8. 8. 1947: Jako dobytek na jatkách! Příšerné setkání s padlými vojáky

Po přestřelce na Maguře 5. srpna 1947 zůstalo na místě šest mrtvých aspirantů. Zraněné se podařilo zachránit. Chlapci padli k večeru 5. srpna, ale nalezeni byli až skoro ve stejnou dobu 6. srpna. Zřejmě toho dne byly jen staženy mrtvoly dolů a víc se nepodnikalo. Rodiny byly telegraficky informovány až 7. srpna. Zjistil jsem, že rodiče Šikulovy vezl na Slovensko štěpánovský autodopravce Roman Hřebíček. Jeho syn Miloš vyprávěl, že otec na tu cestu často vzpomínal. Jeli až večer, cestu absolvovali převážně v noci.

Pan Roman Hřebíček měl tehdy Tatru „hadimršku“. Jenže nebyl benzín! A tak našrouboval ruční plyn, auto nastartoval na zbytek benzínu a pak už doléval petrolej. Celou cestu do Tater jeli na petrolej, za nimi zůstávala oblaka dýmu, z kopce řidič vyhazoval rychlost a túroval motor. Roman Hřebíček prý byl z takové cesty nervózní, ale ještě více z neustálého naříkání paní Šikulové. Kdo se jí však mohl divit?

Na zpáteční cestu benzín dostali, stavili se i někde v hospodě na jídlo. Časem jsem zjistil, že v autě na Slovensko seděl ještě jeden pasažér. Jožkův spolužák a kamarád. V říjnu 2003 mi totiž poslal bývalý ředitel Brněnské filharmonie František Ostrý písemné svědectví. Jel s rodiči Šikulovými do Ružomberku do nemocnice, kde byla těla uložena v márnici. Jeho spolužák z gymnázia Josef Šikula měl v těle snad sedm zásahů. Dlouho se bude vykládat, že Šikulovi poznali svého syna jen podle trenýrek, tak strašně byl rozstřílený. Berme to s rezervou jako prvek lidové tvořivosti… I když Šikulův spolubojovník Josef Brázda mi řekl: „Pepík ležel v modrých trenkách, bílý jako vápno, protože se nikdy neopaloval. Měl plnou dávku v obličeji. Všichni měli na rukách položené hodinky a ten ženatý i prsten.“ Každopádně Šikulovi podstoupili nejen smutnou cestu, ale samotné setkání s mrtvým synem v Ružomberku muselo být příšerné.

Pod textem článku „Žije!“ (Vlasta, 1967) je vyfoceno šest světlých rakví, plno věnců kolem a vojenská stráž a k tomu titulek: „Pohřeb aspirantů se konal 7. srpna 1947 v Ružomberku.“ Jednalo se o vojenské rozloučení, nikoliv o pohřeb. Ale datum není správné, v tu dobu ležela ještě neumytá těla v márnici.

Rodiče byli šokováni těly svých chlapců

Zajímavým dokladem je „Pamětní zápis sepsaný dne 8. srpna 1947 ve Státní vojenské nemocnici v Ružomberku, Slovensko, v přítomnosti rodičů šesti aspirantů zabitých v boji.“ Autory byli dva otcové padlých, štábní kapitán Jindřich Vrba z Olomouce a Vilém Neumann, předseda odbočky Svazu brannosti v Miroslavi.

V úvodu signatáři rekapitulují tragickou srážku a připomínají, že ač podle výpovědi raněného „vojenské vedení přesně vědělo, že banderovců je více než sto, vyslalo proti nim jen dvacet aspirantů, vybavených jen samopaly pochybné jakosti.“ Dále píší, že mladíci sotva jen skončili vojenskou školu v Milovicích a v Brně, že byli od jiných zbraní, většinou od dělostřelectva, a jejich nezkušenost se projevila v tom, že šli v sevřené řadě, neuvědomovali si nebezpečí, neměli s sebou zkušeného důstojníka. Samopal snad měli poprvé v ruce. „Důkazem toho je, že se jeden aspirant svou neopatrností sám zastřelil, takže obětí bylo vlastně sedm.“

„Za tyto životy, zničené tak lehkomyslně, zodpovídá především velení vojenského útvaru Rys 1…, proto rodiče šesti zavražděných aspirantů žádají bezpodmínečné potrestání důstojníků, kteří zodpovídali za jejich životy…,“ píší autoři a požadují, aby toto potrestání bylo „odstrašujícím příkladem. Velení bylo hůře než zlé, když už nechceme tvrdit, že aspiranty úmyslně zahnali do náručí smrti.“ Dále vedení obviňují, že nedovolilo snést mrtvé a raněné dolů, ptají se, kdo vydal tento zákaz a míní, že „ten člověk není hoden nosit uniformu čestného československého důstojníka“.

