Článek
Kousek od Štěpánova leží Záskalí. Chalupy tam skutečně stojí „za skalami“. Vlevo šumí řeka a z druhé strany lemují silnici chaloupky. Hned ta druhá patří Šikulům. Po první světové válce zde bydlel krejčí Josef Šikula. Ve válce utrpěl zranění, proto kulhal. Oženil se a žena mu porodila tři kluky. Všechny v Brně, ale odmalička vyrůstali tady, v Záskalí. Nejstarší Josef se narodil 23. listopadu 1923, Oldřich 16. 3. 1928 a Jirka 21. 12. 1932. Před okny jim tekla řeka plná ryb a nejbližší stráň byla protkána starobylými chodbami. Koho by napadlo, že Pepíkovi zkříží cestu banderovci…
Vychodil školu ve Štěpánově a do měšťanky v Nedvědici chodil 9 kilometrů pěšky. Později jezdil na kole. Pak studoval na gymnáziu v Tišnově a k vlaku zase vedla cesta na kole. Jožka studoval s průměrným prospěchem a odmaturoval 4. května 1944. Maturitní známky sice nebyly moc slavné, ale většina kluků na tom byla podobně. Z němčiny Josef stupeň dostatečně bral, z dějin Velkoněmecké Říše také, tam musel rozebírat otázku Sudet a osobnost Fridricha Velikého, a z latiny nakonec též. Latinář byl na žáky pes a Jožka měl co dělat, aby trochu obstojně podal Ovidia a římský kalendář. Uspokojivou si odnesl z francouzštiny a také z českého jazyka, kde recitoval Šlejhara, rozebíral bohatýrský zpěv a přemítal o tom, jak život vytváří lidskou povahu.
Šikulův domek v Záskalí
Pak ho čekal učitelský kurz a místo v Olší u Tišnova. Při nástupu Josefa Šikuly chodilo do školy v Olší neuvěřitelných 91 žáků. V roce 2003 jich bylo jen 24. Blonďatá paní ředitelka mi slíbila sehnat školní kroniku, to se ale nepovedlo.
„Ta kronika, kterou psal řídící Klouda, někomu vadila a ztratila se. Pátrali jsme, ale nikde není. Ani ve škole, ani v archivu. Obecní i školní kroniky z té doby prostě nikde nejsou. Tady se děly v 50. letech strašné věci a bylo to popisováno dost osobně. Někdo ty knihy stáhl…“
Naštěstí existovaly kopie u mé někdejší třídní učitelky Marie Minaříkové. A tak jsem díky ní mohl číst zápis ze začátku školního roku 1945-1946: „Jako třetí síla nastupuje absolvent gymnázia s učitelským kursem Josef Šikula…“
Listuji dál kronikou až k zápisu z roku 1947: „Dne 7. srpna došla správě školy smutná zpráva, že učitel zdejší školy Josef Šikula padl v boji s tlupou „Benderovců“… Učitel Šikula nastoupil vojenskou povinnost v říjnu 1946 ze zdejší školy a po absolvování důstojnické školy odešel s ostatními druhy důstojnické školy na Slovensko učiniti pořádek s jmenovanými tlupami. Tam při konání své povinnosti dne 5. srpna 1947 padl. Po převozu byl pohřben ve Štěpánově za účasti vojska a mnoha obyvatel. Ze zdejší obce se zúčastnilo pohřbu hojně dětí i občanstva s řídícím učitelem. Škola v něm ztrácí dobrého a svědomitého kolegu a děti učitele.“
Zajímavá je oblast okolo Olší. Ze sousední Litvy pocházeli Jan Buchal a Bohuslav Pavlů. Na hřbitově v Olší odpočívá rod Šafránků i Zdeněk Havelka. Lidé odtud neměli lehké osudy. Buchala pověsili s Miladou Horákovou, Pavlů byl rozstřílen estébáky a vojskem v Račicích, Havelka se podílel na únosu jeho mrtvoly a v komunistických lágrech si za to pomohl k rakovině. Mlynář Šafránek byl zavřen, zbytek rodiny vystěhován, moderní mlýn byl konfiskován, rozkraden a přiveden k zániku. A Josef Šikula?
