Článek
Jmenuji se Martina, je mi 34 let. Mám manžela a dvě krásné děti, žiji spořádaný život. Chybělo ale málo a vše bylo jinak. Téměř bez mrknutí oka.
Narodila jsem se jako třetí dívka, o 10 a 12 let později než mé sestry. Měla jsem být vytoužený Martin, ale chyba se vloudila. Jak často říkal táta.
Nevím, kolik mi přesně bylo, když jsem začala vnímat, že něco není úplně v pořádku. Celé dětství a základní školu jsem měla krátké vlasy. Během prvního stupně mě táta přihlásil na fotbal a taky mě dost často oslovoval „Marťas“. Máma byla ke všemu taková spíše laxní, odjakživa byl u nás táta ten, kdo vedl rodinu.
Pamatuji si, jak táta chtěl, abych s ním chodila v létě mezi chlapy na pivo. Bylo mi 8 a nesnášela jsem to. Jenže on byl za to rád, chlubil se mými výkony ve fotbale mezi ostatními a já v závěru byla šťastná, že mě chválí. A tak i přesto, že jsem neměla ráda místní hospodu a fotbal mě nebavil, ve vidině zalíbit se otci a mít jeho pozornost, jsem na to přistupovala a snažila se být dobrá.
V deseti letech jsem si přála k narozeninám něco jako Barbie s domácím mazlíčkem a dostala jsem kopačky.
Jelikož pocházím z vesnice, brzy se v obci tak nějak zažilo, že jsem měla být kluk a po vzoru otce mi všichni začali říkat Marťas… nedovede si představit, co to dělá s psychikou a identitou dítěte, které tak nějak cítí, že je holčička, ale všichni se k ní chovají jako k chlapci. A když k tomu chybí ženský vzor, je to nesmírně těžké. Mimochodem obě sestry byly v mých deseti letech už dávno z domova.
Největší problém ale přišel s pubertou. Začala mi růst prsa, na dotek bolela a já nevěděla co se děje. Styděla jsem se a neměla jsem to s kým probrat.
O první menstruaci jsem říct musela, protože jsem o tom nikdy předtím neslyšela a byla jsem tenkrát k smrti vyděšená. Máma mi k tomu řekla dvě věty a ukázala intimní pomůcky. A já opět nevěděla, co se děje a proč mi není dobře. Prsa mi narostla hodně, což vygradovalo v poznámky typu: „Hele, Marťas je holka.“ Nebo „Ten Marťas má ale prsa.“ A já jsem se začala nenávidět a přestala hrát fotbal, uzavřela se do sebe a nikam nechodila. Bylo mi hrozně a já pořád nechápala proč. Tím téměř skončil i vztah s tátou. Samozřejmě jsem i já měla pubertu a nerozuměla si ani s mámou.
Nesnášela jsem se, celé dětství jsem měla klučičí, a když se projevily ženské rysy, vadilo mi to, i když jsem vnitřně toužila po tom se trošku nalíčit, mít dlouhé vlasy a dívčí oblečení.
Byl to pro mě každodenní boj a já vůbec nevěděla, kdo tedy jsem.
Spása na internátu
Po základní škole jsem nastoupila na internát do většího okresního města a učila jsem se ve zdravotnictví. Ve třídě jsme byly samé dívky a já jsem dodnes vděčná, že jsem narazila na báječný kolektiv a skvělé dvě spolubydlící. Trvalo mi rok, než jsem se jim otevřela, teprve ony mi vysvětlily, co a jak pořádně v ženském světě chodí, díky nim jsem si nechala narůst delší vlasy a naučily mě se líčit.
Hned po prváku jsem si v létě našla brigádu, za kterou jsem si mohla pořídit krásné dívčí oblečení.
