Nasazení partyzánů proti banderovcům bylo velmi rozpačité

Proti banderovcům chtěli oprášit své patrontašky a kvéry i bývalí českoslovenští partyzáni. Vydali k tomu výzvu na konferenci Svazu slovenských partyzánů 17. až 19. 8. 1947 v Bratislavě a žádali vládu zformovat dobrovolné sbory. Vzápětí se přidali i čeští kolegové. Partyzáni vyslali 21. srpna delegaci za předsedou vlády Gottwaldem s informací, že banderovci vyvolávají na Slovensku rozvrat, znepokojují obyvatelstvo a podporují reakci. Aktivace partyzánů vyvolala nejširší diskuzi a názorové střety mezi politiky i obyčejnými občany a pronikla na stránky tisku. Ten levicový strašil pučistickým převratem Demokratické strany na Slovensku a obviňoval ji ze spojení s banderovci. Svobodnému slovu se naopak v článku Banderovci a Nechanice (24. 8. 1947) nelíbilo nasazení partyzánů. Naznačovalo, že někdo úmyslně zvětšuje nebezpečí band a snažilo se chápat prchající, „pár stovek otrhaných štvanců!“, směřující na západ: „Mají k tomu patrně své důvody. Bylo by opravdu nejmoudřejší je nechat projít tam, kde myslí, že dojdou klidu.“ K článku se později připojil slovenský Čas.

Hystericky na článek zareagoval komunistický tisk. Mladá fronta ze dne 26. 8. 1947 označila bandy za fašistické, což nebyla pravda. Rudé právo 2. 9. 1947 píše o zákeřné vraždě Fr. Dvořáka, předsedy MNV obce Hory na okrese Dačice, a tvrdí, že když banderovci projdou, budou pokračovat ve výpadech proti nám a Polsku. I Pravda odsuzuje „falešné volání po útrpnosti s banderovskými zločinci“.

Poslanec Bartoš, národní socialista, byl proti nasazování takového počtu lidí a jednotek, když je banderovců málo. Lidovecký Vývoj se podobně podivoval, jak můžeme kvůli dvěma stovkám ozbrojených chlapů mobilizovat bývalé partyzány. Zvláště Pavel Tigrid pochopil, jak dobrá záminka se našla k tomu, vzít samopaly do rukou a očišťovat Slovensko. I redaktor Třešňák považoval ve Svobodném slově nábor partyzánů za ohrožení vnitřní bezpečnosti státu. Nekomunistický tisk se obával, že nasazení partyzáni se stanou ozbrojenou silou vedenou komunistickou stranou a obviňoval armádu i Bezpečnost z neschopnosti vypořádat se s banderovci. Paradoxně stejně teď hřímali i partyzáni! Že velitelství armády není schopno po dvou letech zlikvidovat tlupu banditů, že vojáci padli pro chyby svých velitelů, „kteří je sice naučili stírat prach s kufříků, stát v nehybném pozoru, chodit do omrzení po cvičišti v sevřených útvarech, ale nenaučili je bojovat…“

I generální tajemník KSČ Slánský přispěchal s kritikou armády, nekomunistické strany zase považovaly za největší urážku armády právě nasazení partyzánů a proti byl zprvu i ministr národní obrany armádní generál L. Svoboda. Slovenská Pravda apelovala na „příslovečnou československou vojenskou zdatnost, chrabrost a obětavost“. Vzhledem k řadě historických zkušeností s naší armádou jde o apel velmi odvážný, ne-li ironický. Pravdou nebylo ani tvrzení Pravdy, že neuplyne den, aby ozbrojené bandy nepřepadly pokojné dědinky a salaše. Pravdou však bylo, že slovenský lid touží po pokoji, bezpečnosti, osobní i majetkové jistotě. Svobodný zítřek završil protipartyzánskou kampaň 18. září článkem Desperáti v lesích na Slovensku, v němž požadoval pro banderovce amnestii.