Celou tu tragédii jsem už v článcích popisoval. Jak musel plnit nesmyslný rozkaz diletantského velení. Nikdo se kluků neptal, jestli chtějí, jestli jsou dostatečně vycvičení a mají dost nábojů. Na Maguře padl i s pěti kamarády, jejich těla byla doslovně pohozena v márnici a rodiče si je museli očistit a obléknout. Josef Šikula je pochován ve Štěpánově. „Zde odpočívá podp. Josef Šikula, učitel. Padl 5. 8. 1947 na Slovensku v boji s banderovci. Položil život za vlast, kterou tolik miloval. Čest budiž památce jeho.“ Slova na pomníku doprovází fotografie usměvavého chlapce. Hned vedle je hrob sovětského osvoboditele, jenž ovšem zahynul při lovu ryb. Lovil je svérázným způsobem, granáty!
Na Pepíkovu oběť se pomalu zapomnělo. Koho to dneska zajímá? Co nás vůbec ještě zajímá? Rodiče ta ztráta nepřebolela po celý zbytek života. Při výročí 55 let od střelby na Maguře si vzpomněla Česká televize. Natočila jeden díl seriálu Osudové okamžiky. Připomenula tu hrůzu a postrčila i mě, abych se o osud svého krajana více zajímal. Televizní dokument nebyl odvysílán v plánovaném srpnovém termínu. Přednost dostaly povodně, které v létě zachvátily naši zem. S měsíčním předstihem byla vytopena i část Štěpánova. Televize vysílala pořad až na podzim 2002 a já vzápětí navštívil paní Dagmar Šikulovou v Záskalí. Vzala si Jiřího Šikulu v době, kdy už byl jeho starší bratr Josef po smrti. Nepoznalo ho osobně, ale vzpomínky se v rodině samozřejmě tradovaly. Půjčila mi knihu Ve znamení trojzubce a pár výstřižků z novin. Tehdy mi také řekla o posledních chvílích Josefových a o těžkém břemenu, které pak dopadlo na celou rodinu. Jožka prý tušil, že to s ním špatně dopadne, psal dlouhé dopisy a poslal raději domů drobné osobní věci. Mezi nimi i hodinky, které pak léta nosil její muž Jiří.
Později jsem našel Jožkova spolubojovníka z jednotky Rys. Josef Brázda působil v první četě, pocházel z Doubravníka a s Šikulou z druhé čety se dobře znal. Po jedné přestřelce spolu hovořili a Jožka mu řekl: „Já vím, že tady padnu!“
Podle pamětníka psal domů dopis, jenž byl doručen poštou právě 5. srpna. Psal, že určitě padne a určil si místo, kde ho mají ve Štěpánově pochovat. Brázda pak potvrzoval, jak druhého dne šest mrtvých táhli smykem na větvích, proto byla těla tak zřízena. I jak vojáci navrhli, že se vzdají žoldu, jen když padlé nepochovají na Slovensku, ale převezou je do rodných míst. Pan Šikula tehdy vystoupil s kritickým proslovem, ale nic nepořídil. Samotný Brázda psal o banderovcích v dopise domů: „Dneska brání těmto hrdinům na cestě do svobodného světa a nebude dlouho trvat a budou bránit nám!“
Slova prorocká…
Maminka Šikulová stále dokola četla Jožkovy dopisy a plakala nad nimi. Pro utišení brala prášky a zapíjela je vínem. Viditelně chřadla a zbytek rodiny se o ni strachoval. A tak syn Jiří nakonec všechny dopisy spálil. I fotky, zůstala jediná, kterou ukryl na půdě.
Jeho syn Jiří Šikula, synovec padlého hrdiny, chodil do štěpánovské základky jako já a vystudoval také žďárskou průmyslovku. Vysokou školu báňskou absolvoval v Ostravě, pracoval v uranových dolech a pak šéfoval okresní záchrance. Stal se na čas i ředitelem žďárské polikliniky. Svým zájmem jsem ho nakazil, a tak jsme se domluvili, že společně zajedeme na Maguru a zkusíme najít místo, kde zemřel jeho strýc. Jeli jsme a našli jsme, ale o tom příště.
