím nic velkého a neztrácela veselou povahu.

Následující měsíc mi vedení vracelo všechny vypracované dokumenty a záznamy, ale stávalo se to i ostatním, tudíž jsem to opět nijak zvlášť neřešila a usilovně se snažila opravit „chyby“.

Čas od času bylo nutné jednotlivé případy, které jsem řešila, konzultovat s kolegyní, která byla v práci matadorka a měla přesah k jiným službám a možnostem. Vždy jsme vše dotáhly ke zdárnému konci, staly se z nás kamarádky a podnikaly jsme akce i mimo práci. Mezi kolegy jsme platily za duo, které je pracovně výkonné, šikovné a každému pomůže. Ovšem tato kolegyně si byla poměrně blízká i s ředitelkou, které se naše přátelství nelíbilo. Dostala jsem zákaz za ní chodit do kanceláře a ona nemohla ke mě. (I přesto, že to byla čtyřicetiletá žena na vysoké pozici.)

Řešily jsme tedy pracovní záležitostí telefonicky. Stávalo se, že ředitelka střídavě volala jí i mě, a když zjistila, že máme obě obsazeno, vyvolávala tak dlouho, dokud jsme hovořily. Poté přišel email, že se nemáme v práci vykecávat a vše řešit emailem. (Po čase jsem od vedoucího IT technika zjistila, že mu nařídila naše konverzace sledovat.)

Ředitelce bylo jedno jakých výsledků spolu dosahujeme, bylo pro ni prioritní nás rozeštvat. A já postupně ztrácela osobu, od které jsem se mohla učit a hlavně blízkou kamarádku.

Neproplacené desítky přesčasových hodin byly jen další bod k pochybám. I přesto, že mě práce stále naplňovala, ztrácela jsem svůj optimismus a všimli si toho i ostatní kolegyně a kolegové. Kolikrát mi ředitelka volala desetkrát za den kvůli maličkostem, které nafukovala do obřích rozměrů. Začala jsem se děsit každého zazvonění služebního telefonu. Občas se na mě někdo soucitně usmál, jindy mě přišel někdo nenápadně podpořit.

Pravdou však je, že jsem začala cítit permanentní stres.

Téměř zrušená dovolená

V interním systému, kam se propisovaly naše příchody a odchody jsme pomocí čipů mohli vidět, kdo má přesčasových hodin nejvíce a kdo žádné. Nedokázala jsem pochopit, proč si někteří zcela očividně mohou vybrat hodiny navíc a někteří ne.

Ovšem do tohoto systému jsme hlásili i dovolené. Já se řádně nahlásila, volno bylo ředitelkou odsouhlasené a my s přítelem zabookovali dovolenou ve Španělsku. Říkala jsem si, že si odpočinu, vrátím se do práce s čistou hlavou a zase bude líp.

Večer, když jsme již čekali na letišti a za hodinu nám letěl let mi volala s tím, že mou dovolenou musí z velmi vážných pracovních důvodů zrušit neboť bude v práci inspekce. (Což musela vědět dříve než večer před mou dovolenou.) Omluvila jsem se, že jsem na letišti, mám odbavené kufry a za pár chvil odlétám.

Po návratu z dovolené nastalo peklo. Pokud jsem si doposud myslela, že předchozí situace byla špatná, teď mi teprve ukázala, jak šílené to ještě může být.

Dostávala jsem nesmyslné úkoly půlhodiny před koncem pracovní doby, několikrát jsem byla ponížena před dalšími dvanácti zaměstnanci na poradě a stále jsem měla nejnižší plat, i přesto, že mé pracovní výkony byly nejvyšší. Z práce jsem přestala mít radost. Jediné, co mě tam drželo byla přímá pomoc klientům a skvělý kolektiv.

Jednou při obědě jsem si umazala halenku, ředitelka si toho všimla a trvala na tom, abych se dojela převléci a ztracený čas si nadělala.

Nejela jsem a začala pokoukávat po jiné práci. O polední pauze jsem si našla inzerát a zvažovala, zda se nemám ozvat.

Manipulace, kterou jsem díky vzdělání prokoukla

Jeden z večerů, který jsme byli s přítelem v kině přišla pozdě večer SMS zpráva na soukromé telefony, že další den je porada v 6:00, účast povinná. Zbytek večera jsem se nervovala, co se zase bude dít.

Ráno se ředitelka tvářila velmi naštvaně, sešli jsme se všichni pracovníci na vyšších pozicích, přičemž se začalo velmi zostra. Ředitelka mluvila obecně o tom, že nebude tolerovat neschopné a líné ničemy, že na naše místa čekají desítky dalších a verbálně útočila na jednoho z nás aniž by řekla o koho jde. Bylo mi zle. O pár chvil však označila kolegyni, kterou nikdo nečekal, neboť jsme byli všichni přesvědčeni, že se jedná její blízkou a oblíbenou zaměstnankyni. Naopak mě vyzvedla do nebes, před všemi oznámila výši mé horentní odměny a zvýšení platu. Poté plkala nesmysly o mé usilovné práci a loajalitě.