Proti nasazení partyzánů bylo i MNO a apelovalo teď na rychlejší likvidaci banderovců armádou. Vláda jednala na tajném zasedání 27. 8. 1947 a ani ministerstvo vnitra nebylo pro bojové nasazení partyzánů. Problémem bylo především jejich vyzbrojení a vystrojení. Znovu se tedy jednalo 9. a 16. září. Nakonec bylo rozhodnuto po změně názoru ministra vnitra Noska a po žádosti předsedy slovenského sboru pověřenců dr. G. Husáka povolat partyzány na výjimečné čtyřtýdenní cvičení ve zbrani a v rámci armády je zformovat do samostatných rot pod velením důstojníka z povolání. Ministerstvo vnitra se pak dohodlo s MNO, že půjde o třítýdenní cvičení. Legionářům bylo poděkováno vzhledem k jejich věku.

K nasazení nakonec došlo a zbraně dostalo 3 630 bývalých partyzánů! Byly z nich utvořeny tři prapory a šest samostatných rot, z nichž čtyři působily ve stíhací skupině Teplice. Nastoupily však v době, kdy už většina banderovců byla zneškodněna a zbývající ani netušili, že proti nim nějací partyzáni narukovali. První turnus v počtu 1 951 nastoupil 22. září, ale přímo do boje ještě o několik dní později, Fiala dokonce uvádí datum 26. října (s. 208, tehdy už žádné boje neprobíhaly, zřejmě má být 26. září) a Mlynárik 29. září! Nasazení první skupině skončilo 19. října. Druhý turnus trval od 12. října (v některých zprávách uváděn 13. i 19. říjen) do 8. listopadu a účastnilo se jej 1 679 partyzánů, kteří se však s banderovci vůbec nestřetli. V době obou turnusů se chytali poslední banderovci na Moravě, na Slovensku se jich skrývalo podle úředního odhadu maximálně padesát. Šlo tedy o příslovečný křížek po funuse. Či o demonstraci partyzánské, rozuměj komunistické, síly?

Nakonec četná prohlášení slovenských partyzánů, že by se místo boje proti banderovcům měl očistit veřejný život od reakce, naznačují, o co komunistickým funkcionářům ve skutečnosti šlo. Prapor v Brezně nad Hronom dokonce odmítl odevzdat zbraně a chtěl táhnout na Bratislavu.

Velitelství Sosna na Moravě zjistilo u jednotek přidělených ze Slovenska, že asi třetina partyzánů vůbec neumí zacházet s puškou! Vzhledem k tomu, kdo všechno ze sebe na konci války udělal „partyzána“, není ani divu. Osvětový důstojník V. sboru v Trenčíně si stěžoval na „značné požívání alkoholu a nedůstojné chování některých příslušníků vůči civilním osobám“. Výtržnosti a opíjení partyzánů bylo na denním pořádku. Dne 5. října dokonce podporučík-partyzán Hubert Vašňák zastřelil vlastní manželku a jednoho občana a postřelil strážmistra SNB. Celou událost viděla žena, která vzápětí zemřela po srdečním záchvatu. Podporučík utekl a po třech dnech se před zatčením sám zastřelil.

26. září podnikala velitelství Sosna a Rudolf zátah mezi Novou Říší a Jindřichovým Hradcem. Jako posila přijely části partyzánských praporů Dub a Franta. Právě partyzáni z jednotky Dub dorazili k Nové Říši až po soumraku a zahájili palbu, jakmile spatřili v porostu pohyb! Pálili tak na vlastní asistenční oddíl armády! Dva vojáci tu zahynuli, Jaroslav Barták z Veselí u Dalečína a Stanislav Gerneš z Jobovy Lhoty u Svojanova. Tři partyzáni byli zraněni. Obviněn byl Bohumír Biskup z Veverské Bítýšky. Oběma padlým byl postaven u obce Dolní Vilímče pomníček na náklady rodin padlých. Když se rozpadl, byl odhalen nový 23. 9. 2016.