Komentář nepotřebují pasáže o tom, jak se rodiče o tragédii dozvěděli a co se dělo potom. „Naši synové padli dne 5. srpna. Dne 7. srpna nás o tom telegraficky vyrozuměli. Když jsme přišli, zavedli nás ve vojenské nemocnici do márnice, kde naši chlapci leželi na zemi nazí, s roztáhnutýma rukama, vytřeštěnýma očima a vyceněnými zuby, celí od bláta, špíny a krve, a vojenská správa ani neuznala za vhodné, aby je očistila a uložila v márnici jako lidi. Na naše rozhořčení nemocnice odpověděla, že to není jejich starost a do toho jim nic není. Tak nám odevzdali naše syny padlé v boji. Jako dobytek na jatkách. Dokonce i ten musí být čistý. Sami jsme si museli najít umývače mrtvol, sehnat si truhle a nechat uložit naše syny tak, jak se sluší a patří. Na jejich oblečení nám vojenská správa dala k dispozici staré špinavé uniformy bez hodnostního označení. Tak zacházelo vojenské velitelství útvaru Rys 1 s padlými vojáky ještě i po smrti. Kdo se bude zodpovídat za tuto bestialitu?“

Pozůstalí si tedy na místě sami museli shánět rakve a zajišťovat vše potřebné pro převoz. „O uspořádání vojenského pohřbu jsme se museli postarat sami, protože správa vojenské nemocnice neprojevila ochotu. Velitelství útvaru Rys 1 se ani neukázalo. Až na náš telefonický zásah přímo na Ministerstvo národní obrany správa povolila převoz na státní útraty a nám přislíbili, že ostatní výlohy bude hradit MNO po předložení příslušných účtů. Nejdříve nám dali na podpis vyhlášení, že jsme dostali Kč 150.- na úhradu pohřebních výdajů, čímž jsou naše nároky plně vyrovnané…“

V závěru oba otcové žádají znovu nejpřísnější potrestání provinilců a dodávají, že po této tragédii není příjemné být čs. důstojníkem ani předsedou Svazu branné výchovy mládeže.

Josef Brázda mi sdělil, že šest mrtvých táhli smykem na větvích, proto byla těla tak zřízena. Armáda je chtěla pochovat na Slovensku, že to bude nejlevnější. Ale vojáci navrhli, že se vzdají žoldu, jen když je převezou do rodných míst. Brázda pana Šikulu pravdivě informoval. Když pak generál mluvil o hrdinství, Šikula vystoupil na pódium a do očí jej zkritizoval. Chtěli ho stáhnout dolů.

Vyšetřování tragédie pod kobercem

Kdo střílel na Maguře, bylo jasné. Ale kdo zodpovídá za padlé a tristní výsledek čs. jednotky? Podplukovník Meixner byl po akci vyslýchán generálem Noskem a bylo mu vytýkáno, že tak důležitému průzkumu nevelel důstojník, že nepodnikl nic na záchranu osmi aspirantů, kteří se do večera nevrátili a že vyslal novou hlídku v počtu 2 důstojníků a 30 mužů až druhého dne v 7:30 hodin.

Meixner se bránil výmluvou s nemocným velitelem a unaveným poručíkem Stašem. Dále tvrdil, že se dozvěděl, že četa byla rozprášena. Byl tedy přesvědčen, že rozprášení vojáci se ráno sami vrátí! Navíc mu velitel jednotky Teplice noční průzkum zakázal, prý by tak oslabil nástrahy u potoka. Takže vlastně ani nevěděl, že by někdo potřeboval záchranu.

Člověka zarazí, že průzkum dorazil na místo přestřelky až za cca 8 hodin od zahájení výpravy, když autor tohoto článku dokázal vycházkovým tempem ujít od místa startu záchranné akce na místo přestřelky za hodinu a v turistické mapě Nízké Tatry-Chopok je cesta dokonce až z centra Partizánské Lupče na vrchol Přední Magury oceněna časovým limitem 105 minut. I při sebevětší obezřetnosti mohli jít záchranáři asi třikrát rychleji! Ale pozor! V rozporu s protokolem i vzpomínkou raněných mi J. Brázda tvrdil, že mrtvé našli už dopoledne! Což ale mohlo být také chvíli před polednem. Na planině se u těl zdrželi a teprve posléze dorazili ještě výše k raněným na okraji lesa. Slyšeli odtud: „Pomoc! Proč jste nepřišli včas? Lítali nad námi supi! Burlak nás ovázal a řekl, že si pro nás přijdete! Proč jste nepřišli?“

