5. 8. 1947: Magura krvavá, šest padlých čs. aspirantů

Rozkaz velitelství Teplice č. 15 ze dne 1. srpna určil praporu Rys přesun nákladními auty do Německé Lupče (dnes Partyzánská Lupča) a zaujetí postavení léček v prostoru od řeky Ĺupčianky k hájence Na Vrškách. Dne 3. 8. byl přesun proveden, první rota zaujímá pozici na počátku údolí Lupčianky, druhá se rozvíjí dále na jih do údolí a třetí rota v okolí hájenky Na Vrškách. Jedna její četa provedla seskupení po dvou mužích ve vzdálenosti asi 300 m u hájenky, kde bylo velitelské stanoviště Rys 3. Velení praporu Rys zůstalo přímo v Německé Lupči. Ještě hlouběji v údolí jsou rozmístěny jednotky Lev a Osika. První rotě Rys velel za nemocného velitele poručík Staš. V mužstvu panuje nervozita. I Pepík Šikula posílá domů dlouhé dopisy. Tuší něco neblahého, a tak přibaluje hodinky i osobní věci.

Dne 5. srpna, o půl sedmé ráno, chtělo družstvo banderovců překročit uzávěru u hájovny Na Vrškách, jejich pátrači se dostali až k potoku, ale další postup zastavila palba. Jeden těžce zraněný zůstal na místě, dalšího vzali s sebou. Vrátili se do terénu Magury Lupče, kde odpočívali. Velitel uvažoval o změně směru přes Německou Lupču, přebrodit vysychající Váh a dát se na sever. Poprvé přišel na myšlenku skupinu rozdělit kvůli jednoduššímu zásobování a snad i snadnějšímu utajení pochodu. Ráno 5. 8. dostali vojáci rozkaz prozkoumat terén v převráceném svahu údolí. Kolem osmé hodiny ranní odešel na tento průzkum poručík Staš s jednou četou. Asi po 2 km narazili na vypálené ohniště, zbytky potravin a cigaret. Pokračovali ještě asi kilometr a pak se vrátili kolem 12. hodiny zpět.

„Mnozí z nás byli nadále nepokojní a stříleli při sebemenším podezření,“ zapsal desátník aspirant Adolf Hynek. Poměrně krátký průzkum opsal oblouk jižně od hájenky Na Vrškách, nezamířil hlouběji do lesa a nezjistil prakticky nic. Jak by mohl, když jeho členové stříleli při sebemenším zašustění a protivníka tak informovali o svém postupu. Navíc nepřítel odpočíval mnohem výše v pohoří. Vojáci se pak stáhli do obranného postavení nedaleko Lupče a zůstali tam bez vody na horoucím slunku. Četli z dlouhé chvíle noviny s články o utýraných banderovcích a nálada byla, jak zaznamenal desátník Hynek, pod psa.

Asi v 15:00 hodin přišel písemný rozkaz pro 2. samopalnou četu nastoupit k průzkumu vrcholu hory Magury. Vyrazilo na něj osmnáct aspirantů v čele s četařem aspirantem Rambouskem, když velitel roty marodil se zánětem středního ucha a poručík Staš byl unaven předešlým průzkumem. Ozbrojeni byli samopaly a granáty. Trasu měli zakreslenou na mapě a jejich úkolem bylo prozkoumat terén a v případě setkání s nepřítelem jej překvapit střelbou, způsobit mu ztráty a pokud možno jej zničit, nebo zahnat na čáru léček. Přitom se vědělo, že Burlak má kolem stovky vyzbrojených členů a nechybí mu dva kulomety.

Z vyšetřovacích protokolů, z dosavadní literatury a především z písemných vzpomínek aspirantů Hynka, Kvapila a Turzáka se dá poměrně přesně sestavit průběh tragické události. Četař aspirant Alois Rambousek, zástupce velitele druhé samopalné čety praporu Rys, si tedy 5. srpna v největším odpoledním parnu znovu pročítal následující rozkaz:

„…Úkol: zjistit, zda banda Burlak není v prostoru udané osy postupu. Najde-li četa bandu, překvapit ji palbou a způsobit ztráty, možno-li zničit nebo zahnat na vlastní čáru léček. Poznávací znamení: Levý rukáv vyhrnutý, bílá raketa vlastní jednotky, zelená – narazil jsem na nepřítele. …Po návratu se četa vrátí k Rys 3 u háj. Na vrškách, kde ji velitel Rys 3 naloží na auto, které přijede s večeří. Auto dopraví četu zpět do původního úseku.“

Trasa pochodu měřila deset kilometrů, ale její převýšení bylo značné. Pokud tedy četa najde Burlaka, měla mu střelbou způsobit ztráty nebo ho zahnat do připravených léček. Velitelství pěchoty se později vyjádřilo, že takový úkol odpovídal nejméně zesílené rotě s těžkými kulomety a dalšími posilovými prostředky!