Rodina Bartákova měla vůbec smůlu na partyzány a „osvoboditele“. Třiadvacetiletý Jaroslav teď zaplatil partyzánštinu životem, ženy v domácnosti jeho bratra Františka byly brutálně znásilněny v květnu 1945 rudoarmějci. Hovořilo se o tom i na pohřbu ve Veselí. Všeobecně se vědělo o příčinách Jaroslavovy smrti, oficiálně se však pravda nepřiznala.

Naše Horácko uvádí 14. 10. 1947 Jaroslava Bartáka, „svobodníka z posádky Jemnice“ mezi padlými v bojích proti banderovcům. Jde o lež, Barták proti banderovcům bojovat nestačil!

Jiná část Dubu rozprášila část Brodičovy sotně na Bílém Kříži u Starých Hamrů, přičemž padl strážmistr Josef Adam. Prapor Franta zase zajal jednoho burlakovce až u Kamýka nad Vltavou 13. října. K zadržení několika uprchlíků došlo u Prostřední Bečvy a u Nového Jičína. Více srážek partyzáni s banderovci neměli.

Jejich bilance byla mizerná. Dopadli sice devět banderovců, ale na druhé straně zahynulo deset československých občanů a čtyři byli zraněni. Vždy kvůli špatné přípravě, nekázni a nebojovému chování samotných partyzánů. Další dva zahynuli při autonehodě. Partyzáni tak ještě oslabili nevysokou bojovou morálku vojenských jednotek.

Josef Slavíček z Jimramovských Pasek přijel na pozvání partyzánských druhů ze svitavské skupiny Ivan a byl seznámen s výzvou pro všechny bývalé partyzány. Že je jejich povinností vytáhnout do boje s banderovci! Slavíček se nechal slyšet, že to nebude tak horké a že by lidi z Ukrajiny nechal projít, ať si jdou, kam je srdce táhne. Že prchají před pronásledováním a že jde většinou o inteligenci. Ovlivnil většinu přítomných, a tak se do slovenských hor vydali ze Svitavska jenom jednotlivci. Stejný názor projevil Slavíček i na shromáždění v Praze. Že tzv. banderovci prchají kvůli politickému přesvědčení a že by se jim měl umožnit průchod přes naše území. Tehdy se ještě názory svobodně hlásat mohly, ale když byl Slavíček v listopadu 1949 zatčen, bylo mu i tohle přičteno k duhu. Na svobodu vyšel až v květnu 1960.

Rozpačitá bilance

Boj našich složek proti ukrajinským nacionalistům byl složitý a nedá se hodnotit jednoznačně. Lidovec Josef Vičánek vystihl, že pro vojenské správy je každý náboj velkým výdajem a že proto neproběhla střelecká příprava, jak bylo zapotřebí. Naše jednotky prostě nebyly na takového soupeře vycvičeny a připraveny. Štábní kapitán z MNO zjistil, že banderovci získávali sympatie jako ukrajinští vlastenci. Dokládal to konkrétními příklady. Třeba četař aspirant Charvát strávil u Burlakových lidí noc v zajetí, a pak usuzoval, že jsou to také Slované. Burlak před ním řekl, že by naši vojáci měli být vybaveni aspoň kapesními obvazy. O nasazování aspirantů prohlásil, že jde o drahý lidský materiál. Propuštěný zajatec pak tyto názory šířil dál. Burlak byl také výborně informován o pohybu našich jednotek. Jednoho zajatce propustil s pokynem: Jděte tam a tam, brzy tam přijde vaše jednotka.