Záchrana neskutečně liknavá…

Závěrečná zpráva pro velitelství 4. oblasti Bratislava začíná větou: „V přílohách předkládám výslechové protokoly související s průběhem boje s bandou Burlak dne 5. 8. 1947 na trig. 1316 Lupčianská Magura.“ Jde o věcnou chybu v topografii, protože přestřelka se neodehrála na hlavním vrcholu, ale daleko před ním. Kde se tedy střílelo? Obecně se vždy psalo, že na Maguře Lupči a automaticky se předpokládal hlavní vrchol. Jan Fiala šel ve své práci dokonce tak daleko, že v knize Zpráva o akci B otiskl na s. 142 plánek boje a srážku v něm také umístil k vrcholu 1316 m.

Šel jsem si to do Nízkých Tater ověřit a našel jsem pomník těsně pod Přední Magurou. Text na něm mluví jasně: „Na tomto místě padli…“. Vrchol Přední Magura se nalézá ve výšce 1171 m. Pomník stojí v nadmořské výšce asi 1100 metrů, a tam také k boji došlo. Podstatnější ve zprávě jsou však závěry o hlavním viníkovi. Tím je označen četař aspirant Rambousek, který v terénu za dané situace nepostupoval účelně! Je mu vyčteno, že hlídku neřídil, že členové šli samovolně a nevyčkali ani, až pátrači prohledají okraj lesa, že vzdálenost jádra hlídky i směr postupu byly chybné. Určité pochybení se přiznává i pplk. Meixnerovi za to, že vyslal hlídku bez důstojníka a bez kulometů. Jeho argumenty však autor zprávy uznává proto, že podplukovník v dané oblasti nepředpokládal boj s Burlakem.

Což je ale přece v rozporu s rozkazem (!!!), který Meixner vydal a v němž vojáky žádal, aby bandu překvapili palbou a způsobili jí ztráty! Dále už je to zametání pod koberec a útěk před zodpovědností. Mužstvo prý o Burlakovi dobře vědělo (sic!), ale velitel se to nedozvěděl! V tom případě by prý postupoval úplně jinak. Při zachraňování Ševčíka prý pravděpodobně padla zmínka o raněných a mrtvých na místě srážky, ale velitel Rys se o tom zase nedozvěděl a nový průzkum poslal až v půl osmé ráno, i když mu velitelství Teplice nařídilo telefonicky vyrazit hned za svítání. V závěru je konstatováno, že šest aspirantů bylo smrtelně raněno hned a těm už nemohl nikdo pomoci, ani případný noční průzkum, jenž však byl pro nezkušenost jednotek pouze iluzorní. Je připuštěno, že pouze Paduch nějaký čas žil, ale zachránit ho mohla pouze okamžitá pomoc. A tu mu neposkytl ani Burlak, neboť jej dle svědectví tří raněných považoval už za mrtvého.

Poručík Adolf Staš, velitel Rys 1, vypovídal před vyšetřovací komisí, které kupodivu předsedal pplk. Meixner, tedy nositel hlavní zodpovědnosti. Staš vypověděl, že kolem 18. hodiny uslyšel střelbu a kolem 19:30 se více dozvěděl od čtyř aspirantů, kteří se vrátili do úseku roty. Nevěděli však, co se stalo s ostatními. Když po 20. hodině uslyšel volání o pomoc, vydal se na vlastní pěst bez rozkazu vzhůru s jedním družstvem. Asi po půl hodině našli zcela vysíleného Ševčíka, takže jej zakázal obtěžovat otázkami. Co řekl Ševčík mužstvu, to Staš nevěděl, neboť se staral o bojové zajištění jednotky v nastupující noci.

Raněný Ševčík tedy běžel pro pomoc, a když ji našel, nebylo mu umožněno mluvit! Takže nebyla předána informace, že by někdo nahoře pomoc potřeboval! Taková výpověď se samozřejmě Meixnerovi musela hodit! A velitel Teplice Nosko také neměl velký zájem zdůrazňovat, že Meixnerovi sám zakázal noční výpravu. Staš sice připustil, že mužstvo chtělo po objevení Ševčíka postupovat dále, ale on to pro úplnou tmu, slabou jednotku, velkou vzdálenost a bez rozkazu velitele odmítl. Snesli tedy Ševčíka a odvezli ho do nemocnice.

