Článek
V polovině června byl Burlak se svou skupinou obklíčen polskou armádou v okrese Sanok (16 km sv. od Medzilaborců). Probil se však i z obklíčení několika divizí. Měl 10 až 12 kulometů, 25 samopalů, pušky, granáty, pistole. Ve vylidněných vesnicích nenašli jeho lidé potravu. Rozhodli se tedy přejít přes Československo do Rakouska. Předpokládali, že u nás bude armáda bojovat zase jenom naoko a že u občanů získají určité sympatie a také zásoby. Orlan-Nazar se zřejmě obával sovětských agentů, kteří se mohli vetřít do jednotky probíjející se na Západ. Proto nedal jasný rozkaz a později poslal dokument s oznámením, že pouze sotně Burlak, Chromenko a Brodič dostaly povolení přejít do americké zóny. Všichni další příchozí mají být považováni za dezertéry a posláni zpět, aby na místě svého působení mohli odčinit své viny, když si jako „potkani šli zachránit svou kůži“. Chromenko přešel hranice o dvanáct dní dříve než Burlak a rychle postupoval přes Slovensko. Velitel Michal Duda-Chromenko měl kolem 30 let, a protože ani v Polsku příliš nevyhledával boj, měla jeho sotně dostatek munice a výzbroje.
Burlak dosáhl hranic 16. června u Solinky a šest dní vyčkával. Mužstvu rozkázal nevyhledávat boj, nezačínat střelbu, zakázal rabovat, mučit zajatce a okrádat je o osobní věci. Nechtěl poškodit dobré jméno UPA, jak později vypověděl. V noci na 22. červen přešli hranice do okresu Snina a ráno vešli do obce Telepovce. Zde po náhodné přestřelce zajali šest poddůstojníků a vojáků, odebrali jim výzbroj a propustili je. Táhli pak na Parihuzovce, kde se jim ubránil s puškou v ruce hajný Juraj Ocelár. Cestou opět zajali šest vojáků, část výzbroje ukořistili, čtyři pušky bez nábojů vrátili a vojáky opět propustili. Burlak přitom tělesně potrestal ty, kteří chtěli zajatce obrat o hodinky a osobní věci.
Burlak a Zenko
V Parihuzovcích je členové stanice SNB přivítali střelbou a hozeným granátem, Burlak však stanici dobyl, dva příslušníky odzbrojil, ale opět jim neublížil! Do Pčoliné dorazili 24. června a zjistili, že tudy několik dní před nimi táhla podobná skupina. O dva dny později stanula sotně v Pichních, kde odzbrojili šestičlennou hlídku (tři samopaly opět vrátili) a zásobili se potravinami. Posledního června dorazili do Dedačova a prvního července večer do Hrubova. Zde se někteří střelci pozvali na svatbu, tančili tam s místními děvčaty a zpívali. Burlak si vyžádal od kněze mapu Košic a dozvěděl se, že před několika dny ve zdejší škole pobrala mapy podobná skupina UPA.
Jejich další trasa vedla kolem Nižnej Sitnice, Dobrej nad Ondavou do Kvakovec, kam došli 3. července večer. Zde se v hostinci zásobili pitím a potravinami, vydali za ně písemné potvrzení na deset tisíc a doktor Skala přidal hostinskému svůj fotoaparát. V Ruských Peklanech zaplatili 9. července československými korunami za cigarety. Dále Burlak postupoval od Kysaku přes Velkou Lodinu, Košické Hamry a Malý Folkmar do Zlaté Idky, kde nezaplatil za pár vypitých piv. Burlak chodil oklikami, často se vracel na původní místo, jeho lidé našlapovali bosí do jedné stopy a boty nesli v rukou. Někdy mátl pronásledovatele i chůzí pozpátku. Kdyby je netrápil věčný hlad, proklouzli by jako lišky… Velitel později vypověděl, že kdyby měl lepší podporu obyvatelstva, nikdy by jeho sotně nebyla v krajině středního Slovenska likvidována. Občas navštívili vesnice, v nichž dlely vojenské hlídky, přesto si odnášeli potraviny, mapy, někdy i zbraně ze stanic SNB.