Vůbec se mi to nelíbilo a cítila jsem levou. Došla jsem za vedoucím IT technikem a ten mi potvrdil to, z čeho jsem měla největší obavy. Ředitelka znala mou historii pracovního počítače a věděla, že jsem si před časem prohlížela pracovní inzeráty.

Následující víkend jsem měla v rámci mého magisterského studia několik seminářů, přičemž jeden z nich se týkal vedení a kultury organizace a supervize. Rozvinula se velmi otevřená a zajímavá debata a já vystoupila se svou situací.

Výborná vyučující a profesorka daného oboru mi velmi rychle a velmi laskavě osvětlila daný problém a poskytla podporu. Předala mi kontakt na supervizora a člověka, který ví, jak tyto situace řešit. Neváhala jsem ani chvíli a kontaktovala ho. Věnoval se mi několik online sezení a já věděla, že se jedná o bossing, a že v dané organizaci nechci zůstat již ani den.

Když jsem na univerzitě osvětlila všechny metody a postupy, které se v mém zaměstnání uplatňovaly, zjistila jsem, co všechno ředitelka dělá špatně a úmyslně špatně. I přesto, že si hraje na velkou odbornici daného oboru a služeb.

Konečně výpověď

Následující týden jsem sepsala výpověď. Nejbližším kolegyním jsem to oznámila dopředu a nikdo se nedivil. K ředitelce jsem šla nervózní, ale vyrovnaná. I díky pomoci odborníků z univerzity. Žádala jsem o výpověď dohodou, což neprošlo. Když se mě ptala proč odcházím, řekla jsem jí, že pod jejím vedením již nechci pracovat.

Paní ředitelka se začala rozčilovat a plánovat vše, co musím do konce výpovědní lhůty udělat. Upozornila jsem ji na výši přesčasových hodin a počet dnů nevybrané dovolené a oznámila ji, že její požadavky opravdu nemohu stihnout. Šla se mnou do hádky, ale oznámila jsem jí, že nemám povinnost její urážky poslouchat a zmínila se, že mi chybí smlouva k superviznímu kontraktu, plus několik dalších nutných dokumentů. Poté jsem odešla a téměř se zhroutila na WC.

O několik minut později pro mě přišla sekretářka, velmi milá paní. Pomohla mi se sebrat a doporučovala, ať jdu na neschopenku. Ovšem já věděla, že tohle už zvládnu. Nejhorší jsem měla za sebou.

Když se to rozkřiklo mezi zaměstnanci a ptali se mě na důvod, nic jsem nikomu nevykládala. Každý to ale tušil a já jen říkala, že nejsem spokojená.

Našla jsem si jinou práci v jiném městě, kde pracuji stále. Až zde jsem si uvědomila, že vedení může být milé a inspirativní, a že král nedělá krále sám ze sebe, ale krále dělají ostatní.

Po mé výpovědi přišlo sedm dalších a anonym na správní orgán se stížností na ředitelku a její chování k podřízeným. Mnozí si mysleli, že anonym byl můj, ovšem kolegyně, která ho psala se tím přestala tajit.

V práci bylo velké dusno. Ředitelka o sobě nedávala vědět. Když jsem jí šla poslední den podat ruku, odmítla, neodpověděla na pozdrav.

...

Dnes jsem ráda, že takovou zkušenost mám a že mě nezlomila. Tolik SMS zpráv po pracovní době, ponižování a zlosti mě v závěru posílilo. Vím přesně, co od života chci. Nenechám si šlapat po hlavě a jsem schopna podat skvělé výkony při té správné pracovní morálce.

A jak to dopadlo s ředitelkou? Téměř vyštípala jinou ředitelku podobné organizace a podmanila si ji. V jednom velkém českém města vytvořila impérium. Z nějakého důvodu ustála několik kontrol. Zaměstnanci ji přichází a odchází. Co je ale nejdůležitější, o klienty je staráno a postaráno velmi kvalitně a to je nejdůležitější.

...

Pokud jste se i vy setkali se šikanou od nadřízeného, není vaší povinností v tom setrvávat. Věřte, že na vás čeká něco lepšího a váš nadřízený je jenom člověk, který zřejmě trpí komplexy.

Za šikanu (bossing, z angl. boss – „nadřízený, šéf“) může být považováno:

Následky mobbingu či bossingu se mohou projevit výskytem psychosomatických příznaků – bolestí hlavy, břicha, zvracením, nespavostí nebo depresemi, které mohou vést až k sebepoškozování a sebevraždě. Odbornou pomoc při řešení problému mobbingu nebo bossingu nabízejí psychologické poradny či některá občanská sdružení." (Státní zdravotní ústav, Šikana na pracovišti (mobbing a bossing) online).