Mezi banderovci byli vrazi i misionáři! Tažení 1945 a 1946

V minulých článcích jsem se věnoval především přechodu banderovců, přestřelce na Maguře a dopadení Burlaka. To jediné mě zajímalo, protože na Maguře padl můj krajan. Nehodlal jsem psát celé dějiny banderovců, jak mi vytýkali mnozí diskutující. O tom už bylo napsáno dost, odborníci tak činili ve své pracovní době, já si píšu po večerech jen to, co mě zajímá. Komu je to málo, může přece dopsat cokoliv sám!

Ale ve své knize (2006) jsem se přece jen trochu historií Ukrajiny zabýval. Vraťme se tedy do časů po konci války a k prvnímu vstupu Ukrajinců na naše území. To oni odhadli nevyhnutelný střet mezi Sovětským svazem a Západem a budovali své tajné sítě mezi řekou San a nově vytyčenou hranicí se SSSR. Díky změně hranice se v Polsku objevilo ze dne na den velké množství Ukrajinců! V různých pracích se liší jejich počet od 650 000 do 800 000. Každopádně jich bylo mnoho! Polská vláda likvidovala zázemí banderovců tím, že etnické Ukrajince přesídlovala s neobyčejnou krutostí na západní území získaná na Německu. A NKVD potíral celé ukrajinské vesnice. Banderovci nakonec ze zoufalství sami vypalovali vysídlené dědiny, aby nemohly sloužit Polákům. Země pustne a banderovci se nemají kde zásobit. A tak unikají rychlými přesuny na východ, ale i na jihozápad do sousedního Československa.

V čele jednotek stáli absolventi středních i vysokých škol, v mužstvu však nechyběly deklasované a zločinecké živly. Až 60 % z nich bylo negramotných a bez velitelů se nedokázali orientovat a pohybovat. Už při osvobozování Slovenska prý loupili banderovci v sovětských uniformách. Po válce se poprvé objevili 13. srpna 1945 u Spišské Staré Vsi a u Medzilaborců. O deset dní později přešli banderovci z Polska ke Svidníku a pronikali dále. Počet banderovců na východním Slovensku se v srpnu 1945 odhadoval na 3 500. Proti nim bylo nejdříve posláno 64 vojáků! K 17. září činil odhad banderovců dokonce 6 000 mužů. Jejich počet však byl později střízlivě odhadnut i s civilisty na 900 lidí, i když fámy hovořily dokonce o deseti tisícovkách. Častými přesuny totiž budili dojem ohromného počtu.

Šlo především o sotně Miron a Karmeluk, jejichž národnostní složení bylo různorodé. Agitovali a uspořádali i taneční večer v Telepovcích. Když proti nim vytáhla 10. divize, vyklidili naše území bez odporu. Trvaly však obavy o možné osvobození zajateckého tábora v Kysaku, v němž byli stále drženi vojáci německé armády. První větší vpád na Slovensko, do okresů Medzilaborce a Stropkov, podnikl Brodič se svou jednotkou na přelomu září a října 1945. Dvanáct dní tu svolával schůze a získával občany pro ideu Velké Ukrajiny. K civilnímu obyvatelstvu se chovali převážně slušně, rozdávali letáky, četli prohlášení, že nejsou fašisty, ale demokraty.

Krajem pak táhly stále častěji bandy v německých, maďarských i sovětských uniformách a chovaly se jak kdy a jak kde. Jejich rozmanitou činnost na polském území a pak i na naší nejvýchodnější výspě popisuje B. Chňoupek ve své knize Banderovci na stranách cca 277–318. V Kolbasově, na samém konci naší republiky, povraždili šestého prosince 1945 jedenáct lidí a ženy předtím snad i znásilnili, v Uliči zabili čtyři obyvatele. Šlo vesměs o Židy a minimálně jednoho komunistu. V okolních vesnicích rabovali a naše Bezpečnost se bála zakročit. Jinde však podobné jednotky žádné násilí neprováděly, za zásobování platily americkými dolary i ruskými penězi. Někteří z ozbrojenců tvrdili, že jsou partyzáni a bojují proti bolševismu a kolchozům. Někdy se nechali slyšet, že jejich cílem je samostatná Ukrajina. Pokud padli na komunistického funkcionáře, v některých případech ho umučili, konkrétně ve výše vzpomínaném Uliči. Jindy pouze komunistovi domlouvali, že mu nic nezůstane, pokud ve straně setrvá. Výsledkem bylo vracení členských legitimací, vystupování z Komunistické strany Slovenska a nemožnost svolat členskou schůzi. Jen v Nové Sedlici chtělo 26. 11. 1945 vystoupit z KSS 18 členů. Komunistická strana oslabovala svou pozici. Často se banderovci pokojně bavili s členy Národní bezpečnosti, případně s nimi i popili. Četné bandy se vydávaly za demokraty bojující proti zlu bolševismu! Oni už moc dobře znali, co dokáže komunistický teror, my o něm zatím jen slyšeli z Gottwaldovy poslanecké lavice. Oni už věděli, co je to hladomor, rušení řeckokatolických kostelů, pronásledování za víru a názor, dokonce i fyzická likvidace, která na Ukrajině ve velkém zuřila hlavně v letech 1932-1933. Chňoupek samozřejmě o tomto bolševickém teroru mlčí.