Poděkování rodičů
Cestou mi doplnil vyprávění své matky a přidal osudy svého dědy, otce i druhého strýce Oldřicha. Děda Josef často vzpomínal, jak musel jet na Slovensko k identifikaci svého nejstaršího syna. Ležel s ostatními na hliněné podlaze, někteří byli dávkou úplně přeříznutí! Děda pak korespondoval s MNO a dalšími orgány, marně však žádal nějakou finanční částku za život svého syna. Dostal s ostatními rodiči pro padlé syny jen Válečný kříž 1939 in memoriam. Posmrtně byl Josef povýšen na desátníka a pak na podporučíka, jak stojí na pomníku.
Jednou děda obdržel zprávu, že se od Prosetína blíží po silnici dva banderovci. Číhal na ně se zbraní u potoka, chtěl se pomstít, ale marně. Banderovci byli posláni lesní cestou ke Štěpánovu a Záskalí obešli. Plukovník Oldřich Šikula byl v armádě plných dvacet let (1951-1971) a působil v politických funkcích u vojsk PVOS. Po absolvování čtyřleté vysoké školy v r. 1963 byl politickým zástupcem velitele 186. PL raketového pluku v Pezinku. Jako správný voják působil ve více posádkách, uveďme aspoň Olomouc, Prahu, Žatec, Plzeň. Před propuštěním byl přeložen k radiotechnickému praporu v Trnavě na odbornou funkci.
Někdy po 10 až 15 letech od střetu na Maguře se sešel na jedné akci s pplk. Meixnerem, který vydal ten nesmyslný rozkaz pro aspiranty. Oldřich ho vyzval k rozhovoru mezi čtyřma očima, vyšli spolu ven a Šikula měl připravenou pistoli. Chtěl pomstít svého bratra a Meixnera zastřelit. Na poslední chvíli od záměru ustoupil, nic by nezměnil a odskákal by si to. V roce 1968 působil v Pezinku a těžce nesl vstup cizích armád, kdy měl předat klíče a zbraně zrádcům. Vesměs nižším důstojníkům, které sám dobře znal. Podobně to nesl i jeho nadřízený Kadeřávek. V r. 1969 dostali oba šanci napravit si reputaci. Měli v Brně rozhánět srpnovou demonstraci. Kadeřávek to přijal a pokračoval v kariéře. Oldřich Šikula odmítl, z vojska byl brzy propuštěn a dělal pak v Uranových dolech v Dolní Rožínce. Asi v r. 1971 navštívil Kadeřávek Oldřicha v Koroužném, mluvil otevřeně a pak se ale lekl, zda si Šikula rozhovor nenahrává. Syn Kadeřávka se během návštěvy chlubil mladému Jiřímu Šikulovi pendrekem: „Tím tata rozháněl ty kurvy!“ Povedený synáček měl na mysli demonstranty, z nichž dva zůstali v srpnu 1969 na brněnské dlažbě mrtví…
K 28. 2. 1971 byl Oldřich Šikula protiprávně propuštěn z politických důvodů: „Neboť aktivně podporoval pravicově oportunistické tendence u útvaru a sám byl jejich nositelem“. Celou dobu normalizace pracoval v Uranových dolech Dolní Rožínka jako kolektor. V roce 1990 byl plně rehabilitován, byla mu udělena medaile 1. stupně „Za zásluhy o ČSLA“ a byl povýšen do hodnosti plukovníka. Od založení byl členem hnutí rehabilitovaných. Žil v Koroužném u Štěpánova, zemřel 3. 5. 1997.
Otec mého kamaráda, Jiří Šikula st., měl podobné názory jako Oldřich, byl vyloučen z KSČ a LM a odešel také z MEZu Nedvědice na Uranové doly v Dolní Rožínce, kde si pracovně paradoxně polepšil. Zemřel 2. 8. 1990 na břehu Svratky kousek od svého domku na infarkt, když šel chytat ryby.
Stojím u hrobu padlého aspiranta. Měl velký pohřeb s armádní asistencí, záplavu květin, věnců, lidí. Nad hrobem mu zazpívalo pěvecké sdružení tišnovských učitelů. Nechyběli tu žáci z Olší u Tišnova. A kamarádi. Docent Josip Kleczek vzpomínal, jak nesl s dalšími jeho rakev. František Valach sloužil v židenických kasárnách v srpnu 1948, kdy se zde konala tryzna a byla odhalena pamětní deska. Jedna z mála dalších připomínek lidských obětí na Maguře…
Traduje se, že se v Olší zakoukal učitel Šikula do dívky Jarušky… Ještě asi dvacet let po tragédii se objevovala kytička na Pepíkově hrobě a dával ji tam někdo mimo okruh rodiny. Šikulovi byli přesvědčeni, že ji tam přináší právě ta Jaruška.
