Článek
O zajímavém písmákovi, obyčejném zemědělci, jenž plete koše, suší byliny a přitom léčí lidi a ještě píše knížky, mi řekl v červenci 1995 Radovan Lukavský. A věnoval mi pár jeho knih. S chutí jsem si je přečetl a už v září jsem autora navštívil v České Rybné. Bohumil Černík (17. 4. 1924 Střemošice u Luže–21. 12. 2011 Stará Boleslav) vychodil 4 měšťanky, pak přes ústrky i věznění (1950–1951, 1962) hospodařil až do roku do 1974, kdy mu hospodářství soudruzi definitivně vzali. Deset let byl soustružníkem v podniku Elektropraga Proseč. V roce 1951 po návratu z vězení začal psát své zápisky, které raději zakopal ve stodole v láhvi od okurek. Po roce 1989 mohl publikovat v novinách. Stal se bylinkářem a léčitelem s mimořádnými výsledky. Byl jsem svědkem jeho správných diagnóz na dálku.
V padesátých létech zažil i s rodiči na vlastní kůži komunistickou zvůli a v roce 1991 o tom vydal knihu Rudé temno nad Vysočinou. Už o rok později spatřila světlo rozšířená verze. Jak název napovídá, autor podrobně zachycuje komunistické praktiky v 50. létech, likvidaci drobných i velkých rolníků, boj proti církvi i nelidské podmínky ve věznicích. „Rudé temno zasáhlo i naši Vysočinu, kdejakou sebemenší vesničku,“ píše B. Černík. Jeho osobní zážitky z uvedeného období jsou opravdu alarmující a otřesné. Každý soudný čtenář si položí na konci knihy otázku, jak po tom všem ještě může u nás existovat komunistická strana, jak do ní může vůbec někdo vstoupit a ještě se hrdě hlásit k jejím činům z nedávné historie.
Poté vydal Bohumil Černík další knihy: Jediný v Čechách, Z chalup i statků, Zápisník Boží, Výstražná znamení, Hlas Boží i hlas ďábla a mnohé jiné. Autor se sám nepovažoval za spisovatele, ale pouze za „zapisovatele zločinů nacistů a komunistů“. Knihy opravdu nevynikají brilantními literárními obraty, ale jsou nabité prožitými zkušenostmi a získají si čtenáře svou syrovou pravdou. V doslovu jedné publikace autor sám napsal: „Tuto knihu píše zemědělec upracovanou rukou, která ještě více ztvrdla v uranových dolech a jinde v komunistických koncentrácích. Jsou to události pravdivé, na vymýšlení románů nemám čas.“
Vyprávěl mi, že vše se mu podařilo vydat jen díky pomoci boží. Na dálku diagnostikoval mé příbuzné a daroval mi pro ně byliny. Od jara do podzimu je sbíral, měl jich plné půdy a ročně rozdal lidem alespoň 30 pytlů. V době mé návštěvy sušil jenom v kuchyni nad kamny 11 velkých plat. Každému ochotně poradil, jaké byliny na jaké potíže nasadit a rozdával je zadarmo, neboť se držel kréda, že na nemocných se nemá vydělávat!
Na knihy pana Černíka jsem upozornil v regionálním tisku a pomohl jsem v počátcích s jejich distribucí. Jednou v únoru mi z České Rybné přišly nevyžádány byliny na průdušky. Právě v té době jsem s průdušky omarodil! Pan Černík musel na dálku dobře vědět…
Některé pozdější knihy Bohumila Černíka se mi už tolik nelíbily pro svůj populismus a nekritický obdiv k panu Luxovi a lidovcům. Podobné pasáže se totiž četly velice těžce těm, kteří vnímali obojakost některých lidoveckých politiků i mnohých jejich regionálních představitelů… Šli tu nalevo, tu napravo… A vymlouvali se na jazýček na vahách! Nikdo mě nemůže podezřívat, že mám něco proti věřícím lidem či řadovým lidovcům, naopak, ale s jejich tehdejšími představiteli jsem opravdu neměl úplně dobré zkušenosti. Navzdory tomu jsme si to s panem Černíkem přátelsky vyříkali, on to i uznal a já nadále jeho knížky doporučoval. Psal jsem do novin, že i takové knihy potřebujeme!
