Libor Balák domaloval. Říkali mu druhý Zdeněk Burian

Jsou zprávy, o které nestojíte. Že vás opustí někdo vašemu srdci blízký. Jednu takovou jsem dostal před pár dny. Ještě v neděli 30. srpna jsem přednášel v Podhoráckém muzeu v Předklášteří u Tišnova o pověstech a při té příležitosti jsem zájemcům ukazoval originály ilustrací Libora Baláka. A chválil jej! Sotva o tři později už Libor opustil náš svět.

Malíř, ilustrátor, autor komiksů i počítačových her Libor Balák se narodil 10. 2. 1961 v Brně, ale odmalička žil v Tišnově. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu a bývá označován za žáka a především za pokračovatele Zdeňka Buriana, za malíře pravěku. Po škole nastoupil v Moravském zemském muzeu v Brně a působil i pedagogicky. Kromě ilustrací se věnoval rekonstrukcím z oboru antropologie, archeologie a paleoantropologie. Je autorem několika knih a webových stránek.

Ilustroval mayovky, foglarovky, londonovky a třeba i kdysi můj oblíbený román Bezhlavý jezdec (Thomas Mayne-Reid). Také přes dvě stovky učebnic, ale nejraději dobrodružné knihy. Tvořil i jejich obálky, také obaly letadel, stavebnic, hraček, potravin, viněty. Vytvořil i vstupní ilustrace a plakát ke kompletnímu vydání spisů Jacka Londona pro Spojené státy americké. Kreslil vlastní komiksy a spolupracoval při nich se Zbyňkem Zavadilem, Josefem Ungrem, doc. Klímou a dalšími vědci.

Poznal jsem jej osobně 5. srpna 2003, když jsem přijel na kole do Tišnova a zasedl s Mírou Klepáčkem na zahrádce před Humpolkou. Za chvilku tam přijel na bicyklu i Libor Balák. Trochu přezrálejší kluk s kudrnatými vlasy, jenž pro Míru a jeho nakladatelství Sursum už delší dobu pracoval. Padli jsme si do oka a hned se dohodli na možné spolupráci.

Domluvili jsme se nejdříve na románu V zatáčkách, kde jde především o atentát na Heydricha. Libor mi na místě slíbil obálku. Udělal ji vzápětí během své dovolené v Krkonoších a předal mi ji v Tišnově už 4. září. Byl jsem jeho barevnou prací nadšený a Libor se sám nabídl, že by ještě udělal pár ilustrací. A už za týden mi volal, že má hotovo, další den sedl na kolo, na záda si uvázal velké desky s kresbami a ten náklad mi přivezl na kole až do Štěpánova.

A ještě se smál: „Ptal jsem se lidí, kde tu bydlí spisovatel… A nikdy jsem nedořekl jméno, už mně sami ukazovali!“

Poklábosili jsme a Libor si ještě půjčil dvě knížky o Heydrichovi. Prý dodělá pár obrázků pro druhé vydání! Tomu jsem se smál, protože při mé mizerné distribuci se ani první vydání nevyprodalo, ale ocenil jsem nejen úroveň obrázků, ale i rychlost autora. Libor Balák totiž udělal nejméně pětadvacet ilustrací za dva dny, není to úžasné? Třeba i v porovnání s tempem nakladatele, který potřeboval na zkopírování textu do počítače, nalití na stránky a vytištění ke korekturám plné dva měsíce!?

Ale konečně se tisklo a já se v myšlenkách vracel k literárním kritikům. Kdybych na ně bral ohled, napsal bych to samozřejmě jinak. Určitě bych do osudů hlavního hrdiny nepletl Titanik, Rasputina, Sarajevo, Wolkera na Bašce, cara Mikuláše a podobně. To mi každý kritik roztrhá jako fantasmagorii. To jsem věděl! Ale chtěl jsem tam mít vše, co mě (a tedy i mého hrdinu) z té doby zajímalo. Však Libor celkem správně poznamenal: „Prolít jsem to, je to průvodce dějinnými katastrofickými událostmi 1. poloviny 20. století.“

Že se můj hrdina zrovna k tomu všemu osobně namanul, to asi kritikům vadilo. Jenže kolik je na světě kritiků? Kolik jich za život potkáte a potřebujete? Jsou tu právě proto, aby trhali, spílali, odsuzovali. Za to jsou placeni! Kdyby sami uměli psát, nebudou jen kritizovat… Čtenářů je ale mnohem víc! A na ty já myslím raději. První čtenářské ohlasy mi daly za pravdu: „Je to čtivé!“ A snad nejvýše byly hodnoceny ilustrace!

