Článek
Přisedli si za mnou čtyři chlapi a začali vykládat. Sbalil jsem tedy korespondenci, v níž jsem si dělal pořádek a počal jim naslouchat. Všichni jsme kdysi hráli fotbal za jeden klub. Honzu pamatuji jen mlhavě, tomu jsem jenom jako malý kluk fandil. S Pepkem jsem hrál v jednom mužstvu přesně půl roku, než on, už postarší hráč, zahodil kopačky. S Frantou jsem také ještě hrával, nevím už jak dlouho. Ten je naopak mladší. S jeho otcem Frantou jsem kopal jednou v životě pouťový zápas. O fotbale se však mnoho nemluvilo, protože ti čtyři chlapi přišli hodnotit moji literární tvorbu.
„Píšeš to dobře!“ začal starý Franta. „Ani jsem nevěděl, že nějakej Zubštejn je!“
Podivil jsem se, vždyť Franta žije s rodinou celý život snad jen dva tři kilometry vzdušnou čarou od vzpomínaného hradu.
„Fakt jsem to nevěděl,“ dušoval se dále. „Líbí se mně, jak to píšeš o těch dědinách. Neměl jsi tam chybu!“
„Taťko,“ zadržel ho mladý Franta, „moc nechval, vždyť jsi vyšel ve čtvrté třídě!“
„To nevadí. Potřebujem vědět, co tu bylo. Jestli Přemyslovci! Piš dál!“
Musel jsem se smát. Vtom už mi podával ruku silně podnapilý Honza.
„Měl ses na to vyfláknout, na ty partyzány! Nepiš, co nepamatuješ, jasný?“
„Piš dál!“ řval starý Franta.
„U nás v dědině bere chlap partyzánský důchod. A víš, jaký má ročník narození?“
Otázku mi dal mladý z Frantů a já odpověď samozřejmě nemohl znát.
„Devatenáct set čtyřicet tři!“ triumfoval můj někdejší spoluhráč. „Jako dvouletý podal partyzánům krajíček chleba z kočárku!“
To od něj nebylo hezké. Všichni se však za břicha popadli, jen Honza trval na tom, že jsme vemena a nemáme zlehčovat odbojářský čin.
„Partyzány mám rád,“ pronesl jsem uctivě.
„Jednou tě upusinkují,“ vložil se konečně do hovoru Pepek.
Honza chtěl objednat kořalky, ale já odmítal pít.
„Proč si nedáš pivo?“ táži se Pepka, který byl pivařem celý život, ale nyní míchá sodovku s vínem.
„Ještě to tři týdny vydržím a vyhraju nad zeťákem dvacet tisíc!“ kasá se Pepa.
„Když píšeš o těch dědinách, tak se mi to líbí!“ dušoval se netázán starý Franta.
„Nedá se to číst, jsou to suchý fakta!“ mínil mladý.
„Hráli jsme spolu fotbal?“ chytil Pepek za ruku starého.
„Hráli,“ hlesl poslušně Franta.
„Máš mě rád?“
„Mám.“
„Hráli jsme dobře?“
„Hráli.“
„Byli jsme křiváci?“
„Byli.“
Servilnost starého Franty prostě překonala všechny meze. Kýval na všechno. Pak se vzpamatoval, a začal připomínat slavné partyzánské oslavy na Horním Čepí.
„Johan, jako švígrfotr, mě tam pozval, že budou světlice a že vypijeme štamprdlu! Přijedu tam, Johan už ležel ve věncách a měl dost. Bylo po parádě!“
„Jste vemena!“ hřímal Honza.
„Byli jsme křiváci?“ ptal se Pepek.
„Ležel ve věncách!“ děl Franta.
Šel jsem rychle domů, abych ten krásný rozhovor nezapomněl.
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