Cítila jsem se opravdu dobře. Ve škole mi říkali, jak jsem rozkvetla a já cítila úlevu. Jenže když jsem na konci 2. ročníku přijela s vyznamenáním domů, oblečená a mírně nalíčená jako každá jiná dívka s delšími vlasy. (Do té doby jsem jezdila s vlasy staženými do culíku, bez líčidel, v oblečení, na které byli doma zvyklí.) Dostalo se mi od otce opovržení a máma mi řekla, že vypadám jako prostitutka…A tak zatím co mi ve škole říkali, že jsem hezká holka, doma prostě přišlo toto. Studijní výsledky rodiče nezajímaly.
Zhroutila jsem se, myslím si, že to byla poslední kapka celého mého dětství a dospívání. Naštěstí v té době zakročily obě mé sestry, které se mě rázně zastaly, rodičům spoustu věcí vyčetly a já se konečně otevřela i jim. Bylo velmi těžké některé věci pojmenovat.
Během střední školy jsem jezdila domů opravdu minimálně, kotvištěm mi byly sestry.
Terapie
Tenkrát bohužel nebyla terapie rozšířená tak, jak je dnes, a ten, kdo někam docházel, byl považován za divného. Ovšem na vysoké škole jsem narazila na školní psycholožku, ke které jsem se i na popud sester objednala. Samozřejmě jsme vše probraly s pochopením a láskyplností, všechny mé kostlivce a já konečně řekla nahlas to, že v 8. ročníku jsem byla přesvědčená o tom, že jsem chlapec, gay, hledala jsem si alespoň nějaké informace o těchto věcech, o tom, co je změna pohlaví. Nebylo to snadné a já přemýšlela, proč tu vlastně jsem, pod vlivem nepřijetí vlastních rodičů, takové, jaká jsem. Věřím tomu, že bych byla ochotná změnit své pohlaví, kdyby se věci neodehrály tak, jak se odehrály. Za vidinou toho, že budu pro rodiče, zejména tátu, dost dobrá. V době dnešních možností bych jistě do tranzice šla. Zbytečně a bez pomoci v domnění, že je to pro mě to nejlepší.
Rodiče o tom dodnes neví a ani si neuvědomují, že by něco udělali špatně. Vídáme se zhruba jednou za dva měsíce, nikdy jsme o věcech nemluvili. A asi ani nikdy nebudeme. Mně nejvíce pomohlo uvědomění, že nic z toho nebyla moje vina. A jsem schopná žít opravdu šťastný a spokojený život.
Závěrem
Proč to ale vlastně celé píši? Až někdy potkáte někoho, kdo vám bude připadat divný v tom, že cítí být opačné pohlaví nebo, že se nedokáže správně identifikovat, není to jeho vina.
Respektive nejsem odborník, neznám statistiky, netvrdím, že to tak to má každý. Neznám konkrétní příčiny všech, kteří si prochází nebo prošli něčím podobným. S podpůrných skupin však vím, že tam mnohdy hraje roli špatná, despotická nebo negativní výchova, která zcela vytěsňuje jedno z pohlaví, například když jsou rodiče rozvedení a maminka takovým způsobem nesnáší tatínka, že to přenáší i na syna. Je velmi těžké se pak sám se sebou dětství a v pubertě ztotožnit a jen málokdo je schopen si to uvědomit, smířit se s tím a vše to přijmout.
Nechci tady hovořit o Istanbulské úmluvě. Ale jsem přesvědčená, že její největší problém není to, že nebyla přijata, ale to, že nebyla přijata z důvodu genderu. Vysílá to totiž lidem jako jsem já vzkaz, že jsme špatní, že je s námi něco špatně. A věřte, že pokud je člověk v těžké psychické situaci a nikdo mu nepodá pomocnou ruku, a ještě dostane takovouhle informaci, není vůbec lehké to ustát. Proto prosím neodsuzujte ty, kteří se cítí odlišní a jiní, ale zamyslete se, že za tím může stát příběh, kteří oni sami ani nejsou schopni ovlivnit.
