Článek
Dovolte mi vzpomínku na Františka EMLERA (26. 7. 1912 Přelouč – 24. 5. 1992 Praha). Třeba jste ho měli také rádi. Já o něm věděl řadu let, ale trvalo, než jsem u něj při svých toulkách kolem Sněžného zazvonil. Na jeho chalupě v Kuklíku. Bylo to 13. 8. 1988 a já měl toho dne za sebou důkladnou prohlídku Jimramova, včetně hrobky Belcrediů, a také nesmělou prohlídku nádherné dívky v plavkách, která mě přivítala na dvorku, kde kdysi skotačili kluci Mrštíkovi. A měl jsem v pedálech i cestu kolem Fryšávky s malou odbočkou do Javorku a také debatu s panem farářem Doubkem ve Sněžném. Pan farář pamatoval ještě ve Sněžném Halase a mnohé jiné. Bylo to krásné povídání.
Ale teď jsem v Kuklíku. Před brankou parkují dvě auta s brněnskou značkou, stavím k nim svého cyklistického favorita a za moment si už s Mistrem tisknu ruku. Přízemí zdobí litinové kadovské kříže, ale malíř mě vede ochotně po příkrých schodech do ateliéru. Do království obrazů, ale i lidových hraček a dřevěných i litinových křížů. V dřevěné podkroví světnici je útulno a čisto a všude kolem visí nebo jsou opřeny desítky obrazů. Všechno krajiny z okolí, styl a barevnost jsou nezaměnitelné. Prostě Emler! Dají-li se často autoři zaměnit a poplést, u Emlera toto nebezpečí nehrozí.
Emlerova busta v galerii U Bukáčků ve Sněžném
Tehdy jsem zrovna pracoval v Jaderné elektrárně Dukovany a bydlel v Třebíči. Moc se mi tam po té „naší“ části Vysočiny stýskalo. Na pivo jsem chodil nejčastěji do restaurace Atom jen kvůli tomu, že tam visely obrazy Františka Emlera a já si tam proto připadal trochu jako doma. I básničku jsem o tom napsal:
„…když se chci brouzdat potoky plnými raků
a na Buchtově kopci dotýkat se mraků,
tak, jak to na Vysočině bývá běžné,
i v třebíčské restauraci Atom najdu Sněžné,
Daňkovice, Vříšť i přes Fryšávku brod.
Lesy a stráně, kde kořínky zapouští můj rod.
Tím vším mě vábí obrazy Františka Emlera
a stesk i trápení odnáší do šera.“
Při té své první návštěvě věnuji tyto verše malířovi a zajímám se, jak on trefil z Prahy na Kuklík. Stařičký pán se posadí, mluví už těžce, ale vzpomíná rád.
„Znal jsem se ze studií s Hanychem. A když jsem se koncem války oženil, slíbil jsem manželce, že na Vysočině bude uzené. Nevěřila, tak jsme jeli do Rychnova, tam nás čekaly sáně a já si na nich vezl nevěstu do Svratky k Hanychovi. Autem jsme pak odjeli do Sněžného na hotel a opravdu tam měli uzené. Dokonce jsem ho Rýdlovi namaloval. Začal jsem tu shánět chalupu a kolem padesátého roku jsem tohle koupil. A od té doby rád maluju sáně.“
Prostě od té doby ženu ani Vysočinu neopustil. A rád tu žil a maloval!
František Emler byl malíř, grafik, ilustrátor a scénograf. Maturoval na reálném gymnáziu v Pardubicích, studoval pak na Akademii výtvarných umění v Praze v krajinářské škole Otakara Nejedlého. Absolvoval v roce 1938 a hned získal stipendium v Římě. V letech 1947–1949 pak studoval v Paříži. Maloval tuto metropoli, ale i obrazy s bretaňskou tematikou. Z francouzského pobytu čerpal Emler inspiraci do konce života, k motivům bretaňských měst, vesnic či pobřeží se stále vracel.
Již v roce 1939 vystavoval svá díla v Římě, v roce 1942 už U Topiče. Po válce i v Paříži a po návratu do Československa vystavoval po zbytek života v různých koutech vlasti. Byl spoluautorem odborných publikací Jak dělat linoryt a jiné grafické techniky, Jak a čím kreslit i Jak dělat linoryt, dřevořez, dřevoryt. Emlerovo dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy a spoustě dalších.
„Mistře, úplně mě fascinují vaše obrazy venkovských pohřbů,“ připomínám temné, ponuré obrazy, které visí ve stálé Emlerově expozici v bývalé škole ve Sněžném.
