Článek
Těžko můžeme popsat to, co prožívají děti i rodiče dětí ze zmiňované základní školy. A asi není v této souvislosti nic zvláštního, že si mnozí z nás vzpomněli na tragédii, která se odehrála na Karlově univerzitě.
V obou případech šlo o situaci, kdy žák potažmo student zaútočil na své spolužáky.
A do toho se objevují na různých portálech zprávy o výhružkách explozí mnoha školám, ve kterých anonym udává, že jsou školy podminované.
Přirozeně to mnohé rodiče a zřejmě i děti vystraší. Ano, i mě pojímá strach, neboť mám obě děti školou povinné. A ačkoliv se snažím držet nohama na zemi, jde to hůř, než bych čekala.
Ta rodičovská část mě si říká, jak je to možné. Jak je možné, že mladá dívka pronese do školy nůž, jak je možné, že student vysoké školy dostane do budovy několik kusů zbraní… Na závěr přemýšlení zažívám ohromný AHA moment. A to špatné uvědomění, že to jde v závěru jednoduše. A na vině není škola ani učitelé.
I kdyby školy posílily svou bezpečnost zaměřující se na své vlastní studenty, agresivitu některých dětí to nesníží. Proč si to myslím? Protože škola nikdy nemůže suplovat rodinné zázemí.
Své děti miluji nade vše, s manželem i přes některé přirozené neshody držíme spolu. Snažíme se, aby děti někam směřovaly, měly své povinnosti, byly slušné, bránily slabší, zažíváme spolu radosti i strasti, legraci i smutek a tvoříme domov. Bezpečný domov. Jsme za ně plně zodpovědní. Stejně tak jako ostatní rodiče za své děti. Ne škola, ne jiná instituce, ale my. To, co jim předáváme, je utváří.
Jenže vím, že ne všechny děti to mají takto. Byla bych velmi naivní, kdybych si to myslela. Neplatí pravidlo, že každý svého štěstí strůjcem, neboť všechny děti nemají stejné startovací podmínky.
Jakožto člověk erudovaný v oblasti vzdělávání dětí, které mají různé diagnózy spojené s poruchami chování a emocí nebo jsou ostatními označeny za problémové, vím, že na mnoho problémů zadělávají rodiče sami. Nedostatkem času a nedostatkem lásky, tak to bohužel je.
Vzpomínám si na školení od jednoho výborného českého dětského psychologa, který působí na Vysočině. Během přednášky své posluchače informoval o tom, že má ordinaci plnou dětí a mladistvých, kteří nikam nesměřují. Že často přichází do kontaktu s rodiči a ti po něm chtějí, aby jejich dítě napravil. Avšak on sám s chladnou hlavou řekl, že první, kdo by potřeboval napravit, jsou rodiče sami.
A jsme tam, když jsme již byli. A to v minulém článku. U toho, který sklidil tolik negativních komentářů. Mnohým rodičům děťátko ani nedosáhne dvou let a oni už přemýšlí, do jakých jeslí, skupinky či školky by ho co nejdříve umístili.
Sami se ženou za kariérou, penězmi a vlastními zážitky nebo prostě jen chtějí mít vlastní klid a pohodlí.
Vyšlo již nespočet článků o tom, že rodiče neumí se svými dětmi hovořit láskyplně a mírumilovně, že se k nim chovají tak, jako by byly děti na obtíž.
O generaci rodičů, kteří své dítě vychovávají s telefonem v ruce ani nemluvě…
Mnozí rodiče své děti zahrnují materiálními věcmi, avšak společně aktivně a smysluplně stráveného času je poskrovnu.
Mnohé děti ve třetí třídě tráví čas na telefonech a nevhodných sociálních sítích častěji, než byste si dovedli představit. Znají tolik vulgarit, že by se z toho dospělým zatočila hlava a s přibývajícími ročníky to rozhodně neubývá.
A rodiče to buď neví, protože se o své děti nezajímají, nebo to nechtějí vidět. Nebo je to jednoduše pohodlné, nechat své dítě na digitálních technologiích s výmluvou, že doba je prostě taková. Bez ohledu na to, aby věděli, co jejich děti sledují.
Před lety jsem studovala na Masarykově univerzitě v Brně studium pro učitele. Již tenkrát nás jeden výborný docent upozorňoval na to, jak moc přibývá šikany mezi dětmi. Na vině ale nejsou oni sami- agresoři, ale rodiče a rodinné zázemí, ze kterého pochází. Nedostatek zájmu, nedostatek času, nedostatek lásky, nedostatek společných koníčků a aktivit. To je celé. Absence těchto věcí vede k frustraci dítěte a frustrace vede k agresi. Devadesát procent dětí, které v mé praxi dostalo nálepku jako problémové, pocházelo z problémové rodiny. Pořád s těmi stejnými atributy. Chybí láska a čas.
Možná byste se divili, kolik dětí v pubertě od svých rodičů neslýchá věty, že je rodiče mají rádi. Spousta dětí neslyší od svých rodičů uznání, povzbuzení, podporu. Spousta rodičů si s dětmi ani nepovídá, nesdílí společné zájmy, sportovní aktivity…
Spousta dětí vyrůstá v prostředí, kde je alkohol důležitější než knížka pro děti nebo zimní boty. Kde se rodiče neostýchají před sebou si vulgárně nadávat a jak už jsem zmiňovala minulém článku, z rozvodů a střídavé péče se stala norma. Samozřejmě, že když mají rodiče všech pět pohromadě, dá se to zvládnout, ale musí se s dětmi o tom mluvit, a žádné z nich vám neřekne, že rozvod rodičů byl pro ně naprosto v pohodě.
Pro mnohé z nás je nemyslitelné, že bychom nevěděli o tom, že se naše dítě cítí natolik špatně, že se chystá vzít do školy nůž.
Ale věřte, že mnozí rodiče se o své děti nezajímají ani z poloviny tak, jak by měli.
Žádné z dětí se samo od sebe nenarodí zlé, zákeřné, ubližující, manipulující a agresivní. Pokud se v takového člověka mění, vždy za tím stojí situace, kterými si prošlo. A jak je známo, za děti jsou zodpovědní jejich rodiče a mnozí to absolutně neberou vážně a nezamýšlí se nad tím, jak se ke svým dětem chovají, jaké rodinné zázemí jim poskytují.
Neházejme vinu na bezpečnost škol a na pedagogy, protože ti za to nemohou. Jak jsem psala výše, škola nikdy nemůže suplovat rodinné zázemí.
Škola má být bezpečným místem, ale v první řadě musí být bezpečným místem rodina.
...
