Článek
Ještě jednou se velitel banderovské sotně Burlak po svém dopadení dostal na svobodu a znovu se jí trochu lehkomyslně vzdal. Utekl z vězení v německé uniformě 12. února 1948 mezi 19. a 20. hodinou. Společně s ním uprchli Nestor, Halajda, Šulik a Teodor Bojko-Jura. Jejich útěk dokresluje poměry, jaké vládly v košické věznici. Vše se muselo samozřejmě důkladně vyšetřit. Z následné inspekce vyšla ještě dobře vazební věznice v Banské Bystrici, kde byl jediným nedostatkem nedovolený styk strážných s Ofélií! Čekalo je za to trestní stíhání, Ofélie pak po předání do polského vězení porodila dítě. Horší to bylo v Košicích, kam byli soustřeďováni banderovci, kteří se sami vzdali na základě Burlakovy letákové výzvy. Tábor zde byl zřízen od 8. července 1947 do 17. února 1948 a v mužstvu byl největší počet cikánů v republice, kázeň za mnoho nestála a vězni tu byli považováni za méně nebezpečné. Jak jich přibývalo, byli rozmístěni do čtyř místností, z toho v jedné byly ženy Ofélie, Kaťa a Baranovičová.
Vězni byli využíváni na různé práce. Ofélii vozili do kuchyně Štefánikových kasáren, Zenko, Kalinovič a další překládali pšenici na překladišti v Čiernej nad Tisou, jiní uklízeli kasárna v Trebišově. Důstojníci si také vodili banderovce do svých bytů na domácí práce! Chválili jejich usilovnost, ochotu a disciplínu! Někteří prý mohli chodit i do košických kin, sám Burlak chodil k zubnímu lékaři, k holičovi, do vojenské kantýny.
Banderovce zamykali pouze přes noc a hlídal je jediný strážný. Ten měl uhlídat čtyři ubikace, chodby před nimi, prostranství a dvůr, kam chodili vězni na záchod a ke studni. Když se pokazil zámek na dveřích, začali uzavírat dveře jen zastrčením dřevěného kolíku. Věznění chodili ve starých německých i československých uniformách, jediným rozlišením byla červená páska přišitá na rukávy. Protože se po kasárnách mohli pohybovat i bez blůzy, lišili se od mužstva jen dohola ostříhanou hlavou. Všichni nadřízení o poměrech museli vědět, přesto útěk kázeňsky odnesli jen strážný a velitel stráže, desátník Paul.
V takovémto prostředí se Burlak sešel se Zenkem, Brodičem, Kalinovičem a dalšími veliteli. Podnětem k útěku byla zpráva, že někteří banderovci budou odevzdáni Polsku. Protože právě tam se dopustili podstatně horších činů než u nás, mohli očekávat nejtěžší tresty. Jeden z našich důstojníků tuto zprávu prozradil doma manželce a ta ji tlumočila dvěma banderovcům, kteří k nim přišli 12. února řezat dřevo a vyčistit parkety. Když se tito po 17. hodině vrátili do věznice, sdělili novinu ostatním. Burlak se hned rozhodl pro útěk, koupil pro ten účel od jednoho druha černý nepromokavý plášť a domluvil s několika nejbližšími podrobnosti. Všichni měli mezi 18. a 20. hodinou volno na umývání příborů a osobní potřeby. Někdy po 19. hodině svůj plán lehce provedli. Šulik na chodbě zabavil strážného, zatímco Burlak, Halajda, Nestor a Jura vyklouzli z chodby na dvůr a ukryli se u smetiska při ošetřovně. Tam počkali na Šulika, jenž odešel na záchod a odtud k smetisku. Pak vylezli na střechu kolny, spustili se do Mariánského dvora a Masarykovou ulicí běželi k nákladnímu nádraží a dále přes řeku Hornád došli až ke Kostolanům, kde zahnuli do lesa.