Když 16. července padli na hlídky na vrchu Birken Hiebel, došlo tu ke ztrátám na obou stranách. Banderovci zastřelili desátníka Slivku a praporčíka SNB Dohnala a zajali dalšího desátníka aspiranta. Velitel čety Marko ho začal fackovat, ale Burlak zasáhl a vyložil mu účel jejich pobytu v ČSR, boj za svobodnou Ukrajinu a proti komunismu. Vzkázal po zajatci vojákům, aby při přestřelkách stříleli do vzduchu a propustil ho. Asi po hodině padli na další hlídku a přitom padl jejich kulometník Komar. Zajali čtyři aspiranty, obrali je o zbraně a uniformy, vyslechli je a propustili.
Stejnou noc, na 17. července 1947, vstoupil Chromenko do dědiny Vernár navzdory tomu, že zde jedna četa vojáků střežila velitelství první roty Javoru. Mezi Vernárem a Hranovicemi však vznikla léčka, do níž Chromenko padl. Tři postřelení skončili v rukou naší jednotky, po dvou dnech byli dopadeni ještě další dva vysílení uprchlíci. Vzdali se bez boje a ochotně vypovídali o své jednotce. Své ztráty označili za těžké, mnozí byli zraněni. Včetně velitele, jehož prý teď nesou ostatní na nosítkách. K obklíčení pak došlo ještě v prostoru Čertovica-Velký Bok, Chromenko zde ztratil dva mrtvé a čtyři zajaté a nakonec unikl jižně od Malužiné k Ďumbieru. Stejná cesta čekala na Burlaka, jenž se právě přiblížil k Vernáru.
Jeho muži se pustili z lázní Štós na Smolnickou Hutu, dále překonali železnici a řeku Hnilec, následovala Vojtěchova Osada, kde při přestřelce 22. 7. padl Čechoslovák František Kalaš, ale i banderovec Hrima a navíc byl raněn Burlakův velitel družstva. Vzápětí Burlak dopadl desátníka aspiranta Janu Lišku a po jeho výslechu došel k přesvědčení, že pár dní před ním si stejným krajem razil cestu Chromenko. Liškovi zdůraznil, že nejsou ani teroristé ani bandité, že však zemřít hladem nemohou. Ráno ho propustil, rozloučil se podáním ruky a zavolal za ním: „Na shledanou!“ Podobně to dopadlo ještě mnohokrát, neboť aspiranti chodili jen v malých skupinkách a do zajetí padali velmi často.
Pouze u zraněného psovoda SNB, strážmistra Jana Mikyny, Burlak rozmýšlel, zda ho nemá utratit, protože neuznával nasazování psů na stopu. Snad i proto mu nevrátil hodinky, které mu hned jeden z členů sotně sebral. Na život mu však nesáhl, naopak. Přivedl zajaté aspiranty Fialu a Charváta, jednoho nechal u zraněného esenbáka a druhého poslal k jeho jednotce, ať si pro raněného přijdou beze zbraní. Stalo se 26. července u Královy hole po střetu s částí praporu Rys. Z popisu události v knize ministra Chňoupka vyplývá, že byl Mikyna uvědomělý soudruh, jenž si příliš nerozuměl s aspiranty, neboť oni všichni studovali, nikdy nepracovali a četli Svobodné slovo a Lidovou demokracii. Mikyna měl samozřejmě dělnický původ a četl Rudé právo…
Ofélie, členka sotně Burlak
Chromenko zatím táhl na Orlovou a Velkou Vápenici, kde se velitel rafinovaně zbavil svých nemocných, raněných a zesláblých. Poslal je pro jídlo na okolní salaše a čas dohodnutého srazu nerespektoval. Odtáhl jen s jedenačtyřiceti muži a vzápětí obral hosty Štefánikovy chaty na Ďumbieru o jídlo, cigarety a mapy. Podobně si počínal v Demänovské dolině. Jeho opuštění členové zatím pomalu padali do zajetí a vypovídali, že sotně ztrácí bojovou morálku, že už má jediný kulomet a kromě velitelova amerického automatu drží většina pouze rezavé zbraně. Střelci prý mají jen po osmnácti nábojích a peníze v různých měnách drží všechny Chromenko. Historik Jan Fiala spočítal, že od 8. června do konce července u nás padlo 16 banderovců, 62 jich bylo zajato a 24 se dobrovolně vzdalo.