Byli to ale skuteční banderovci? Vždyť v jejich velení bylo dle situační zprávy z 26. 9. 1945 mnoho Francouzů a Němců! Mezi členy se dali najít Maďaři, Chorvati, Italové, Rakušané, Španělé, Francouzi, Holanďané, belgičtí Valóni i Vlámové, Rumuni, Němci i Slováci. Většině šlo o přežití. V několika skupinách loupících při slovenských hranicích poznali lidé své sousedy z polské strany hranice! Nešlo tedy v mnoha případech jen o různorodé loupící bandy, jaké se našly i mezi českými a ruskými partyzány? Nešlo jen o deklasované živly, které se najdou vždycky a všude v době uvolnění zákonů a morálky? A mnozí z nich jen zneužívali jméno bojovníků za Velkou Ukrajinu.

Ilustrativní je kariéra učitele Szpontaka, jenž vstoupil pod jménem Železniak do Karpatské SIČe, pak se dal k Němcům, zběhl do UPA, kde se stal brzy velitelem sotně a později šéfem štábu Orest. V Polsku pak vypálil tři dědiny a povraždil dle údajů soustředěných Chňoupkem 103 obyvatel, zničil 16 stanic milice, pobil mnoho vojáků v boji a v listopadu 1947 přeběhl s falešnými papíry na Slovensko. Bestialitou ho měl překonat pouze Stefan Stebelski-Chrin, jenž mučil, vraždil, utrhával přirození a střeva obětí rozvěšoval po stromech. Výše uvedený Železniak se na Slovensku oženil, dal se ke komunistům, agitoval pro vstup do družstev a stal se funkcionářem Okresního národního výboru ve Velkých Kapušanech. Když odmítl vyšší funkci, stala se jeho skromnost podezřelou, byl konečně odhalen a po jedenácti letech (1958) vydán do Polska. Tam ho odsoudili na smrt, ale trest mu změnili na doživotí.

Od července 1945 do února 1946 měla 8. pěší divize zlikvidovat kolem polsko-československé hranice 548 a zajmout 96 banderovců, na její straně padlo 168 mužů! Tato statistika se zdá býti oboustranně přehnanou. Nepatrnému stavu našich vojáků se banderovci většinou obratně vyhýbali. Když dorazila na pomoc Rudá armáda s motorizovaným plukem, transportéry a tanky, slehla se po bandách zem. V prosinci 1945 nechal divizní generál Michal Širica, velitel 4. vojenské oblasti, tedy Slovenska, vytvořit zvláštní skupinu k ochraně severovýchodní hranice pod názvem Jánošík. Byla neustále zesilována, až dosáhla stavu 2 500 mužů.

Předvolební kampaň 1946

V roce 1946 prováděli banderovci na Slovensku agitace před květnovými volbami (26. 5. 1946). Sotně, česky bychom mohli říct setniny, Miron a Karmeluk přitáhly každá se 120 členy, Bir jich měl 88. Obsadili vesnici, svolali vždy obyvatele a vyzývali je k volbě Demokratické strany v nadcházejících volbách. Ostře vystupovali proti komunistům. Někdy také rozdávali letáky. Pak se nechali pohostit se zbraněmi v ruce. Na odebrané potraviny dávali potvrzenky podepsané UPA, ale v hlášeních SNB byla tato činnost vždy označena jako loupení. Stejné, ve většině případů ještě drastičtější zásobování partyzánů před několika lety je dodnes vydáváno za odbojový čin!

Na hranicích s Bavorskem byl později chycen banderovský kurýr a u něj bylo zachyceno osmnáctistránkové Souhrnné hlášení o propagačním pochodu oddílů UPA na území Československa od 6. do 22. dubna 1946. Tento dokument podrobně cituje Chňoupek na s. 319 až 329. Pouze nezdůrazňuje, co z dokumentu vyplývá, v jakém světle banderovce představuje. Není zde totiž ani stopa činů připisovaných třeba Chrinovi.

