Hlavní obsah

Spisovatele zavřeli ještě v roce 1988! Odešel Zdeněk Vyhlídal

Foto: Hynek Jurman

Zdeněk Vyhlídal v roce 2007 v Bystřici

Nenápadný člověk, ale mimořádně plodný spisovatel nás minulý měsíc opustil. Opakovaně se zabýval Janem Opletalem, baronem Trenckem i Matějem Josefem Sychrou.

Článek

Žďárský rodák PhDr. Zdeněk Vyhlídal (*21. 4. 1934) vyrůstal v Horní ulici v hostinci Konvent, ale v roce 1948 se přestěhoval s rodiči do Brna. Studoval reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě (1945–1948) a Biskupské gymnázium v Brně. Po jeho zrušení maturoval na klasickém gymnáziu (1952). Pro náboženské přesvědčení musel rok pracovat ve slévárně Šmeralových závodů, a teprve pak mohl studovat filozofickou fakultu brněnské univerzity.

Krátce pracoval jako nakladatelský redaktor v Havlíčkově Brodě a po vojně se stal redaktorem Čs. rozhlasu v Ostravě (1959–1961) a v Brně, odkud musel v roce 1963 na příkaz KV KSČ odejít. Stal se redaktorem Svobodného slova a začal externě učit na pedagogické fakultě UP v Olomouci, kde získal v r. 1967 doktorát filozofie a od r. 1969 se zde stal odborným asistentem. Ale roku 1974 byl propuštěn a věnoval se literatuře. V roce 1984 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na šest měsíců podmíněně a v roce 1988 znovu souzen a čtyři měsíce vězněn. Po změně režimu řídil týdeník Moravská orlice, byl externím redaktorem Svobodné Evropy (od 1993) a kandidoval jako nezávislý do senátu (1996). V roce 1990 založil Ligu na ochranu zvířat.

Foto: Hynek Jurman

První Vyhlídalova kniha

Knižně debutoval knihou pověstí Odbíjí půlnoc (1958, 2002), známé byly především jeho knihy Kluci z Horní ulice (1975, rozhlasová dramatizace této práce o konci války ve Žďáře jako Parta z Horní ulice v r. 1980), Pandur Trenck (1987, 2001), Strašení na Pančavě (1980), Bílá smrt (1974, 2001, přeložena i do čínštiny), Jak si ožehnout křídla (1984), Sarkander (2000), Kyvadlo času (2001). Byl také autorem televizních (Čelem k vesnici, Vernisáž – zdramatizovaná Bílá smrt, Pražská terčovnice) i rozhlasových her (mj. na 30 dílů rodinného seriálu Jak se máte Vondrovi?).

Vůbec jsem v polovině devadesátých let netušil, že se pan Vyhlídal natrvalo vrací do rodného kraje. Nejdříve koupil rekreační chalupu v Ubušínku, pak sehnal byt ve Žďáře. Pokoušel se tehdy o zvolení do senátu, to se mu nepovedlo. Což bylo dobré pro literaturu! Mohla tak vzniknout ještě řada knih a pořadů: Obrozenecký spisovatel M. J. Sychra, život a dílo (2002, rozš. 2006), Kočičí hrad (2002), Jakub Arbes jako literární vědec (2002), Klasická pohádka a skutečnost (2004), Politika na pranýři aneb Z Vysočiny do Svobodné Evropy (2005), O čmuchajícím psu Bojarovi (2006), Jan Opletal – osudný podzim 1939 (2007), Když je štěstí unavené (rozhlasové hry, 2008), Vězeň ze Špilberku (2009), Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… (román o J. Opletalovi, 2015). Textem doprovodil snímky Viléma Frendla Žďár nad Sázavou ve fotografiích-květen 1945 (2005).

V lednu 1999 jsem se v nakladatelství SURSUM náhodou doslechl, že v Ubušínku žije nějaký Zdeněk Vyhlídal a pracuje pro Svobodnou Evropu. Napsal jsem mu a ujistil se, že je to stejný Vyhlídal, který už napsal řadu knih. Pak jsme si chvíli psali a nakonec mě vyzval k natočení rozhlasového pořadu ke květnovému výročí osvobození.

Foto: Hynek Jurman

Knihy Zdeňka Vyhlídala

Vše vlastně urychlila „tisková konference“ o mé partyzánské knize. Byl jsem na ní nevybíravě napaden, takže jsem v časovém deficitu ze Žďáru nakonec ujížděl bez kabátu a čepice, totalitáři z řad ČSBS dupali a tleskali profesoru marxismu Žampachovi, který omlouval vraždu pomocnice partyzánů a matky dvou malých dětí slovy: „Byla to žena širokého srdce a širokého rozkroku!“ Tahle hrůza měla minimálně dvě pozitiva: zvýšila zájem o moji knihu a Svobodná Evropa zatoužila po rozhovoru se mnou.