Generál Július Nosko byl odvolán z dovolené na Slovensko. Velitelství Teplice se přesunulo z Humenného do Spišské Nové Vsi a generál poznal, že aspirantské prapory jsou slabé, málo vycvičené. Chtěl skončit s praxí bunkrů proti banderovcům. Chtěl být nepříteli stále v patách, vnucovat mu boj, kterému se vyhýbá a v boji jej ničit! Požádal i o druhou paradesantní brigádu. Nebylo mu zatím vyhověno! Do sporu se dostal s velitelem Rysu, neboť podplukovník Meixner plnil rozkazy liknavě a po svém. Ve válce bych ho zastřelil, skřípal zuby generál Nosko. Po akci u Králové hole zavládla mezi aspiranty praporu Rys úplná apatie, třicet jich bylo uznáno nemocnými a pět odvezeno do nemocnice pro naprosté vyčerpání. Byli totiž nasazováni i čtrnáct dní bez odpočinku, neměli čas se vykoupat, vyprat prádlo, oholit se a ostříhat. Sužovaly je svrab a vši. Stravu sice dostávali podle válečné normy Rudé armády, ale důsledkem byla podvýživa!
Velitelství Teplice dal Nosko přemístit do Banské Bystrice a sám odjel v noci do Malužiné, kde sídlilo velitelství Rysu. Nikde však nepotkal ani nohu a nakonec našel v jedné dřevěnici šest důstojníků, kteří tam spali bez jakéhokoliv zabezpečení! Jeho vztek narůstal. Po akci na Králové holi se navíc ukázalo, že vojáci spali pouhých dvě stě metrů od bandy a nevěděli o ní. Generál dále mužstvu vytýkal, že při srážce, kterou samo vyprovokovalo, nechalo na místě dva kulomety. Velitelům hrozil trestním oznámením, takové nedostatky prý může odstranit pouze vojenský soud.
Naštěstí pro důstojníky nevěděl generál vše. Utajil se před ním výlet dvou aspirantů, kteří se vydali beze zbraní na salaš podívat se, jak bača dojí ovce. Burlak je tam našel, připravil o uniformy a boty. Horší byla událost z Pavlovců, kde opilý poručík začal střílet a házet granáty do porostu. Volal, že jsou tam banderovci, nechal utvořit kruhovou obranu a k pohoršení obyvatelstva vypálil do houštin dvě stě nábojů z kulometu, hodil tam ještě patnáct granátů, jimiž ohrožoval vlastní jednotku, a vypálil deset světlic. Banderovci v širokém okolí vůbec nebyli a případ řešil košický vojenský prokurátor.
Burlak zatím dorazil do prostoru Panské hole a Velké Vápenice. Měl šest lehkých kulometů a většina z devadesáti mužů byla vyzbrojena granáty a samopaly. Průzkum chodil v aspirantských uniformách a morálka mužstva byla stále velmi dobrá. Vojsko už teď Burlaka jen nepronásledovalo, už na něj číhalo na předpokládaných trasách, především v údolích řek a říček. Jižně od Liptovského Hrádku a Liptovského Mikuláše bylo takových příležitostí několik. Léčky byly připraveny postupně na říčkách Boca u Malužiné, Demänovka u Lúčky a na Lupčiance. Byly budovány s překážkou v předpolí, nejčastěji šlo o řeku, někdy aspoň o úvoz či cestu. Šlo do tuhého, chléb se lámal.
Krátce po půlnoci prvního srpna 1947 se střetla s banderovci u Malužiné 1. četa praporu Rys, které velel poručík Adolf Staš z brněnské posádky. Jeho chlapci číhali na banderovce půl kilometru jižně od Malužiné dva dny a dvě noci. Prchající si spletli armádní hlídku se svými pátrači a nechali se dovést až k léčkám. Nastal tuhý boj granáty a lehkými kulomety. Po přestřelce zůstali někteří banderovci ležet u potoka. Životem zaplatili doktor Kyvaj a střelec Sosna, ale samotný Burlak léčkou s dalšími prošel. Ještě zde ukořistil kulomet, pušku a dva samopaly, navíc i dost munice. U raněného Oresta zanechal list: „Československému Červenému kříži! Prosím vás, abyste našeho raněného vojáka, kterého zranili vaši vojáci, ošetřili a zacházeli s ním tak, jak jsme my nejednou ošetřili vaše vojáky a jak jsme zacházeli s vašimi vojáky. Ukrajinští povstalci.“ Do příchodu našich jednotek však Orest zemřel. Naše jednotky nikterak nespěchaly na místa přestřelek, jak ještě uvidíme.