Naopak, velitel Ivan Mizerný-Ren poučil s propagandistou Vadyněm-Mironem své podřízené a zdůraznil, jaký význam má vzorné chování se na území cizího státu. Měli získat sympatie obyvatelstva a ovlivnit jej protisovětskou propagandou, neměli likvidovat komunisty a naopak měli zdůrazňovat rovnoprávnost všech, tedy i Židů. Kvůli vyhlazování Židů měli také banderovci odsoudit hitlerovský režim. Jednotka rozdělená do tří bojových skupin pochodovala slovenským územím 16 dní bez vážnějších příhod a přestřelek. Skupina velitele B. (Bira) navštívila 31 dědin, skupina velitele M. (Mirona) 49 dědin a skupina velitele K. (Karmeluka) stihla 26 vesnic a 4 osady. Žádnou z drobných přestřelek banderovci nezačali, pouze se bránili. Agitovali u vesničanů a podle zprávy „získali hlubokou důvěru a podnítili nenávist proti komunistům. A tak všechny nepravdivé zprávy, že krademe a zabíjíme lidi, nijak neovlivnily naši pověst… Naše popularity a sympatie k nám narostly natolik, že každý den našeho pobytu nám přinášel nové zisky… Hostili nás nejlepšími potravinami, jaké vůbec měli. Loučili se s námi se slzami v očích.“

V dokumentu jsou zaznamenány i příhody, kdy vlivem přítomnosti banderovců vzrostla odvaha slovenského obyvatelstva, které pak šlo pod okna komunistů a „naštěstí se omezili jen na výkřiky a výhrůžky“. Slovo „naštěstí“ je také pozoruhodné a vypovídá cosi o banderovcích. Židé před nimi nejdříve utíkali, ale pomalu se vraceli, když poznali, že vůči nim cizí návštěvníci nemají žádných připomínek. Naopak dva slovenští četníci žádali banderovce, jestli by jim nepomohli vybít Židy. Ti to odmítli! Pokud se k nim někteří chlapci chtěli přidat, varovali je sami banderovci, že u nich není lehké bojovat, že musejí snášet hlad a mohou snadno ztratit život.

Banderovci kupovali pro děti sladkosti, sami chodili na ranní bohoslužby, kde se modlili a upoutali zpěvem nábožných písní, drželi velikonoční půst. Malovali hesla, pořádali propagační schůze a besedy. Mnozí komunisté pak vraceli legitimace, a to vadilo soudruhům nejvíce! Obviňovali pak členy Demokratické strany, že mají s banderovci kontakty.

I slovenské vojsko se k nim chovalo příznivě, „omezovali se jen na naše jakoby pronásledování, přesouvali se, nadělali mnoho hřmotu, ale do lesů vůbec nevstoupili“.

Autor zprávy, politický vychovávatel Vadyň, vysokoškolsky vzdělaný novinář s výbornou znalostí slovenštiny, také zaznamenal, že obyvatelé „slovo banderovec často ztotožňovali se slovem bandita anebo vlasovec“. Za příčinu pokládá jednak nezodpovědné chování během prvního loňského pochodu, dále provokativní práci bolševiků a také nízkou inteligenci obyvatelstva. To považuje za pracovité a lakomé, všímá si špatného postavení učitelů, dále fámy, kolik tisíc banderovců prý mělo přijít do Humenného a také třeba toho, že římskokatoličtí demokraté nemají rádi prezidenta Beneše, neboť nevystupuje proti komunistům.

Prezidentovi ostatně během tohoto propagačního turné zaslali banderovci dopis, v němž píší, že přišli na cizí území jako hosté a že si tu nedělají žádné nároky. Šlo skutečně o propagační akci před volbami. Propaganda měla účinek i na československé vojáky, kteří nebojovali, jak měli přikázáno. Není pochyb, že se banderovci celou dobu chovali opravdu slušně. Dosvědčují to i dokumenty z druhé strany, tedy situační zprávy naší armády, které tlumočí i Chňoupek od strany 330. A když se takto zdrženlivě dokázali chovat na jaře 1946, určitě by totéž dokázali banderovci v létě 1947, kdy potřebovali nenápadně Slovenskem projít. Proč tedy došlo k tak tragickým střetům a ztrátám na obou stranách? A proč už k nim nedocházelo v Rakousku či Německu?