Ve správě pro prezidenta republiky se tvrdilo, že se uprchlíci dostali okénkem ze záchodu na nádvoří, pod ubikacemi přešli k čtyřmetrové stěně a tu museli překonat. Nebyla to pravda, stačilo vylézt na kůlnu! Strážný chtěl před 20. hodinou kontrolovat Burlaka, a nenašel ho. Spoluvězni tvrdili, že šel k veliteli praporu do kanceláře. Tím se ztratily další minuty, teprve kolem 20:45 byl uvědomen posádkový dozorčí, v půl desáté přišel velitel kasáren a vyměnil stráž, v půl dvanácté se dostavil velitel pluku a ve dvě hodiny v noci velitel 10. divize. Teprve za další půl hodiny byl vyhlášen všeobecný poplach a vydán rozkaz na stíhání vězňů. Bylo nařízeno uzavřít město Košice (splnění rozkazu hlášeno ve 4:00 hodin) a vytvořit dva okruhy, deset a dvacet kilometrů od Košic.
Zajatí banderovci
Uprchlíci prý spali při ohni a po krátkém odpočinku došli do Košické Bělé, asi 25 kilometrů od Košic. Šli v jedné stopě a poslední za sebou táhl pořádnou větev. Burlak se prakticky dostal do míst, kde jeho mise po Slovensku před více než půlrokem začala. Tehdy také přecházel silnici mezi Košickou Bělou a Velkým Folkmarem. Protože zrovna udeřil krutý mráz a uprchlíci si uvědomili svůj bídný fyzický stav, rozhodli se nečekaně pro návrat. Večer 13. února tak došli k myslivně Bankov, asi 8 kilometrů od Košic. Nadlesním Kopalem se nechali pozvat dále a v předsíni našli na zdi dvě brokovnice a dvě kulovnice. Nedotkli se jich, zato vytrhli dráty od telefonu. Pak se nechali skromně pohostit chlebem, vařenými bramborami a jablky. Burlak vše spravedlivě rozdělil, jedli velmi hltavě. Přesto se nejdříve před jídlem pomodlili! Přiznali se, kdo jsou a že je hledají vojáci. Pak si do půlnoci zahráli karty a šli spát. Nadlesní seděl celou noc s puškou mezi koleny.
Ráno posnídali chléb s mlékem a potom šel Burlak volat od souseda Beluše do kasáren. Protože telefon nefungoval, poslal Beluše osobně do kasáren se vzkazem, jenž napsal na papír. Beluš předal vzkaz někdy po 9. hodině ranní. Co následovalo, si každý dovede představit. Vojsko obstoupilo hájenku a zalehlo, rozpačití důstojníci postávali u branky. Burlak k nim napochodoval a vojensky se zahlásil. Zbývající uprchlíci zatím zase mazali karty. Zatýkání proběhlo bez incidentu, v 11 hodin byli všichni v kasárnách. Uprchlíci zde však dlouho nezůstali, po návratu byli umístěni do vazby Krajského soudu v Košicích.
Další osudy vojáků i banderovců
Většina ukrajinských nacionalistů ve svém marném boji padla. I většina velitelů sotní. Stefan Stebelski-Chrin padl s většinou svého mužstva 3. 7. 1947 při bitvě se sovětskými pohraničníky. To on dal v březnu 1947 zastřelit v boji generála Karola Świerczewského, hrdinu lidového polského vojska, prvního náměstka MNO. Právě Chrin měl nepřátelům odtrhávat pohlavní údy, zaživa jim vyřezávat srdce a upalovat je. Velitel sotně Stach byl zastřelen také počátkem července sovětským vojskem. Stejně byl zlikvidován podplukovník UPA Vasil Ivan Mizerny-Ren, též zvaný Maciejko. Krylač padl během polské ofenzívy, i velitel sotně Bir padl v boji, stejně tak velitel Lastiwka.
Zemský velitel OUN Jaroslav Staruch-Stiah se vyhodil do vzduchu s celou posádkou v obklíčeném bunkru 17. 9. 1947. Ve stejném místě, v Monastyrských lesích, padl v září 1947 i generál Vasil Halasa, známý jako Orlan, Nazar, Savčenko či Zenon. To on byl autorem propagačních brožur a letáků a zajišťoval předvolební vpád na východní Slovensko.
