Článek
Vlakem jsem pravidelně cestovala téměř každý týden na vysokoškolské koleje. Díky tomu jsem si zvykla, že se tu a tam objeví nějaký ten podivín nebo opilec, který poskytuje potěšení ostatním cestujícím.
Ale pravdou je, že je to již pěkných pár let zpět. Možná proto ve mně rezonuje zážitek z minulého týdne, kdy jsem jela vlakem pracovně do Prahy.
Vyrazila jsem po páté hodině odpoledne přímým spojem z Kolína. Zvolila jsem prázdné kupé, do kterého si za pár chvil přisedl mladík. Normální kluk, hezky oblečený, zhruba něco málo přes dvacet. Slušně pozdravil, odložil zavazadlo, sedl si a věnoval se čtení robustní bichle. Já mezitím poslouchala ve sluchátkách podcast.
Prvních dvacet minut jsme seděli mlčky a každý si hleděl svého. Vzrušení přišlo v Pečkách. Přisedly si k nám dvě ženy, starší mohlo být přes čtyřicet, mladší okolo dvaceti. Že šlo o matku s dcerou jsem pochopila záhy.
Abych uvedla věci na pravou míru, nikdy nesoudím lidi podle stylu oblékání nebo podle vizáže. Jen mě velice zaujaly flitry, které měly obě ženy na totožné bundě a ani výrazný make-up nešel přehlédnout. A zatímco měla starší žena mastné vlasy stažené do zářivě růžové gumičky, mladší ženě volně visely podél obličeje. Pět silných, kanárkovsky žlutých melírů naznačovalo, že šlo zřejmě o domácí práci.
Na obě ženy jsem se mile usmála a decentně posunula svou kabelku blíž ke mně, abych dala najevo, že mají u nás volno. Pro mě z nepochopitelných důvodů mi obě věnovaly obzvlášť krutý pohled. Na mladíka se usmály nejlíbezněji jak jen dovedly. Abych se přiznala, byl jsem z nich nervózní.
Hoch se na mě trošku zoufale podíval, neboť jsem si jistá, že ho v tu chvíli udeřil do nosu šílený zápach. Stejně jako mě.
Vlak se rozjel a zatímco starší žena zavřela dveře do našeho kupé, já jsem otevřela okno.
Nešlo si nevšimnout, že když mladší žena dělala oči na mladíka, starší mě propichovala pohledem a prohlížela si můj snubní prstýnek. Pak nás oba oslovila. Já jsem jí přes sluchátka nerozuměla, proto jsem slušně požádala o zopakování toho, co říkala.
Paní se na mě ale podívala otráveným pohledem a protivně zopakovala, zdali jsme s mladíkem manželé nebo jestli jsem jeho matka. Trošku mě tím zaskočila.
Odpověděla jsem však, že ani jedno, že se neznáme a pouze jsme se dnes náhodě sešli v kupé. Starší paní reagovala tak, že svou dceru, která seděla naproti ní, čili vedle mě, poplácala po koleni a pronesla, že mají štěstí.
Nechápala jsem absurdní situaci a musela jsem se smát. Ovšem starší z nich mě rázně sprdla, že se nikdo nikoho na nic neptal.
„Já jsem ale nic neříkala, na nic jsem neodpovídala.“ Pronesla jsem udiveně. Mladík kulil oči.
„Dejte si raději to sluchátko a koukejte z okna.“ Odpověděla důrazně dáma.
Její dcera si mezitím porovnávala tílko s výstřihem, aby odhalila část bujného poprsí a zamrkala na mladíka. Já se začala řídit pokyny starší ženy, ale přiznám se, že jsem podcast nezapnula, neboť jsem byla zvědavá, co se bude dít dál.
Letmo jsem pohlédla na mladíka, který působil maličko zoufale.
Přemýšlela jsem, jestli je chování těchto dam způsobené neléčenou diagnózou nebo faktem, že asi nemají shůry dáno.
V mých úvahách hrálo roli i možné užívání návykových látek.
„Co děláte, čím se živíte?“ Zeptala se starší žena mladíka přehnaně mile.
„Studuju architekturu na ČVUT.“ Odpověděl.
„Takže pan architekt.“ Řekla žena a opět poplácala dceru. Ta se snažila s mladíkem vyhledat oční kontakt, ovšem on hledal cokoliv jiného a civěl z okna jak jen mohl.
Starší žena, pravděpodobně frustrovaná z toho, že se námluvy nevyvíjí podle jejich představ, se do celé situace iniciativně vložila.
„Tady naše Jana je výborná v cukrařině, dělá nejlepší kremrole. Určitě by vám ráda upekla buchtu.“ Pronesla něco v tomto smyslu a já v šoku z toho, co se odehrává, jsem sebou trhla víc než bylo nutné.
Matka pronesla hlasité tsss a zpražila mě phledem od hlavy až k patě.
Pak mě vyzvala, zdali bych byla tak ochotná a pustila Janu k oknu (naproti mladíkovi), že se dceři dělá špatně a u okna jí to prospěje. Jenže mladík prosebně, téměř nehybně zavrtěl hlavou. Omluvila jsem se tedy, že mi také není dobře, a že zůstanu na svém místě.
Načež se na mě paní nehorázně obořila, co si jako myslím, že její Jana je skoro ještě dítě, že ji teprve bude osmnáct. Pak tomu nasadila korunu, když zahlásila, že má Janička menstruaci, přičemž spiklenecky mrkla na mladíka, který se chudák červenal.
Naléhala, že bych jí za těchto okolností měla vyhovět. Pokračovala v monologu, že mám postranní úmysly a jistě chci páchat s mladíkem smilstvo. A dodala, že ona s její dcerou byly první, kdo o mladíka projevil zájem.
Toto již překročilo mou osobní hranici, ale než jsem stačila popuzeně zareagovat, Janča se postavila a pištivým hlasem s rázným, ovšem jednodušším podtextem kopírovala svou matku. Zeptala se, jestli si z ní nedělám srandu, když jí odmítám pustit k oknu.
Do situace se vložil mladík a nabídl Janě své místo. Já koukala s otevřenou pusou. Jana záhy naprosto komediálně poděkovala a zahrála přicházející mdloby.
Její matka se vítězně usmála a mně se hned vybavila Helena Růžičková coby Škopková ve Slunce seno a její hláška: si nemysli, když vy přistavíte, tak my to poženeme o štok. Když vy břízolit, tak my kachlíčky a když vy inženýrku, tak my to budete koukat!!!
Při této představě jsem bohužel opět nezadržela smích a paní se agresivně postavila. Asi se chystala k útoku. Jenže se kolem ní zrovna protahoval mladík, tudíž se paní zase s úsměvem posadila.
On ovšem rychle popadl své zavazadlo a uháněl ven. A já na nic nečekala, vystřelila jsem jako raketa hned za ním.
On běžel napravo, já nalevo. A i když už byl vlak plný natolik, že pár lidí stálo v uličce, protáhla jsem se až do prostoru, kde jsou dveře určené k výstupu. Jakmile jsme dorazili na hlavní nádraží, pádila jsem pryč jak nejrychleji to šlo. Koutkem oka jsem zahlédla mladíka, který uháněl stejně jako já.
Teď se již celé téhle situaci směju, ale v závěru mi dochází, ze to směšné vůbec nebylo. Zejména pro mladou Janu.