Zastavme se ještě u situační zprávy naší armády. Je v ní zveličen úspěch našeho vojska, jež provedlo „očisťovací vojenskou akci“, „udeřilo proti nájezdníkům“ a vlastně je zahnalo. Není to pravda, neboť banderovci měli podle instrukcí pobýt na Slovensku maximálně 20 dní a v případě přestřelek se měli vrátit na polské území dříve a boji se měli vyhýbat. Vrátili se tedy po 16 dnech, v bojích neutrpěli žádné ztráty s výjimkou jednoho zajatce a Vadyň v „Souhrnném hlášení…“ uvádí, že „komunistický tisk uveřejnil o výsledku boje nepravdivé zprávy“. Nebude to ostatně naposledy, co nenapíše komunistický tisk pravdu…

Situační zpráva naší armády dále uvádí věk banderovců. Nejvíce jich je mezi 14 a 18 lety! Ostatní mají od 19 do 23 let, jsou však mezi nimi i chlapci od 9 do 14 roků! Dále zde doslovně stojí: „Nikde nevyvolali násilnosti a incidenty…, lihovinu odmítli přijmout…, v hostinci chtěli platit americkými dolary…, zrekvírovaného koně pro nesení raněného vrátili…, chtěli mléčná jídla, protože drželi půst…“ Když jim příslušník Národní bezpečnosti ukázal legitimaci KSS, „vzali to na vědomí se smíchem“. Tedy žádná likvidace komunistů!

Zpráva ještě dodává, že banderovská návštěva posílila domácí reakci, znovu zveličuje očisťovací akci a přiznává zastřelení Michala Lopatovského, občana Detríka u Vranova, jenž napadl vojenskou hlídku v opilosti. V den voleb měly naše jednotky zvýšenou pohotovost z obavy před banderovci a „jinou reakcí“. Volby na Slovensku vyzněly jasně pro Demokratickou stranu (62%), která výrazně porazila komunisty (30%). Tohle komunisté banderovcům nikdy neodpustí, i když by bylo přehnané tvrdit, že právě jejich mise natolik ovlivnila volby.

Chňoupek píše posměšně o „téměř misionářském vystupování banditů“, dále je však sám označuje za kavalírské a velkorysé, nedopustili se totiž jediné násilnosti, krádeže, znásilnění a srážky vznikaly většinou z iniciativy našeho vojska.

Polská armáda v dalších týdnech podnikla ofenzívu a při operaci Rzeszów dokonce obsadila banderovskou pevnost, kde měli Ukrajinci vlastní mlýn, pekárnu, udírnu, krejčovskou a obuvnickou dílnu, lazaret s operačním sálem, kapličku, stáje a také velké zásoby potravin. Když došlo k vytlačování banderovců z polského území, muselo dojít k drobnějším srážkám u nás. V dubnu byla proti banderovcům vytvořena zvláštní skupina Ocel a podskupinami Železo, Hliník a Zlato. Proti několika stům banderovců stálo asi sedm tisíc vojáků s tanky, dělostřelectvem a letectvem. A také oddíly Národní bezpečnosti. Souvislá linie pěšáků, dle plukovníka Heřmana akce „široké hrábě“, měla vytlačit nepřátele z republiky. Navíc se navázala spolupráce s polskou stranou. Zástupci skupin Ocel a Rzeszów se sešli na Dukelském průsmyku 26. dubna 1946.

Jednotka Zlato 6 se od poloviny května dostala do kontaktu s nepřítelem. Mužstvo však napadli nejen banderovci, ale i svrab a vši, morálka vojáků klesala, množily se krádeže, vojáci se chovali zbaběle, při živelné palbě docházelo ke zranění navzájem, ani jednou nepodnikli protiútok a při pročesávání lesů se vyhýbali údolím a houštinám. Vedení jednotky to omlouvalo nezkušenými veliteli z řad mladých rotmistrů a aspirantů.

Na podzim banderovci změnili taktiku ataků na obranu, stáhli se do podzemí a najednou jako by neexistovali. Sotně se zmenšily a osamostatnily, snížil se počet členů UPA. Na chvíli zavládl klid. I naši vojáci se proto vraceli do posádek. Stíhací skupina Ocel byla v červenci přejmenována na Teplice a v září byly sníženy její stavy. K 30. 11. 1946 v ní zůstalo 3 920 mužů. Nebylo s kým bojovat. Až v roce 1947…

Literatura:

Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.

Chňoupek Bohuš: Banderovci. Bratislava 1989.

Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.

Foto:

Archiv autora, věnoval plk. Dolejší, přímý účastník zatčení a výslechu Burlaka.

Ilustrativní skica, ideogram.ai