Brázda vzpomínal, že Ševčík chtěl pít. Dal mu osobně i opiát proti bolesti a chtěl jít dál. „Ne, nikam se nejde!“ zavelel Staš. Vojáci chtěli pokračovat, ale Staš vytáhl pistoli: „Ani krok!“

Četař absolvent Rambousek pomocí nákresu popsal místo střetnutí. Náhle prý viděl, jak se čelní pátrači obrátili na útěk a za nimi vyběhlo 20 až 25 banditů, kteří ještě v běhu zahájili palbu. A za okamžik zarachotila střelba i z pravého banderovského křídla. Rambousek i boční pátrač opětovali střelbu a pak se vrátili vpravo přes hřbet. Nikoho z vojáků už četař neviděl, až za kopkou sena našel raněné Hynka a Daňka, kterého dovlekl desátník aspirant Bořivoj Frank. Hynek už měl zavázanou hlavu a s Daňkem pak pomohl Sabella. Vpravo ještě Rambousek spatřil prchat dva muže dolů k Rys 3. Poslal Sabellu hlásit, co se stalo, a sám nesl s Frankem nosítka s Daňkem. Na kolibě pak vyčkali příjezdu sanitního auta.

Když až sem skutečně sanita přijela, bylo trestuhodné nedojít těch asi 500 metrů (!!!) pro další raněné i mrtvé! Na tuto skutečnost však zatím nikdo nepoukázal… Asi se nikdo z autorů do terénu neobtěžoval. Z pozdější výpovědi velitele banderovců Burlaka vyplývá, že vojáci odpověděli na střelbu velmi slabě, na místě zůstalo šest mrtvých a tři těžce ranění, ostatní utekli jak na západ do údolí, tak k severu směrem na Lupču.

Při rozboru příčin tragédie bylo poukázáno na fakt, že jádro skupiny Teplice tvořily školní jednotky, tedy aspiranti a poddůstojníci ve výcviku. Aspiranti prý měli horší morálku než řadové mužstvo a neradi se smiřovali s obtížemi. Cítili prý také ponížení, že jako budoucí velitelé jsou degradováni službou, kterou má konat mužstvo. Pokud padli do zajetí, podléhali, podle poznatků generálního štábu, banderovské demagogii a propagandě. Oceňovali gentlemanství, s nímž Burlak zajatce ošetřil a nechal jim osobní věci. Navíc jim tvrdil, že jsou jako inteligence příliš drahým materiálem pro akce. V boji prý aspiranti plnili své úkoly dobře, ale jako studovaní lidé dávali najevo, že nechtějí ztratit život.

Také se ukázalo, že aspiranti odjeli narychlo na Slovensko, aniž se jim pořádně vysvětlilo, o co půjde. Okamžitě byli nasazeni do akcí. Velitel jednotky Tygr byl nestřídmý alkoholik, jenž vojáky neúměrně trestal, navíc se netajil názorem, že by dal banderovcům cestovní rozkaz a pustil je domů. Náčelník štábu zas s oblibou aspirantům nedůstojně nadával.

Aspiranti si stěžovali na neschopné velení, nesmyslné pochody, nedůvěru ve zbraně (ty byly často označovány za trofejní), nedostatečnou stravu i ošacení a dokonce i na podezření zrady ve štábu. Třeba štábní kapitán Zakouřil zakládal daleko viditelné ohně, aby nepřítele odradil, a když padl výstřel, nasadil svou brigadýrku na hlavu nejbližšímu aspirantovi a sám se ve strachu plazil po zemi. Tehdejší voják Brázda mi potvrdil jednoznačně: „Pro nás bylo zklamání, že se Burlak vzdal. Fandili jsme mu! Byl to gentleman. Kdyby chtěl, tak nás dávno všechny postřílel jako králíky… Velitel, co omarodil, to byl prvotřídní sráč!“ Podobně mluvil i další účastník Akce B, mistr sportu Karel Dvořák.

Samozřejmě, že po tragédii na Maguře byly Vojenská kancelář prezidenta republiky, předsednictvo vlády i ministerstvo národní obrany zahrnovány stížnostmi a obviněními. Bez nějaké větší odezvy. Každopádně historicky poslední větší vystoupení naší armády na našem území skončilo naprostým fiaskem a ostudou velitelů.

Literatura:

Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.

Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kvapil Miloslav: Žije! Vlasta 1967.

Osudové okamžiky – Magura 1947. Miroslav Kačor, ČT 1 premiéra 2002.

Ústní svědectví Josefa Brázdy a Karla Dvořáka

Foto: Hynek Jurman

Ilustrativní skica, ideogram.ai