„To víte, lidé jsou zde stateční. A smrt považují za součást života! A mně se mezi nimi líbí. Od války mám hezké manželství, jeden syn je lékařem a maluje, druhý učí. Život na Vysočině je nádherný. Je to krajina plná kontrastů, vypadá líbezně, ale je to tu samý kámen. Proto přeháním barvy, abych ty kontrasty vyhmátl.“
Tento obrázek Sněžného jsem daroval…
Emler tedy nemaloval jenom pohřby, ale především krajiny a žánrové obrazy z Vysočiny. Tvořil grafické listy, ilustroval Poláčka, K. Čapka, Šolochova, J. Reeda. V roce 1982 byl jmenován zasloužilým umělcem. Nejraději maloval temperou a tu pak překrýval olejem. Zvažuji, který obraz jednou koupím, ale rozhodnout se je těžké.
František Emler zatím vzpomíná na Zdeňka Štěpánka, Františka Hrubína, Jiřího Trnku, Jambora, Bureše a další umělce, s nimiž se scházel v Rýdlově hotelu ve Sněžném u jednoho stolu. Na chlupu do Kuklíku jezdil i Oldřich Nový. Hrával se sousedy kanastu a mariáš a zažil zde řadu veselých historek. Od Emlera chtěl koupit obraz z Paříže a skutečně si jej vybral. Nemohl ale tušit, že jde o pražské zákoutí, protože František po návratu do vlasti maloval objekty, jež mu Paříž připomínaly.
„Tady bydlí ten Emler, od nějž sis koupil typickou Paříž,“ zlobívala prý dlouho manželka slavného herce. Děkuji za milé vzpomínky i za katalogy a na zápraží mě vyprovází poslední Mistrovo vyznání: „Palmy tu nerostou, ale kopce, stromy a lidé jsou zde tak milí!“
Milý je i malíř, proto se vracím. Za měsíc si přijedu koupit obrázek a další dostanu odměnou za darovanou básničku. Pak tu zažiji ještě několik nezapomenutelných posezení. O jednom se někdy zmíním v povídání o Radovanu Lukavském.
Když jsem rozdal 28. 6. 1991 vysvědčení, to už jsem vyměnil elektrárnu za práci pedagoga, rozjel jsem se na kole nejkratší cestou zase do Kuklíku. Pan Emler se stal toho dne čtenářem mých Ozvěn Vysočiny a hned mi věnoval dvě kresby, z nichž jsem jednu použil na obálku 5. čísla sešitového vydání.
„Vysočina je celá nádherná, a přece na Kuklíku je nejkrásnější. Lidé jsou zde srdeční, přátelští,“ opakoval František své dávné vyznání.
Když jsem pak 30. 5. 1992 průvodcoval zájezd Vysočinou, připomínal jsem cestujícím kdejakou pozoruhodnost. Nemohl jsem vynechat ani Emlerovu chalupu v Kuklíku u potoka. Ke svému zděšení jsem se od klientů dozvěděl, že před několika dny, během mého toulání po Švédsku a Dánsku, Mistr Emler zemřel. Že už tady netvoří…
Emlerova kytice
Zůstaly obrazy a vzpomínky. Nikdy nezapomenu na cyklistický výlet s nadějnými atlety Petrem a Monikou. Petr běhal reprezentačně, Monika patřila k našim nejlepším oštěpařkám, oba byli o hodně mladší a v ohromné kondici, přesto jsem s nimi na kole držel krok. Po otevření hranic jsme společně vyšlápli první léto do rakouské Vídně a další rok napříč republikou až do Německa a zpět. Pátého srpna 1989 jsme jeli přes Jimramov, Spělkov a Březiny do Svratky a pak se vraceli přes Kuklík. Vzal jsem je k Emlerům, kde jsme prožili hezké chvilky, a při loučení nás Mistr doprovodil na dvorek. Sedl si tam na lavičku, my se vyšvihli do sedel a šlapali ke Studnicím. Když jsem se ohlédl, vyprovázel nás František Emler smutným pohledem. Záviděl nám! Kdysi tu také jezdil a běhal. Teď už se nemohl rozběhnout do okolních strání, už musel převážně sedět. Moc dobře jsem rozuměl jeho smutnému pohledu a doufal jsem, že ještě hodně dlouho potrvá, než já budu také jen pohledem vyprovázet šťastnější poutníky po tom našem světě vezdejším…
Zdroje:
Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Foto: Hynek Jurman