Se zpravodajem Zdeňkem Vyhlídalem jsem se proto sešel 16. dubna 1999 ve žďárské restauraci Bílá labuť a hned jsme nalezli společnou řeč. Byl jsem podpořen ve svých stanoviscích k partyzánům i ke Stručným dějinám Žďáru a ještě jsem se dozvěděl od očitého svědka podrobnosti o konci války ve Žďáru. Třeba i to, že tu po sobě stříleli členové SS a wehrmachtu navzájem.

Pak jsme se přemístili do bytu pana spisovatele a tam střídavě hovořili na mikrofon. Já povídal pro Svobodnou Evropu a pan Vyhlídal pro mne a Rozhlasové studiu Žďár. Z okna v posledním patře jsme měli jako na dlani areál Žďasu. Zdeněk Vyhlídal právě chystal román o Janu Opletalovi, uvažoval o druhém díle Kluků z Horní ulice, měl v plánu autobiografický román z doby normalizace na vysoké škole, pak vzpomínky na rodný kraj a mládí a také novelu o Matěji Josefu Sychrovi, který zachránil zelenohorský kostel před zničením.

Probrali jsme spolu ledacos. Konec války ve Žďáru, který můj hostitel přežil jen proto, že ho nacista u Konventu netrefil, o potížích s bývalým školním inspektorem Šachou, který ho obvinil, že klečel na hrobě M. J. Sychry, či o profesoru Trávníčkovi, jenž měl být prototypem poručíka Duba. Tento Vyhlídalův učitel opravdu narukoval s Haškem na východní frontu, často používal větu: „Vy mě neznáte…“ a další oblíbené citáty Dubovy.

Při loučení jsme si přislíbili další spolupráci. Zdeněk Vyhlídal později skutečně natočil povídání o mé další knize Zlatá léta padesátá, kterou doporučil za učebnici do škol. Pozval mě i na chalupu do Ubušínka. Stavil jsem se tam několikrát, byl to pro cyklistu náročný výlet.

„Někdo o vás napsal, že byste měl kandidovat do Parlamentu. Když jsem nad tím přemýšlel, měl pravdu! Pomohu vám! A v těch partyzánech za vámi stojí obyčejní, nezainteresovaní lidé! O tom jsem se přesvědčil,“ vítal mě spisovatel. Vyprávěl o svých inspiracích a přišlo mi, že nejvíce jej zasáhl osud studenta Jana Opletala. Ještě mi sdělil, že byl asi před třemi roky přepaden a na policii pak viděl svoji složku s vystříhanými články z Brněnského večerníku, Rovnosti a jiných novin. Co prý bude, až se to zase otočí?

Ne, do politiky jsem opravdu nešel, ale se Zdeňkem jsme se občas potkávali. Třeba v Jimramově, kde měl pan doktor 19. 3. 2000 hlavní projev při odhalování desky páteru Sychrovi, jenž kdysi napsal všechna svá stěžejní díla právě v Jimramově. Byla to povedená akce. Do rukou jsem dostal Vyhlídalův foťák a měl jsem za úkol celý film vyplácat. Tak jsem plácal…

Foto: Hynek Jurman

Věnování od Zdeňka Vyhlídala

Vymyslel jsem pak pro mládež literární soutěž Pflegrův Karasín a v rámci druhého ročníku jsem přivedl ke karasínské myslivně 17. dubna 2007 právě Zdeňka Vyhlídala. Vystoupil tam barokní ansámbl ZUŠ, recitovala Anežka Šejnohová a promluvili jsme oba dva o Pflegru Moravském a důležitých věcech kolem nás. Zdeněk Vyhlídal poté besedoval se zájemci v bystřickém kulturním domě, akci jsem moderoval.

Na politiku jsme se tedy nedali a bavili se psaním. Pan Vyhlídal se dočkal i ocenění. V roce 2010 dostal od Kraje Vysočina Skleněnou medailí za celoživotní přínos v oboru literatury se zaměřením na pověsti a lidová vyprávění z Vysočiny. V roce 2022 pak získal Cenu města Žďáru nad Sázavou za spisovatelskou a publicistickou činnost. V posledních letech jsme kontakt ztratili a já docela nedávno zjistil, že nenápadný člověk, ale pilný spisovatel Zdeněk Vyhlídal nás opustil 26. října 2026 v Čerčanech v požehnaném věku 92 let. Určitě si zaslouží vzpomínku svých čtenářů!

Literatura:

Jurman, H.: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

Jurman, H.: Čítanka Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2009.

Foto: Hynek Jurman

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz