Radovan Lukavský a jeho praženice, Anticharta i omyl s Krejčířem

Každý má svého oblíbeného herce. Pro mne to byl odmalička Radovan Lukavský. Hrál uvěřitelně, nikdy nepřehrával a ten jeho hlas! Úžasný přednes! V mládí chtěl být knězem, studoval arcibiskupské gymnázium, stal se ale hercem. Jen tak namátkou, objevil se ve filmech Němá barikáda, Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem, Psohlavci, Synové hor, Smrt v sedle, Král Šumavy, Malá mořská víla, Signum laudis, V erbu lvice a mnoha a mnoha dalších. Také v televizních inscenacích Lucerna, Tažní ptáci, Zlá krev, Cirkus Humberto, Noc pastýřů, Náhrdelník, Četnické humoresky, Maharal atd. V televizi zažil ještě živé vysílání, šlo o představení Obchodník s deštěm vysílané v roce 1958. Namluvil též 17 biblických příběhů. Vydal knihu Kultura mluveného slova (2000).

To musí být úžasný člověk, nejen herec, říkal jsem si vždycky. Působil tak. A byl! Ve snu mě jako kluka nenapadlo, že se jednou spřátelíme a že mu napíšu prý jeho nejtěžší roli v životě. Jak s nadsázkou prohlásil.

Když jsem se pouštěl 16. 7. 1989 na kole do Sněžného, nemohl jsem tušit, co mě tam čeká. Jel jsem celou cestu to značné převýšení v přeháňkách, přijel mírně zablácený, převlékl jsem si jen něco málo ze svého báglu a vykročil s dětmi za obrazy. Šlo o posmrtnou výstavu Aloise Lukáška, jenž za války učil v sousedních Daňkovicích. Lidé se scházeli s květinami ve svátečním, já vypadal jako vandrák. Zato u vchodu stál ve světlém obleku úžasný švihák! Můj nejoblíbenější herec. Radovan Lukavský! Toho dne jsme se poznali a já mu poděkoval za hezké role. Od Bobšova tatínka, přes Hamleta či profesora ve Vyšším principu až po Tháma v F. L. Věkovi. Ptal jsem se, zda se tento seriál dočká po 20 letech reprízy, ale Radovan byl skeptický. Vyprávěl o své chalupě v Čachnově a představil mi bělovlasého Františka Sádovského ze Svratky, amatérského malíře a velkého znalce literárního místopisu.

Ještě to odpoledne jsme se náhodou zase potkali u malíře Emlera. A zde mi pan Lukavský naléval malířovo výborné víno. Takhle vrcholil den, jenž začínal uplakanou cyklistikou. Nacházíme plno společných témat. Lásku k Vysočině, literatuře, poezii, obrazům. Nakonec i stejný názor na politiku. Divíme se, co už je v Rusku možné a u nás ještě ne. Pan Lukavský komentuje rozhodnutí nového ředitele televize, jenž zakázal pořady s herci, kteří podepsali Několik vět. Zjistil však, že by nejbližší tři měsíce musel hrát všechno sám. Nařízení tedy zrušil, ale poznámky zanesl do kádrových materiálů! Radovan nám pak recitoval Wolkera tak, jak se recitovat nemá a přidal zážitek z dětství, kdy vyslechl celé Tři mušketýry, které maminka předčítala tatínkovi. Z takové skvělé společnosti se ani nechtělo odcházet.

Za pět měsíců už F. L. Věk zase běžel v televizi, Radovan Lukavský nás burcoval Nerudovými verši Jen dál, komentoval pak v televizi oslavu blahořečení sv. Anežky v katedrále sv. Víta, volbu prezidenta i slavnou papežovu mši svatou na Letné. Všechno bylo jinak! A já měl pozvání k zastavení na chalupě v Čachnově, kam jezdila hercova rodina od poloviny 70. let.

O prázdninách 1991 i 1992 jsem tam zavítal opakovaně, jak dokládají razítka a podpisy v mém cyklistickém deníčku. Dozvěděl jsem se tehdy, jak to za komunistů chodilo: „V televizi mi dali recitovat A hrdý buď, což jsem odmítl. Vyškrtli mě tedy ze všech obsazení a až za rok mi nabídli pásmo k Vítěznému únoru. Zkoušeli, jestli už je rodina vyhladovělá. Znovu jsem odmítl, a tak zase rok nic. A tak to šlo pořád. Ve filmu Škola otců jsem nevzal roli učitele, protože jsem měl v samém úvodu sejmout z věšáku kabát s odznakem KSČ. Hrál to pak Karel Höger.“

Sedávali jsme ve staré chalupě, na zemi vydrhnutá prkna, v rohu kachlová kamna a na zdi hrací obraz. Původně to bývala hornická hospoda, hned za stavením je zasypaný důl. Ale seděli jsme i před chalupou, procházeli se lesy, někdy pracovali. Tak jsem s Radovanem Lukavským obracel seno! Trávu předtím posekal herec vlastnoručně kosou. I o divadelních prázdninách měl plno povinností. Vystupoval v Lidicích, pak v Ležákách, teď musí na Růžový palouček, pozítří uvádí dvě vernisáže a tak dále. V září recituje na Studnicích při odhalování pamětní desky Cyrilu Musilovi, v prosinci nás Radovan přesvědčuje v klášterní bazilice ve Žďáře, že svátečnost musíme mít v srdci a nejen v kalendáři. Na cyrilometodějské pouti na Velehradě 6. 7. 1995 sloužil pontifikální bohoslužbu kardinál Vlk a Písmo svaté četl Radovan Lukavský. Konstantinův Proglas četl dokonce ve staroslověnštině. Obdržel tam Řád svatých Cyrila a Metoděje za dlouholetou uměleckou činnost s dopadem na morálku národa a za přínos v prohlubování křesťanských hodnot. Další rok obdržel za celoživotní dílo cenu Thálie. A 28. října 2000 dostává od prezidenta Havla Medaili Za zásluhy o stát.

V srpnu 2000 jsme do Čachnova šlapali na kolech se synem. Přijedeme, ale Mistr zrovna usnul. „Stavěli nám kamna,“ vítá nás paní Lukavská. „Trvalo to šest dnů! Užili jsme si, Radovan spí.“

Omlouvám se a chci se ztratit, paní Ludmila si však nedá říct a jde manžela vzbudit. Za chvíli sedíme společně nad kávou a Radovan mé omluvy zahání poznámkou: „Vždyť jsme byli domluveni, že se zastavíte, až pojedete kolem.“ A ukazuje haldu nevyřízené korespondence, někomu už dluží odpověď dva roky a na některé adresáty musel rezignovat. Momentálně dodělává dvoje skripta pro FAMU. Řešíme i synovu budoucnost. Michal nedávno vyhrál celostátní soutěž v poezii, zlaté pero mu předával Ludvík Vaculík. Chce být hercem, nebo novinářem.

„Každý má velkou kytici talentů a teď jde o to, najít to pravé. Já tomu říkám najít těžiště talentu,“ sděloval nám úžasný herec. Povídáme si, ale čas se nachýlil, skáčeme do sedel a šlapeme lesem do Pusté Rybné a dále. Z domu sem a zpátky to mám rovných 100 kilometrů.

Ještě mnohokrát budu šlapat k Lukavským. A dozvím se mnoho přínosného a zajímavého. Třeba o Jiřině Štěpničkové. Ta si před pokusem o emigraci u Lukavských uložila balíček písemností, ale pak si jej vyžádala zpět. „Tehdy už se přátelila s Václavem Špidlou, otcem dnešního politika. Ten byl kovaným soudruhem a nechával se slyšet: Kdo nepůjde s námi, toho setneme! Hned po válce to provolával!“

Štěpničková se Špidlovi se svým úmyslem určitě svěřila a podle pamětníků není vyloučeno, že právě on mohl informovat Státní bezpečnost, která už na uprchlíky na pravém místě čekala s pastí. Dostala kriminál, ale rozsudek neuspokojil Světlu Amortovou, která požadovala trest smrti. Hned se k ní připojilo několik kolegyň a zbytek vinohradského divadla byl pak přemlouván k podpisu. Současně však jiná skupina, Homola, Beneš, Marvan, Lukavský, sepsala petici o milost. Žádné petiční skupině vyhověno nebylo, signatáři té druhé však měli existenční starosti. Konkrétně pan Lukavský takřka nemohl do rozhlasu a pak ani do televize. Z natáčení ze Slovenska byl s omluvou vrácen, neboť tvůrci prý nevěděli o jeho zákazu. Jindy přišel točit pohádku do televize a bylo mu řečeno, že natáčení odpadá. Vzápětí potkal Jana Přeučila, jenž se divil, proč pan profesor na natáčení nepřišel.

„Bylo na mne uvaleno embargo,“ vzpomínal Mistr. „Někteří hrát nesměli a někteří si zas nesměli moc vydělat, třeba Munzar. Nediv se, jsi na černé listině za tu milost pro Štěpničkovou, řekl mi Homola. Ale Balášová z televize existenci podobné listiny samozřejmě popřela.“

Během normalizace byl také nucen pracovníkem ÚV KSČ k natočení pořadu, v němž by se kál a sypal si popel na hlavu. „Takový pořad natočil třeba Moučka, jenž tam plačtivě sděloval, že jeho největším vzorem je Gustav Husák. Nebo Hegerlíková. Ten redaktor mi říkal: Hegerlíková, ta dokonce na kameru plakala. A některým soudruhům to bylo málo! A některým zase moc! Když jsem mu řekl, že se nemám z čeho kát, navrhl mi, že natočíme pořad, v němž ocením vstup cizích vojsk a prohlásím ho za správný.“

I to odmítl, nakonec nemusel točit nic, šancí v rozhlase, filmu i televizi však ubývalo.

„A jak to bylo s tou Antichartou?“ ptám se nevinně a Radovan Lukavský div nevyskočí z lavice. „To mě dokáže rozčílit, když se začne o Antichartě! Žádná Anticharta totiž nebyla!“

A podrobně vysvětluje události z 28. ledna 1977. Všichni dramatičtí umělci byli pozváni na aktiv do Národního divadla. Každý dostal očíslovanou vstupenku a musel sedět na svém místě, aby se vědělo, kdo nepřišel. Výmluvy na nemoc neplatily, nemocného dovezli zdravotníci. V prvních třech řadách seděli národní a zasloužilí umělci, Lukavský asi v jedenácté řadě. O Chartě 77 se krátce zmínila jenom Švorcová, jinak se mluvilo o všem možném. „Neposlouchal jsem kydy naší Midy,“ vzpomínal velký herc a pedagog. „A pak jsem byl překvapen, co z toho udělali. Kdyby se řeklo, o co půjde, určitě by mnozí stejně přišli. Ale mnozí ne!“

Na závěr akce se musely zvednout první tři řady a jít se na jeviště podepsat. Ostatní dostali k podpisům velké archy u východu a podepisovali na ně prezenci. O Antichartě na nich nebyla v záhlaví ani řádka! Podobně mi to vysvětlovalo několik dalších účastníků a já jim věřím! Byla to jen léčka na známé osobnosti. Získaly se celkem podpisy 70 národních a 400 zasloužilých umělců. Někteří z nich už byli nositeli protektorátních Svatováclavských orlic, což soudruhům nevadilo. Samotnou Chartu 77 podepsal jeden národní a jeden zasloužilý umělec.

Když pozvali na zmíněný herecký aktiv Jiřinu Štěpničkovou, šla tahle někdejší politická vězeňkyně ke kadeřnici, aby jí před příchodem do Národního divadla udělala hlavu. Kdyby tušila, o co půjde, jistě by tak nečinila. Organizátoři tedy nezjišťovali politické postoje přítomných herců, stačily jim podpisy účastníků. To byl ten vydírací kapitál, jenž rozděluje společnost dodnes. Skutečnou Chartu 77 tam Švorcová samozřejmě nečetla a legálně ani nebyla k sehnání! Jaké tedy odsuzování?

To až pozdější petenti dobře věděli, co podepisují. Byl přece jen rozdíl podškrábnout jakousi plachtu a na druhé straně pronést proslov, jaký učinil za pár dnů Karel Gott! Ten potřeboval pro svoji práci především klid. A tak prohlásil na kameru: „Ve jménu socialismu a míru, za ještě krásnější písně a melodie připojuji já podpis.“ Uvědomil si Zlatý slavík, kolika lidem vzal iluze o morálce a slušnosti? Kolika dal příklad k poraženectví a tiché kolaboraci? Mně osobně tehdy vzal všechny iluze!

Radovan Lukavský neměl na růžích ustláno ani jako pedagog. Z DAMU musel odejít, když děkan prohlásil, že dobrý pedagog se pozná podle toho, kolik vychová kandidátů strany. Lukavský neměl ani jednoho! Působil pak na FAMU a na konzervatoři. Mnozí známí herci na něj dodnes s láskou vzpomínají.

Asi nejpamátnější výšlap do Čachnova jsem podnikl v polovině července 1995, kdy mě návštěva u Lukavských mohla stát život. Tenkrát jsem přijel od Svratouchu, to už jsem byl na cestě třetí den. Mistr mi poskytl malý rozhovor pro okresní rozhlas a já mu pak pomohl stěhovat těžký masážní stroj dolů z půdy. Byl jsem za to pozván na oběd. Paní Ludmila připravila houby, které bych sám určitě nesebral. S hrůzou jsem hleděl na ty plody lesa! Na hnůj lesa, napsala by Pammrová. Bylo mi však trapné odmítnout, když oba mí hostitelé s takovou chutí jedli, a tak jsem ty hrozné houby také snědl. Radovan mi pak nalil dvě maličké stopečky slivovice a vysvětlil mi cestu kolem retranslační věže lesem do Pusté Rybné.

Ve stoupání za Krásným jsem se začal potit a podléhat jakési malátnosti. To je z těch muchomůrek, vyděsil jsem se. Já budu otrávený! Opravdu jsem se bál. Není to můj konec? Vypotil jsem se však, sundal dres a bylo to lepší. Ta otrava, to byly ty dvě slivovičky, dres z umělých vláken a strašné vedro! Ufff, šlapeme dál!

Každého setkání s Radovanem Lukavským jsem si považoval. Jednou jsem na chalupě zastihl i vnučku Klárku, která vydala o dědečkovi knihu. Od Radovana mi přišla PF k novému roku (s obrázkem Fr. Emlera) a v roce 2005 také pozvánka k promoci. Patřil jsem k těm čtyřem šťastlivcům z celé Vysočiny, které pozval Radovan na svoji promoci Doctor Honoris Causa (3. 6. 2005 v téměř 86 letech). Jen jsme vstoupili do Lichtenštejnského paláce, hned se Radovan utrhl od svých hereckých kolegů a rozběhl se k nám se slovy: „To jsou moji přátelé z Vysočiny!“

Na památku jsme dostali CD s Rilkeho básní Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Radovan Lukavský ji sám nejen recitoval, ale i přeložil. Později mi vysvětloval, jak těžko hledal některé obraty. Nemohl třeba napsat „jel na koni, jel na koni, jel na koni“, ale po dlouhém hledání použil výraz „klusem, klusem, klusem“!

V lednu 2007 mi přišlo poštou smutné psaní, Radovan posílal parte a oznamoval úmrtí syna Ondřeje. Měli jsme tedy docela důvěrný vztah, přesto bych si nikdy netroufal požádat jej o namluvení textu pro bystřické infokiosky. Pracoval jsem tehdy v infocentru a byl autorem takřka všech textů na brožurky, letáky a propagační tabule v celém regionu. Počátkem roku 2006 jsme začali připravovat projekt mluvících kiosků. Během prázdnin se měly objevit na Pernštejně, Karasíně a v Šiklově mlýnu. Po stisknutí příslušné kombinace mělo zaznít ledacos zajímavého od atraktivních cílů na výlety, jako jsou tajemné hrady či vzácné kostely, až po nabídku sportovního vyžití v hale, na turistických trasách i sjezdovkách.

Texty jsem zase vytvořil já, ale kdo je namluví? Stanislav Bartoš, tehdejší vedoucí stavebního úřadu i našeho týmu navrhoval, ať to namluvím sám, když dokáži hovořit spatra do rádia. Nebo ať požádám Lukavského, když se s ním přátelím. Zavolal jsem tedy 6. února 2006 Radovanovi a velmi nesměle se zeptal, zda by to vůbec bylo možné. A on souhlasil. Už 4. března mi volal pan Lukavský sám, jestli prý něco nepropásl. Já ještě neměl hotové texty. Ty jsem mu předal 6. května na břehu Vírské přehrady, kde byl kmotrem při křtu knihy o zatopeném Chudobínu. Radovan odhadl, že je toho „metrák“. Tak jsem navrhl, ať si vybere jen některé pasáže, ty lyričtější. Že zbytek nějak zajistím. Odvážil jsem se zavolat až za měsíc a pan profesor slíbil, že to namluví všechno!

Realizaci zajišťovala firma na Barrandově a prý tam vznikl poprask. Technici spustili: „Vy máte Lukavského? A zaplatíte ho? Na toho si netroufnou ani zahraniční investoři!“

Standa Bartoš přiběhl vylekaný, co prý za to bude Lukavský chtít. To jsem nevěděl, o penězích jsme nikdy nemluvili. Tak jsem volal se staženým hrdlem Radovanovi do Prahy a ten mě uklidnil: „Uděláme to za to, co budete mít. Když nebudete mít nic, uděláme to zadarmo!“ A 15. června se natáčelo!

Už 6. července 2006 se objevily kiosky v terénu a hned dalšího dne přijela Česká televize Brno a natáčela o nich do Jihomoravského večerníku. Jako autor jsem byl požádán o pár slov na kameru, a poté se točilo přímo u kiosku v Karasíně. A tak jsme už večer v televizi sledovali, jak lidé hádají, který herec to mluví. Jeden muž poznal hned, další rodina tápala a redaktor jim napovídal: „Radovan…“

„Radovan Krejčíř!“ vyprsklo dítě jméno uprchlého podnikatele. Holt priority mladé generace.

Za pár dnů jsem ujížděl na kole do Čachnova přes Lísek, Kuklík, Sněžné, Svratku. Radovan seděl na lavičce a vítal mě: „To byla nejhrůznější věc, kterou jsem kdy dělal! Moje nejtěžší role…“

Omlouval jsem se. Bylo to opravdu velké rozsahem, pan Lukavský si to celé tři dny poctivě připravoval a dva dny natáčel. Namluvil to neopakovatelným způsobem. Začal jsem sondovat, jak to uděláme s odměnou. „Pro vás by to bylo zadarmo, ale když se to dostalo do rukou podnikatelům, měl bych asi dostat honorář, ne? Ten hlavní šéf vzal dílo a neřekl ani půl slova. Zeptejte se ho, třeba řekne, že je to vyrovnaný a budete mít po starosti.“

Za měsíc jsme s kolegyní vezli do Čachnova peníze. Částku úplně směšnou, zahraniční investoři si o takové ceně mohli nechat zdát… Radovan Lukavský nám uvařil kávu, vyprávěl, ukazoval saunu, bazén i zeď ze vzácných kamenů. Zval mě do Prahy, že by sehnal lístky do Národního divadla. I menší role ho držely při životě a docela si v rolích starců liboval. Já už ta představení nestihl a dodnes toho lituji. I přední český herec, prof. Radovan Lukavský (1. 11. 1919–10. 3. 2008), jemuž jsem napsal jeho nejtěžší životní roli, nás opustil… Snad technika dovolí a bude jeho lahodný hlas ke stažení brzy na bystřických turistických stránkách.

V Košířích je po něm pojmenovaná ulice. Na Vinohradech v Kouřimské ulici, kde žil víc než 50 let, byla odhalena pamětní deska. Nápis na ní je velice výstižný: „Zde v letech 1958–2008 žil prof. Radovan Lukavský, člen ND, pedagog, herec s nezaměnitelným hlasem a vznešeným lidským charakterem. Obdivovatel krás Vysočiny.“

Literatura:

Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

Hynek Jurman: Bystřice n. P. Město na bystré vodě. MěÚ BnP, 2010.

Foto: Hynek Jurman