Knihy B. Černíka
Dne 15. 9. 2000 potkala pana Černíka neskutečná tragédie. V noci vzbudila Anička Černíková svého muže, že slyší nějaký praskot. Bohumil vyběhl přes kuchyň do předsíně, kde už stálo všechno v jednom plamenu. Proběhl ven, ale zpátky už se nedostal. Volal na ženu, ať unikne oknem, ta však zůstala uvnitř a uhořela.
Bohumil se nastěhoval k sousedovi a do základů shořelý dům během krátké doby znovu vystavěl. Vše jsem se dozvěděl s velkým zpožděním a hned jsem nabídl panu Černíkovi pomoc. Obratem mi odepsal a poslal zásilku knih. Psal, že nic nepotřebuje, že už mu mnozí poskytli vydatnou pomoc. A přibalil hezkou řádku knih, které páchly kouřem a mnohé byly ohořelé. Věnoval jsem je hned další neděli členům Vlastivědného kroužku v Olešnici.
Svoji tragédii popsal Černík v knize Pravda Páně zvítězí (2001). Požár vznikl od rozběhového relé mrazničky. Anička ho probudila ve čtyři ráno a sama nedokázala vylézt oknem. Hořely suché byliny a během několika minut shořely i krovy na domě. Černík sám byl popálen na hlavě a na ruce. Hasiči vynesli mrtvou Aničku až na druhý pokus. Ještě ten den vysílala o požáru zprávu televize NOVA. Na pohřbu nebohé byl osobně arcibiskup Karel Otčenášek.
Během dvou dnů nabídlo panu Černíkovi ubytování 21 lidí, zůstal u nejbližších sousedů. Hned 31 ochotných pomocníků mu pokládalo vazbu. Ta stála už měsíc po požáru, do týdne byla položena krytina. Šatstva dostal tolik, že by prý musel žít ještě 100 let. Socha Jana Nepomuckého u vchodu do domu zůstala nepoškozena, i když dveře u ní shořely. I o této soše píše Černík v jedné své knize. Osobně ji kdysi nechal opravit. V roce 1920 jí pachatel urazil hlavu a pohodil 14 metrů od trupu. Za deset let tento pachatel zemřel na železničním přejezdu, vlak mu odřízl hlavu a ta skončila 14 metrů od těla…
Místo zkázy a pak rychlého vzkříšení domu jsem navštívil až po jedenácti měsících, 19. 8. 2001 cestou z Proseče. Na místě kuchyně a dalších menších místností zbudoval pan Bohumil jednu velkou halu. A v ní přijímal veřejnost, hlavně věřící.
„Před pár dny jsme tu měli sraz cíbíčkáři, bylo tu dvaašedesát lidí,“ pochlubil se mi majitel setkáním radioamatérů. Pach požáru jsem však ještě pořád cítil.
Pochválil jsem mu ale přestavbu.
„Toho se měla dožít Anička,“ zněla odpověď.
Při jedné z mých předešlých návštěv si Bohumil Černík stěžoval na knihkupce, který se mu neozývá, jak jdou díla na odbyt. „A přitom jsem mu v lednu poslal 3,4 kilogramu a v březnu 1,9 kilo knížek,“ oháněl se poštovními útržky.
Rudé temno nad Vysočinou
Na podzim 2011 dostal katolík Bohumil Černík mozkovou mrtvici, ležel v LDN v Poličce a poté byl převezen do Staré Boleslavi do domova pro staré kněze, kde zemřel 21. 12. 2011. Pochován je v Proseči.
Krédo pana Černíka zakončím jeho citátem, který je v jedné knížce určen dětem a v němž je uložena veliká pravda pro nás všechny: „Poctivě pracujte, dobře se učte, protože jedině vzdělaný a inteligentní člověk se nikdy nepropůjčí k násilí na svých spoluobčanech.“
Literatura:
Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Foto: Hynek Jurman