V čs. jednotkách docházelo ke zbytečným ztrátám. Během jednoho týdne byli odjištěným granátem zraněni tři aspiranti, z toho dva zemřeli. Jeden aspirant se zastřelil nešťastnou náhodou vlastním samopalem a jiný zastřelil kamaráda, když do vyčištěného kulometu s otevřeným závěrem zasunul zásobník. Aspirant Martinko byl zastřelen z kulometu, jejž obsluhoval aspirant dělostřelecké školy. Dělostřelci jen těžko zvládali náročné pochody, většina nikdy neházela granátem. Navíc zbraně selhávaly, střeliva byl nedostatek, radiostanice nefungovaly. Ani stravy nebylo dost a vojáci dostávali marmeládu místo slaniny a sádla.

V jednotkách Tygr, Rys a Lev byli aspiranti zařazeni jako vojáci a stále se ptali, kdy už budou odvoláni. Byli vyčerpáni a chtěli zpět do kasáren. Přes den lehkomyslně vylézali z úkrytů a potulovali se nekrytí po cestách. O jednotkách, nasazených proti banderovcům, si uděláme nejlepší obrázek ze zachovaných hlášení. To k 8. 7. 1947 udává, že k likvidaci band na východním Slovensku bylo nasazeno 5 939 osob, další posilou je pluk SNB v počtu asi 1 000 mužů, nasazeno je osm letounů a rychlé dopravní prostředky.

Pluk SNB „Slovensko“ zahájil činnost v červenci 1947, podléhal armádnímu velitelství „Teplice“ a obsahoval prapory Javor a Osika, později i Dub. V pluku bylo přes 90 % komunistů. Velitelem byl generál Miroslav Duda, který se nechal slyšet, že dokud měl Burlak zásoby, byl jejich průzkum bez výsledků. Dovedl se znamenitě zakopat a maskovat. V konceptu pro závěrečné vyhodnocení akce se uvádí, že od 1. 1. 1947 přišlo z Polska k nám 359 členů UPA a dalších 100 členů z rozbitých jednotek a civilní sítě. Ke 2. září bylo zabito 30, zraněno a zajato 29, zajato 118 banderovců, 25 se přihlásilo dobrovolně.

K 16. září bylo proti banderovcům nasazeno 10 258 mužů, z toho 5 631 vojáků a 4 627 členů SNB. Na Slovensku jich zasahovalo dohromady 5 465, na Moravě 3 349 a v Čechách 1 444. Informace pro ministra národní obrany udává k 8. říjnu nasazení 13 502 mužů, 8 044 vojáků (včetně 1 960 partyzánů) a 5 458 SNB. V Čechách šlo o 2 337, na Moravě 4 919 a na Slovensku 6 246 mužů. K 17. 10. 1947 se udává 189 likvidovaných členů, do Rakouska jich mělo přejít 40, do Maďarska u Rimavské Soboty asi 50 a na našem území se nachází maximálně 180 neorganizovaných příslušníků UPA. Konstatuje se jejich vyhýbání se boji, i kvůli nedostatku střeliva. Jejich palba bývá krátká, ale mohutná a zastrašit má i současný řev všech mužů. Spojení v jednotce se udržovalo nejrůznějšími způsoby: pískáním, napodobováním hlasů zvířat, klepáním holemi, vyřezáváním značek do stromů a kreslením značek borůvkami, raketami. Místo táboření vždy dokonale zamaskovali, většinou zakopali. Chodili po tvrdém povrchu, v jedněch stopách, někdy i bosí, klamně měnili směr postupu.

Zpráva MNO ze dne12. 11. 1947 udává stav k 21. 10. 1947: vojsko 5 554, SNB 3 931, partyzáni 1 722. Zlikvidováno od 10. 6. do 11. 11. 1947 celkem 344 UPA (59 mrtvých, 39 raněných, 217 zajatých, 29 se dobrovolně přihlásilo). Za tu dobu činily vlastní ztráty 149 osob, z toho 24 padlých a 26 zraněných. Dvě civilní osoby zavraždili banderovci, čtyři zahynuly náhodně při přestřelkách a dvě zůstaly nezvěstné. Vysoké ztráty vznikly mimo boj – 99 osob, z toho 22 mrtvých. Při autonehodách zahynulo 8  a zraněno bylo 46 našich příslušníků. Neopatrné zacházení se zbraní stálo 4 lidské životy a 21 raněných. V roce 1947 bylo odvoláno 12 důstojníků kvůli nedostatkům v bojích. Byli mezi nimi velitel a náčelník štábu praporu Tygr a také velitel praporu Rys a velitel roty Rys 1, kteří zodpovídali za tragédii na Maguře.