„Tohle přece nemůžeme provést,“ namítá zaskočený Rambousek, jenž se jinak hlásil na všechny akce dobrovolně. I mužstvo po seznámení s rozkazem znervóznělo a začalo se dohadovat s velitelem hlídky. Po třetí odpoledne, spíše až kolem půl čtvrté, četa vyrazila řečeno jazykem protokolu „s rozkazem, který neodpovídal situaci, a s nedostatečnou výzbrojí.“ Přitom se z výpovědi zajatého banderovce vědělo, že vpředu je dobře vyzbrojená velká skupina. Aspiranti šli nalehko bez rezervních zásobníků, na zádech si někteří nesli chlebníky s náboji.

„K čemu nám je třicet nábojů!“ reptají někteří nad jediným zásobníkem.

Přesto jdou. Vpředu a na bocích postupují pátrači. Slunko pálí, v uniformách je vedro, a tak se svlékají. Asi o půl šesté došli ke kolibě, kde našli ještě teplý popel ohniště, zbytky konzerv a zakrvácený obvaz. Po krátkém odpočinku se zase vydávají na cestu. Náhle se nad nimi objevuje průzkumné letadlo Štorch, a tak aspiranti střílejí bílou raketu na znamení, že nejde o banderovce, ale o vlastní jednotku. Pokud by narazili na nepřítele, vystřelí zelenou. Poznávacím znamením mezi vojáky je dále vyhrnutý levý rukáv. Raketou se právě prozradili, neboť nepřítel leží jen pár set metrů nad nimi.

Podařilo se mi zjistit svědectví Jána Poliaka z Partizánské Lupče, který aspiranty doprovázel, protože znal dobře místní terén. Přetlumočeno do češtiny, mi také řekl: „…Chlapci šli bezstarostně, svlékli si v tom horku uniformy. Dohadovali jsme se, nikdo nečekal, že ta střelba přijde. Mělo se jít s ostrahou! Všichni čekali, že když benderovci uvidí československé vojáky, půjdou pryč. Pátrači šli jen kousek před ostatními.“

„Kolik? Sto metrů?“ ptám se.

„To méně! Já šel až za vojáky a velitelé ještě za mnou! Náhle střelba zleva i zprava.“

Takže muž znalý terénu jde raději v pozadí a za ním velitelé. Kteří? Rambousek a s ním snad některý velitel družstva? Spěchají dál. Za čelní pátrače jsou teď posláni Karel Daněk a Adolf Hynek. Někteří aspiranti znovu reptají nad těžkým úkolem hlídky. Pátrači opatrně vystupují na planinu kousek pod předsunutým vrcholem Magury Lupči. Při vyšetřování tragédie a zrovna tak při jakémkoliv pozdějším hodnocení je právě pátračům dávána vina, že nešli s dostatečným předstihem před mužstvem. I televizní dokument argumentuje stejně. Ján Poliak na kameru prohlásí, že „hlídka byla hodně vysunutá, nejméně půl kilometru“. O rok později mi přizná vzdálenost menší než 100  metrů. Přímý účastník akce, Miloš Blažek, řekne, že se v rojnici jít nedalo pro nepřehledný terén. „První šli dva pátrači, za nimi padesát až sto metrů šlo družstvo v zástupu,“ vzpomíná Blažek a tvar jednotky označuje za „neuspořádaný houf“. „Nebyla patřičná kázeň ani opatrnost,“ připomíná bývalý aspirant a posteskne si, že by se chovali úplně jinak, kdyby byli o banderovcích dostatečně informováni. Takto prý čekali spíš čestný rytířský souboj… Respektive čekali, že banderovci sami utečou…

Proto dost rozpačitě vyznívají slova historika PhDr. Jana Fialy, jenž v televizním dokumentu v rozporu se skutečností prohlásí: „Aspiranti, žáci škol na důstojníky, byli nejlépe připravenou částí armády…“ Fialův kolega PhDr. Petr Bílek naopak uvede jejich nulové bojové zkušenosti, skupinu Burlak označí za „největší profesionály“ a v závěru jim dá nálepky fašistů, antisemitů, antikomunistů, nacionalistů a teroristů.