Zajímavý doklad o tom, jak to u Malužiné vypadalo, otiskl pod názvem Poslední dopis časopis Vlasta v roce 1967. Blanka Doležalová z Jihlavy poskytla redakci dopis psaný jejím bratrem Miroslavem Korešem dne 4. 8. 1947. „Drazí, posílám vám všem pozdravy a vzpomínky. Po delší době plné různých událostí, jsem opět schopen napsat Vám něco o svých zážitcích, zatím nejvíce dramatických.“ A dále se rozepisuje o tom, že teď mění taktiku a čekají na nepřítele, který je asi 4,5 km před nimi. Již druhý den je vyhlášená zostřená pohotovost. „Vykradli salaš do posledního plecháče na dojení, sebrali bačova syna, aby je převedl. Ten o nás neví a jistě je povede jediným nejlepším přechodem, který bráníme.“
A popisuje noční událost, kdy uslyšeli křik na kraji lesa a přiblížili se k nepříteli na 500 m, přední hlídky dokonce na 200 m. Když se dostali k banderovcům až na 100 m, „vstává drze naše hlídka, postupuje před nimi jako jejich pátrači a vedou je k sestavě. Tiše volají: „Staš (velitel), nestrílaj!“ Banderovci se bezstarostně blíží, z několika metrů jsou napadeni granáty a střelbou.
Byli jako kočky. Představte si, že pobrali všechny zraněné a přešli. Při tom dokonce šlápli jednomu našemu klukovi na ruku a pobourali jeden stan.“ Staš vzal kulomet a se šesti muži je pronásledoval. Ozýval se zase křik raněných.
„Jistě jsou ještě další ranění podle křiku a naneštěstí smrtelně raněný, který byl už dole postřelený do nohy. To byla naše největší chyba. Ráno jsme ho našli mrtvého s lístečkem, kde bylo napsáno ukrajinsky: datum střetnutí s ČSA a že jsme jim z kurvy syni zabili hrdinu už raněného. Abychom ho pochovali se všemi poctami. Do dneška že nám vždy dovolili naše raněné si odnést, kdežto my jim je střílíme. Za to, že přijde odveta. Myslím, že to sice bylo porušení pravidel Mezinárodního kříže, ale to nikdo nepozná, je-li kdo raněný.“
Dále píše, že je za to pochválil generál Nosko, bandy mají 4 mrtvé a spoustu raněných, naši jsou beze ztrát. Banda se pak rozdělila a obešla vojáky obloukem. „Naše druhá hlídka, která byla v beznadějné situaci, se vrátila k ránu. Museli zalehnout do vody pod mostem, přes který bandy šly… Nedokážu se při dosavadním nervovém vypětí na nic soustředit. Nesmějte se mi, ale to byste museli nejdříve zkusit povahu nejtěžšího boje a přestali byste mě podezírat z lenošení…. Těším se alespoň na stejně dlouhý dopis, zdravím Vás a líbám. Váš Mirek.“
Doma měl Miroslav Koreš 80 dní starého syna Mirečka. Dopis nese razítko 5. srpna 1947. Věděli rodiče, když jej otvírali, že syn toho dne padl?
Po přestřelce Burlak pokročil na západ, cestou získal od turistů speciální mapy oblasti a odtáhl na Krakovu holu, kde zabili a snědli vola, kterého už s sebou vedli sedmý den. Vzápětí u samoty Lúčky sice vyvázl z další léčky, přišel však o část výzbroje a zásob. Stáhl se na jih a celý den vyčkával. Až třetího dne postoupil na svahy Lupčianské Magury, kde i přenocoval. Až dosud Burlak „velkodušně“, řečeno s B. Chňoupkem, propouštěl všechny zajatce (jen v oficiální literatuře je doloženo minimálně 31 propuštěných zajatců), po poslední přestřelce se však nechal slyšet: „Dosud jsem vojáky šetřil, ale s tím je teď konec!“
Právě v nejméně vhodnou dobu pro Pepíka Šikulu a jeho kamarády aspiranty…
Literatura:
Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.
Chňoupek Bohuš: Banderovci. Bratislava 1989.
Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.
Kaucký František–Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.
Mlynárik Ján: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Libri, Praha 2005.
Foto: Hynek Jurman
H. Jurman: In: Kaucký F.-Vandůrek L: Ve znamení trojzubce.