Někteří banderovci spáchali hrozné činy, jiní se chovali jako gentlemani, všichni skončili špatně. Občas je někdo obhajoval, třeba i Alexander Solženicyn. Častěji jim zůstala nasazena škraboška lidojedů! Mnozí je slučovali s vlasovci, málokdo jejich historii rozumí. Ukrajinci zažili 70 let komunistického teroru, jaký si ani neumíme představit. V letech 1932-1933 jich na hladomor zemřelo pět milionů! Ve stejné době Stalin vyvezl pět milionů tun obilí… Na Ukrajině pak probíhala i přímá fyzická likvidace nepohodlných. Kdo by chtěl dneska Ukrajince soudit?
Po válce jsme o Podkarpatskou Rus přišli. Benešova exilová vláda se dohodla se Stalinem na poválečném referendu. Po příchodu Rudé armády byly zinscenovány volby a poslanci se měli už v listopadu 1944 vyslovit pro připojení k sovětské Ukrajině. Naši komunisté šli Stalinovi jako vždy na ruku a marně poukazoval Jan Šrámek na skutečnost, že jde o protiústavní krok, že ani vláda ani Prozatímní Národní shromáždění nemohou odstoupit území cizímu státu. Ministerský předseda Fierlinger podepsal dohodu s Molotovem 29. června 1945. Až v listopadu ji schválilo Národní shromáždění jednohlasně a bez jakékoliv rozpravy! Přišly jsme o oblast větší než Jihomoravský kraj. Mlynárik i jiní za to obviňují prezidenta Beneše z vlastizrady. Největší podíl na ztrátě území měla stalinistická politika čs. komunistů, ale i oportunismus sociálních demokratů a národních socialistů.
Máme jinou dobu! Sjednocená Evropa je skutečností se všemi pozitivy i negativy. Dnes by prošli Ukrajinci Evropou bez střelby. Tak je to správné! Ať jdou, pokud si polepší a pokud o ně někdo stojí! Jak je to jednoduché. Bohužel musejí dnes střílet doma, musí se bránit v nové nesmyslné válce!
Primitivové dodnes označují všechny banderovce za vrahy a násilníky. Ne! Ani esesáci nebyli všichni vrahouni. Ani rudoarmějci. Všude se najdou dobří a špatní! Ovšem hlupáci opakují staré nálepky a přemýšlet nedovedou. Simon Wiesenthal, známý lovec fašistů, pocházel ze Lvova. Z Ukrajiny. Lidé nejsou nikde stejní.
Co to ale bylo za režim, který vystavěl ocelové ploty mezi státy, napadne nás. A střílel na každého, kdo k nám přišel a především na ty, kteří odcházeli. A takoví majorové Zemanové se divili, že lidé odcházejí ilegálně. Copak se dalo odejít legálně? Ti z banderovců, kteří prošli Československem, už v Rakousku a Německu nestříleli, neloupili, nevraždili a také nebyli souzeni na smrt. A přitom to byli jedni a ti samí lidé. Ani na naše emigranty se v Rakousku či Německu nepořádaly hony! Z tohoto srovnání asi nejvíce vysvítá, kde se tehdy stala největší chyba.
Košičtí studenti dodnes vzpomínají na vyprávění svého profesora Budínského-Kričky. Tento archeolog potkal v horách skupinu mladých lidí, dostal od nich slaninu, podiskutovali a strávili prý společně příjemné chvíle. Až se rozešli, přihnali se četníci a profesora přesvědčovali, že seděl s nejhoršími zločinci, s banderovci!
Hrob Josefa Šikuly
Stojím nad hrobem Josefa Šikuly, cítím tíhu jeho osobní oběti, vidím v duchu mrtvé aspiranty i banderovce. Poučili jsme se? Je už nová doba? Tolik zarputilců nechce hýbat dějinami, nechce vrátit majetky okradeným, nechce napravit staré křivdy, nechce ani sundat krvavé nálepky z tolika mylně posouzených lidí, národů, států, událostí… Je už opravdu nová doba?
Zdroje:
Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.
Vzpomínky rodiny Šikulovy
Foto: Hynek Jurman
Archiv autora, věnováno rodinou Šikulovou