Vraťme se na Přední Maguru. Za velkou kupou sena tam pomalu končí holý hřbet a před nimi se z obou stran černá les. Hlídka zalehla ke kupě sena a odpočívá. Čelní pátrači pak dosahují stínu lesa a dávají znamení, že je vše v pořádku. Dvě družstva se bez rozkazu zvedla a pokračovala za pátrači. Jenže vpředu vše v pořádku nebylo! Byli tam banderovci! Leželi v cípu lesa, jenž tam tvoří skoro pravý úhel. Burlak se Zenkem pozorovali terén ve směru Německá Lupča, protože tam chtěli v noci zamířit. Jedna četa ležela v postavení na západ, druhá na severozápad. Holá mýtina se úžila mezi nimi. Na holém návrší náhle spatřili aspiranty kráčející teď jihovýchodním směrem. Burlak jich napočítal sedmnáct a předpokládal, že za aspiranty jde silnější jednotka. Mladíci v uniformách zatím přechází klidně otevřené prostranství, když se ozve střelba z kulometů, samopalů a pušek.

„Oheň do nich!“ dává rozkaz Burlak.

Později uvedl, že neměl již čas stáhnout se hlouběji do lesa, vysunul proto kulomet druhé čety na okraj lesa a dal rozkaz prvnímu družstvu první čety k otevření ohně. Nejdříve pálil kulomet první čety na pravém boku aspirantů. Když se tito přesunuli na odvrácený severovýchodní svah, ozval se kulomet druhé čety. Hynek je raněn do hlavy, Daněk do ramene a levé nohy. Oba se však stačí odplazit na druhou stranu hřebene. Ostatní aspiranti se tisknou do řídké trávy a opětují palbu. Velmi chabě, jak bude později stanoveno. Přestřelka trvá asi tři minuty. Rambousek vystřílí náboje a pronikne do lesa. Hledá kamarády, sejde se jich prý sedm včetně dvou raněných. Aspiranti osekají dva stromky, z vojenského kabátu vyrobí provizorní nosítka a i s raněnými mizí z místa hrůzy. Takhle je to popsáno v knize Ve znamení trojzubce.

Ve skutečnosti vojáci prchali více směry, takže čtyři zdraví seběhli do údolí Lupčianky na stanoviště Rys 3 a dva zdraví a dva zranění dorazili na Rys 1, tedy k Německé Lupči. Asi o deváté večer pomáhají těm raněným pastýři na salaši, kolem půl jedenácté jsou v Německé Lupči. Tam se setkávají se Slávkem Ševčíkem, jenž byl ošetřen banderovci a sám pak došel na základnu. Sešlo se jich nakonec deset. Ranění jsou odvezeni do nemocnice v Ružomberku, o osudu zbývajících osmi se neví nic.

Zatím nahoře stále drama nekončí. Z původně devíti ležících aspirantů považovali banderovci šest za mrtvé, ty zbavili zbraní, uniforem a bot. Tři těžce raněné zatím odtáhli na okraj lesa, vysvlékli je také do trenýrek, sezuli a obrali o hodinky, Turzák přišel i o snubní prsten. Miloslav Kvapil po dvaceti letech vzpomínal na stránkách Vlasty:

„Burlak stál nade mnou. Vyholen, opálený do bronzova, s knírkem filmového herce. Kolem úst mu hrál jízlivý úsměv… Mluvil slušnou slovenštinou. Děktarevy jeho pochopů mířily na moji hruď. Každou chvíli jsem očekával žhavé jazyky z hlavní, mlhu a věčné ticho.

„Toto je odplata za Malužinou,“ promluvil Burlak. „Když českoslovenští vojáci nestřílejí do vzduchu, nebudu to dělat ani já! Řekněte to svému veliteli!‘“

Kvapil žádal o ošetření zraněných a o vodu. Zdůraznil, že naše armáda také zraněné banderovce ošetřuje. Burlak tedy pokynul a zdravotník mu ošetřil zle zřízenou nohu. Další podal polní láhev s pálenkou. Ta utlumila bolest, noha ani prostřelená pravá paže už tak nebolely. Zdravotník ošetřil i zbývající. Vlado Turzák měl hladké průstřely nohou, Slávek Ševčík průstřel levé ruky v lokti. Tu mu přitáhli řemenem, plátna měli málo.