Krátce po vydání knihy, 27. 11. 2003, měl Libor Balák v tišnovské knihovně přednášku o vykopávkách na blízkém kopci Dřínová. Dorazil jsem tam náhodou až na závěrečné posezení s knihovnicemi a poznal tam i malířovu dceru Zuzanku, která před rokem vystudovala UMPRUM, konkrétně ilustraci. Jablko tedy zůstalo u stromu!

S Liborem jsme upekli ještě dvě knihy. Jednak můj nejlepší román Daleko do sametu. Ten jsem psal ještě na stroji po nocích (od 29. listopadu 1989 do 10. února 1990) v úžasném zasažení emocí milostných, politických, lidských. To vržení činů, skutků a myšlenek na papír mi pomohlo vůbec přežít s chladnou hlavou. Kdo prožil něco podobného, pochopí. Byl to nejintenzívnější čas z celého mého života. Tolik příslibů, radostí i proher přinášel… Nezapomenutelné!

Román ležel dlouho ve strojopise, až od 27. 10. 2004 jsem jej začal po 15 letech přepisovat do počítače. Libor Balák se s chutí ujal ilustrací, nejdříve mi však odevzdal jenom portréty politiků na hracích kartách. A esenbáky i cinkání klíči. „Četl ‘s děj?“ ptal jsem se jej a on přiznal, že skoro ne. Že ilustruje a texty příliš nečte. I když doprovází knihy Karla Maye či Londona. Žádal jsem tedy doplnit kresby k ději, a tak podle fotek vznikly některé objekty i obrázek dvojice milenců. Docela výstižný a charakteristický, Libor hrdiny trefil. Osobně jsem byl přímo u vzniku obrázku chameleonského ředitele Geryše, jenž měl k dispozici různé barvy inkoustů a ramínka s převleky. Libor koukl na fotku a snad za minutu vyvedl dokonalou podobu pochybného hrdiny. Jak se mi líbil! Ten portrét… Pak na kopírce upravil velikost a dokreslil to na hotovo! No paráda!

Když slavilo nakladatelství Sursum jakési výročí, dostal jsem také pozvání. Přijedu tam, už se pilo červené víno, plakaly tam housle, nálada povznesená. Já si jako řidič vína sotva lízl a spíše bych s majitelem nakladatelství probíral, co zajímavého vydat. Ale Míra Klepáček si nechtěl kazit oslavu úvahami, a tak mi jenom řekl: „Ty pověsti se tehdy povedly. Tak udělej pověsti z celé republiky, ty vyděláš půl milionu, já vydělám půl milionu!“

A tak jsem Mírovi za pár měsíců donesl rukopis, ale on o půl milionu nestál! Pověsti jsem kromě výjimek čerpal hodně z literatury, kterou také v závěru uvádím. Vybral jsem si látky, které se mi líbily, a jen jsem je po svém převyprávěl. Nešlo o sběr, jen jsem chtěl Mírovi pomoci… Ten se však k vydání neměl, snad to ani nemyslel vážně.

Uvažoval jsem, jestli se mám do vydání pustit sám a Jana Moštková mi udělala na zkoušku dvě ilustrace. Ale nakonec jsem to odložil a pověsti ležely skoro pět let ladem. Až před Vánocemi 2007 jsem dal rukopis osvědčenému Liboru Balákovi. Libor udělal větší i menší kresby k obsahu děje a pak ještě mraky mečů, pušek, přileb, sekyr, měšců, svícnů, šibenic, lebek atd., prý si chtěl vydělat na Vánoce. Nakonec jsem to všechno koupil a vyšla z toho kniha bohatě ilustrovaná, s překrásnou barevnou obálkou. Rodiče ji kupovali jako dárek a já z ní rád předčítám na besedách a čteních pro děti, neboť jsem vybral látky moudré i veselé. Kniha Zlatý pramen se veřejné prezentace dočkala na Zubštejně 26. července 2008 během Bitvy o hrad. Kmotrem jí byl známý brněnský historik Libor Jan.

Ilustrace těchto knih mi Libor zase vozil na kole. Párkrát jsem jej v Tišnově navštívil a párkrát jsme si proto i kousek společně vyšlápli. V cyklistických notýscích mám jeho podpisy a drobné kresby. I v knize návštěv. Spojovalo nás kolo a především knihy. Mám spoustu obrázků od Libora Baláka. Využívám je i v řadě článků na Médiu. Bohužel už žádné nepřibydou.

Libor domaloval, dokreslil. Zemřel 2. 9. 2026. Radost ve svých obrázcích nám tu zanechal. Nikdy nezapomenu. Libore, díky!!!

Literatura:

Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Libor_Bal%C3%A1k

Foto: Hynek Jurman