Roman Hrobelski-Brodič, narozený 6. 5. 1919 v Štefkové ve lvovském vojvodství, absolvoval gymnázium, byl členem OUN a jako člen sotně Karmeluk navštívil naše území už v letech 1945 a1946. Jeho vlastní sotně pak ustoupila před Poláky na Slovensko v červnu 1947. Měl 90 mužů a 30 lidí z civilní sítě, z toho 5 žen pod vedením Chrestji. Prchal od Nového Sadu k Popradu s četami Dorozse, Korpa a Urala. Už 17. 6. došlo k prvnímu střetnutí s vojáky, kdy padl střelec Teplij. Další banderovec padl hned druhého dne. Na druhé straně byli zastřeleni dva zajatí finančníci. Velitel pak poslal Korpovu četu zpět do Polska, ostatní postoupili až do obce Vyšné Ružbachy a 24. 6. se Brodič vrátil do Polska. V srpnu operoval u Nového Sadu. První četu Urala s 38 členy poslal na východ, čs. hranice přešla u Kalinova. Sám Brodič chtěl s Doroszovou četou do Rakouska přes Těšínsko. V počtu 47 mužů překročili hranice koncem září u Jablunkova, ale samotný Brodič už utekl s šesti členy svého štábu u obce Visla. Dorosz rozdělil četu na několik skupin, ale většina byla zadržena. Brodič byl dopaden na Vysočině v Korouhvi a po vydání Polákům v roce 1949 byl odsouzen na smrt.
Stejný konec měl i Hryhorij Mazur Hric-Kalinovič, zajatý na Oravě 7. září 1947. Roman Szuchewicz alias Taras Čuprinka, hlavní velitel UPA, padl až 5. 3. 1950 při přestřelce u Lvova. Velitel 4. okruhu SAN Orest byl vypátrán a v roce 1950 odsouzen ve Varšavě na smrt.
Olha Chanas-Ofélie (Olga Chanasová), narozená 4. 12. 1923 v Malkowiczi, okres Přemyšl, ukončila v roce 1943 třetí ročník učitelské akademie a v létě 1945 vstoupila do civilní sítě UPA. Stala se velitelkou ženské civilní sítě. Byla zatčena 13. 8. 1946, ale 12. 12. propuštěna, protože se na její činnost nepřišlo. V květnu 1947 odešla do lesa a přidala se k sotni, protože chtěla do Rakouska. Chodila i na průzkum. Nebyla milenkou Burlaka, ale měla poměr s podvelitelem Kuczerawym, který byl zraněn u Krasňan a zastřelil se tam v brambořišti. Olga Chanasová-Ofélie byla vydána do Polska a odsouzena tam na mnoho let do vězení. Krátce po nastoupení trestu porodila dítě.
Osm účastníků střelby na Maguře přešlo do Bavorska a skončilo v americké okupační zóně. V únoru 1948 požádaly naše úřady o jejich vydání. Podle Rudého práva ze dne 24. 2. 1948 jimi byli tito členové Burlakovy skupiny: Burkuň, Marko, Cunak, Bilyj, Olen, Medwid, Stepowyj a Martin.
Stepan Bandera žil v Mnichově pod jménem Stefan Popel. Řídil činnost emigrantské OUN a UPA. V květnu 1959 požádal americký konzulát v Mnichově o vízum a k žádosti přiložil podrobný životopis. Jako nepohodlný svědek byl zavražděn na schodišti u dveří svého bytu v Mnichově Kreittmayerstrasse 7 dne 15. října 1959. Agent KGB Stachinskij (Stašinskyj) mu do tváře vstřelil smrtící kyanidový oblak. Bandera vdechl jed a padl mrtev k zemi. V nemocnici u něj nalezli doklady na jméno Stefan Popel.
Při čistkách NKVD byl zastřelen i předseda 1. autonomní vlády z 11. října 1938 Andrej Brody. Jeho nástupce Augustin Vološin (2. vláda vznikla 24. října 1938) se po útěku z Chustu uchýlil do Prahy, žil ve vile na Smíchově, stal se děkanem ukrajinské univerzity, psal pedagogická i dramatická díla a překládal do ukrajinštiny náboženské spisy. Po válce byl uvězněn a zemřel v moskevském vězení už 19. července 1945 (někdy se uvádí rok 1946).
Burlak po zadržení
Jaroslav Stěcko, ukrajinský předseda vlády, utekl před Rudou armádou do Mnichova. Inicioval založení světového Antibolševického bloku národů a stal se jeho předsedou. Zúčastnil se i založení Světové antikomunistické ligy (1967), napsal knihu Kreml na vulkánu a zemřel v roce 1986 v Mnichově. Plukovník Andrej Melnyk se po válce uchýlil do Lucemburska, kde zemřel v roce 1964 ve věku 74 let. Stal se doživotním předsedou antibanderovské Organizace ukrajinských nacionalistů.