„Po ošetření měl Burlak krátkou řeč. Mluvil o svobodné Ukrajině, o příslušnících UPA – vojácích bez rodin, domovů, jejichž boj bude vítězný. Korunou všeho bylo následující gesto. Podal třem rozstříleným vojákům ruku a zmizel s celou sotní, jako když taje sníh.“

Nechali je tam ležet jen v trenýrkách, vzali jim všechny drobnosti, peníze i dopis od matky k narozeninám. Přesto je Burlakovo zacházení se zajatci pozoruhodné. Nezaujatý čtenář v něm vidí spíše anglického gentlemana než zabijáka. Jak jinak zacházeli třeba naši partyzáni s německými i jinými zajatci koncem války! Dost už jsem napsal o konci vlasovců v Záskalčí u Bolešína, o upálení Emanuela Matyáška zaživa partyzány atd. Je mnoho svědectví o masakrování zajatců. Dělali to Češi, Němci, Rusi, určitě i Ukrajinci. Ale Burlak byl dosti jiný…

Těm chlapcům na Maguře však nijak dobře nebylo. Kvapil ani Turzák nemohli odhánět roje much a později dostávali zimnici. Kvapil měl bérec skoro utržený a ztratil mnoho krve. Ševčík málem pozbyl ruku, levý loket byl napadrť a navíc měl zleva prostřelené břicho, ale mohl chodit. Nedaleko se ozvalo naříkání a někdo volal mámu. Ševčík se tam šel podívat.

„Leží jich pod námi šest,“ oznamoval za chvíli. Ten co křičí a volá mámu, je Miloš Neumann. A ten co sténá, je Vlado Paduch. Jak pro nás rychle nepřijdou, zemřou!“

Za soumraku se Vítězslav Ševčík rozhodl dojít na čáru léček na řece Lupčiance, aby přivedl pomoc. Byl dorosteneckým mistrem Moravy na 1 500 metrů, teď to však byl jiný závod. Těžce raněný, bosý a o holi, skoro nahý šel nějakých deset kilometrů. Pomoc našel, ale poručík Staš odmítl jít vzhůru pro ostatní. Převezli ho pak do nemocnice, kde dostal protitetanovou injekci, amputovali mu levou ruku v třetině ramenní kosti a operovali mu tenké a esovité střevo.

Nesnesitelný chlad zatím trápil zbývající dva. Paduch už přestal naříkat, zmlkl navždy. Neumann stále bojoval se smrtí. Turzák ztratil vědomí a probudilo ho až volání. To Kvapil křičel o pomoc a vybízel i svého druha. Ať záchranáři ví, kde je hledat. Hodně naivní nápad! Nikdo se k temné Maguře neodvážil, chrabrost československé armády se projevila v plné nahotě! Ty nahoře čekala dlouhá noc, ale nikdo nešel. Vzpomínali na domov a rodiče. Mohlo být kolem půlnoci, možná i víc, když Miloš přestal volat mámu! Nad ránem slyšeli drkotat nějaký vůz, i hlasy zaslechli a spatřili vystřelené světlice, ale nikdo k nim nepřicházel. Ráno trošku zapršelo.

Vyšlo slunce, nikdo už nevolal a nenaříkal, masité masařky obnovily nálety na nebohé. Kolem poledne uslyšeli nad lesem letadlo. Nahmatali nějaké hadry a ze všech sil jimi mávali. Nepopsatelná žízeň vrcholila. Všude ticho, nad nehybnými těly stálé roje masařek. Slunce se málem chýlilo k západu, když se konečně objevil náš voják. Až kolem 16. hodiny, tedy 22 hodin po přestřelce!

„Přišli v poslední chvíli…,“ zapsal Kvapil.

Na místě zůstalo šest mrtvých. Desátníci Miroslav Koreš, Jindřich Vrba, Josef Hakl a svobodníci Bohumil Paduch, Miloš Neumann a Josef Šikula. Desátník Hynek je krátce charakterizoval. Koreše označil za šťastného a milujícího otce, Hakla za plachého, Vrbu za stálého optimistu, Šikulu za fotografa. Zbývající dva za baviče. Paduch je rozptyloval hrou na harmoniku a na klavír, Neumann napodoboval učitele z jejich vojenské školy.

Literatura:

Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.

Chňoupek Bohuš: Banderovci. Bratislava 1989.

Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.

Kvapil Miloslav: Žije! Vlasta 1967.

Osudové okamžiky – Magura 1947. Miroslav Kačor, ČT 1 premiéra 2002.

Foto: Hynek Jurman

Archiv autora, věnováno rodinou Šikulovou

Ilustrativní skica, ideogram.ai