Armáda skončila tažení pro banderovcům dne 17. 11. 1947. Zbytky už likvidovalo jen ministerstvo vnitra. Jednotný štáb akce B ukončil činnost 22. listopadu. Generál Duda se nechal slyšet: „Soudruzi zůstali na svých místech (tj. na česko-polské hranici) až do únorových událostí roku 1948, kdy jsem se s většinou z nich setkal opět v Praze.“

Chňoupek má v závěru své knihy trochu jinou bilanci: nasazeno 15 340 mužů: 6 087 vojáků, 5 623 příslušníku bezpečnosti a 3 630 bývalých partyzánů. Padlo 39 našich bojovníků, 26 bylo raněno, celkové ztráty 149 mužů po započtení obětí autohavárií a neopatrnosti při zacházení se zbraní. Ztráty UPA má stejné jako výše uvedené hlášení k 14. 11. 1947.

Společná akce armády a SNB skončila tedy 17. 11. 1947. Bylo vyslýcháno 217 banderovců, na 114 připravována obžaloba za porušení zákona na ochranu republiky. Zpráva MNO ze dne 12. 11. 1947 píše, že na vrub UPA provádějí svou činnost i mnozí pytláci, pašeráci a různá zločinecká individua. Kromě UPA bylo chyceno 16 pomahačů UPA, 49 německých válečných zajatců na útěku, 7 našich zběhů, 12 pašeráků a 6 potulných cikánů.

Zbytky band, teď už je to slovo namístě, se k nám vydaly z Polska ještě na jaře 1948, kdy prošlo Československem na 200 osob. Nešlo však zřejmě jenom o banderovce a veřejnost se o tomto tažení většinou ani nedozvěděla. Posledního července 1948 byl u Pribyliny zavražděn Matej Štepita, strážmistr SNB na dovolené. Nejdříve ho v civilu zajali a z lístku k lékaři vyčetli jeho příslušnost k SNB, což ho stálo život. Čin provedla skupinka Ivana Klisze-Bizoně. V listopadu 1948 s nimi proběhl v Bratislavě proces, vůbec první soud s banderovci u nás. Výsledkem byl čtyřnásobný trest smrti.

Naše bojové operace proti banderovcům před volbami 1946, kdy zasahovalo 11 200 mužů, stály neskutečných 55 milionů korun! Akce ve vnitrozemí o rok později přišly na 20 milionů. Národohospodářské ztráty v roce 1947 byly ještě několikanásobně vyšší! Burlakova sotňa měla napáchat škody za tři čtvrtě milionu a Chromenkovi byly prokázány krádeže za 80 000 korun.

Porovnáme-li uvedené stavy vojsk, vychází nám, že proti jednomu banderovci stálo na počátku téměř 40 našich vojáků a členů SNB, v září 1947 už jich připadalo na jednoho banderovce 50 a v říjnu minimálně 70! Když k tomu přidáme výhodu ve znalosti krajiny, v podpoře civilními obyvateli a v zásobování týlovými jednotkami, je otázkou, jak /ne/úspěšná byla celá akce naší armády a Bezpečnosti a zda ztráty nebyly zbytečně velké.

Literatura:

Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.

Chňoupek Bohuš: Banderovci. Bratislava 1989.

Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.

Mlynárik Ján: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Libri, Praha 2005.

Foto: Hynek Jurman

Archiv autora, věnováno ing. Vl. Vondrou