A naši důstojníci? Generál Július Nosko, velitel skupiny Teplice, měl podobný osud jako generál Svoboda. Na jaře 1953 musel vysvléct uniformu generálmajora a pracoval jako zootechnik. Až koncem 60. let byl rehabilitován a pracoval pak na MNO. Žil v Dobřanech u Plzně a zemřel 5. 9. 1986 ve věku 79 let. Brigádní generál Jan Heřman byl už 30. 11. 1947 zproštěn funkce zástupce velitele 4. vojenské oblasti a dán do výslužby. Totéž potkalo brigádního generála Františka Rakovčíka, velitele skupiny Sosna. Jiní dopadli ještě hůře.
Dlouhá léta strávili v komunistických žalářích armádní generál Zdeněk Novák, divizní generál Michal Šiřica, plukovník Otto Wágner, poručík Josef Obušek a další. Armádní generál Bohumil Boček, náčelník hlavního štábu, dokonce ve vězení zemřel a divizní generál Heliodor Píka, podnáčelník hlavního štábu, byl 21. 6. 1949 popraven na Borech jako první oběť justičních vražd.
Miroslav Duda, velitel pluku Slovensko, byl v únoru 1948 náčelníkem štábu Lidových milicí. Dotáhl to na náčelníka Hlavní správy Pohraniční stráže. Byl povýšen na generálmajora, zemřel v roce 1974. Vojtěch Schwamber, jenž vyslýchal Burlaka, studoval v Moskvě, přednášel na VAAZ, dotáhl to na plukovníka. Zemřel o Vánocích 1988. František Šádek studoval ve Varšavě a v Moskvě, byl náměstkem ministra národní obrany, velitelem vojenského okruhu, generálporučíkem. Také podpředsedou ÚV Svazu protifašistických bojovníků.
Karol Tomaščík, další z účastníků bojů, psal knihy s protifašistickou tématikou, stal se zasloužilým umělcem, žil v Bratislavě. Vladimír Vykydal žil jako právník na odpočinku v Chrudimi. Vladimír Turzák, postřelený na Maguře, pracoval v pivovaru v Košicích. Až jako důchodce se setkal poprvé se svými spolubojovníky z Lupčianské Magury a marně spolu pátrali po místě, kde zahynuli kamarádi. Pomník tam ještě nebyl.
Burlak byl 29. července 1948 eskortován do Moravské Ostravy a tam i s Brodičem, Zenkem, Nestorem a Bajdou předán polským orgánům. Obžalovali ho z vypálení 35 vsí, z vraždění žen i dětí. V lednu 1949 ho postavili před soud a 4. února byl odsouzen v Rzeszowe na smrt. O dva dny později se odvolal k prezidentovi. Argumentoval tím, že srážky s armádou měly z jeho strany jen obranný charakter, že neprojevoval nepřátelský vztah k polskému obyvatelstvu. Několikrát propustil zajaté polské vojáky, sám zakázal podpalovat polské domy a doporučoval naopak pomoc Polákům při náhodném požáru. „Nespáchal jsem žádné vraždy, ani jsem nevydal takové rozkazy,“ píše Burlak. Připomíná, že se vzdal generálu Noskovi a vydal výzvu s vlastní fotografií a podpisem, aby se ostatní členové UPA vzdali. Chce se vrátit k normálnímu životu, k manželce a dětem.
Jeho obhájce se obrátil na Nejvyšší vojenský soud ve Varšavě s žádostí o revizi rozsudku. Připomíná v něm i nařízení československého státu, že ten, „kdo se dobrovolně přihlásí a odevzdá zbraň, bude volný. To samé slyšel obžalovaný z úst čs. generála Noska, a proto se na své podřízené obrátil s výzvou.“ Marné volání! Nejvyšší soud 24. března rozsudek potvrdil. Prezident Boleslav Bierut milost neudělil. Vladimír Szcygielski byl 7. dubna 1949 ve 20:15 hodin postaven před popravčí četu a zastřelen.
Literatura:
Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.
Chňoupek Bohuš: Banderovci. Bratislava 1989.
Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.
Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.
Foto: Hynek Jurman
Archiv autora, věnoval plk. Dolejší, přímý účastník zatčení a výslechu Burlaka.
