Ve stopách banderovců! Cesta na Maguru 7. 6. 2003

Josef Šikula vyrůstal 1,5 km od mého dnešního domu. Zabiji jej banderovci a mně jeho osud nebyl lhostejný. Dosavadní literatura byla plná nesrovnalostí, a tak jsem nejen studoval a bádal, ale rozhodl jsem se se synovcem padlého najít a ověřit místo tragédie. Předešlý den jsem v Brně skládal zkoušku z pediatrie a zápočet z práva a stihl si ještě zakoupit mapu Nízkých Tater. Ve vlaku jsem koukal, že u kóty 1315,2 na Lupčianské Maguře žádný pomník zakreslený není. Ale poprvé zjišťuji, že je nedaleko jakási Přední Magura a tam pod vrcholem (1170,6) pomník je. Nadešlo ráno. V 6:03 přijel Jirka Šikula, ředitel Zdravotnické záchranné služby v Novém Městě na Moravě a v 6:05 jsme vyrazili. Objížďkou přes Prosetín. Jirka docela svištěl, i když nejel po dálnicích. V 7:00 jsme byli ve Vícově, v 8:00 v Miloticích nad Bečvou, projeli jsme kolem rožnovského skanzenu a přesně v 9:00 jsme přejeli hřeben Bílá-Bumbálka a vjeli na Slovensko.

Po levé ruce necháváme odbočku na poutní místo Turzovku. Na kraji Makova nám přebíhá cestu černá kočka. Snad ona zapříčinila malou kolizi před Žilinou, ale Jirka včas šlápl na brzdy! I přes maličké zabloudění jsme v 10:00 vyjeli z Žiliny a dále pokračovali překrásným Povážím. Váh je nejdelší slovenskou řekou, měří 406 km při spádu asi 2 000  metrů. Název pochází z latinského Vagus, tj. bloudivý. Bloudí si tu opravdu krásně…

Hned za strečanským hradem se na opačném břehu zjevil Starhrad. Na vysokém, oblém kopci. Tady se skrýval Burlak a sledoval pohyb hlídek, napadlo mě. Váh už ale nepřekonal, na druhé straně řeky byl dopaden… Dále v tom severovýchodním směru lečí Terchová, rodiště zbojníka Jurky Jánošíka (25.1.1688–18.3.1713). Projíždíme Vrútky, kde byl redaktorem Klement Gottwald. Za ním sem přišli v roce 1924 Jilemnický, Novomeský, Urx, Poničan a Svetlík a v nedělní příloze Pravdy publikovali své příspěvky.

Ale to už jsme v Martině, centru slovenského národního hnutí, vědy i literatury. Nad horami před námi se drží silný opar a v Ružomberoku nás ve tři čtvrtě na deset čekají černá mračna. Marně vyhlížíme Nízké Tatry. Ty jsou dlouhé 95 km při šířce 15–30 km na ploše 1 242 km čtverečních. Nejznámějšími vrcholy jsou Ďumbier (2 043 m), Chopok (2 024), Chabanec (1 955), Králova hola (1 948). Hlavní hřeben tvoří rozvodí mezi Váhem a Hronem. Celou cestu hovor nezadrhne, probíráme známé okolnosti boje s banderovci, řeč přichází ovšem i na další témata. Jirka si pochvaluje slovenské silnice, jen ty náklaďáky by nás nemusely tolik zdržovat. Jsme v Liptově, jak tu přezdívají Liptovské kotlině zhruba od Ružomberoku po Liptovský Mikuláš.

Ružomberok je v době naší cesty více než třicetitisícové průmyslové město. Blízká osada Vlkolínec byla zapsána na seznam UNESCO jako nejzachovalejší a nejucelenější soubor lidové architektury na Slovensku. Nedaleká Bešeňová, kudy utíkal Burlak, má geotermální vodu teplou 61 °C. Zdejší koupele jsou s oblibou vyhledávány návštěvníky, osobně se o tom přesvědčím o rok později. Před námi už je nádrž Liptovská Mara s rozlohou 27 km2, v roce 1975 zatopila 13 obcí. Přesně v 11:00 zastavujeme u Partizánské Lupče a Jirka se ujímá kamery.

Točí obec s pozadím Magury. Netušíme, že náhodou zabral správně tu osudovou paseku, na níž najdeme pomníček… Odhadujeme, kam asi povedou naše kroky, a přejíždíme na náves, kde se k nebi pne vysoký pomník se dvěma deskami. Jedna připomíná partyzánské boje, kvůli nimž byla Lupča přejmenována z Německé na Partizánskou. Druhá zašlá deska mluví jasně:

„Padlí aspiranti ČSLA v boji proti benderovcom v roku 1947:

Hakl Jozef 23. ročný

Koreš Miroslav 22. ročný

Neumann Miloš 23. ročný

Paduch Bohumil 23. ročný

Šikula Jozef 23. ročný

Vrba Henrich 23. ročný“

Fotíme a filmujeme. Jsem hotov dříve, a tak obhlížím sousední kostel a protější kino s pamětní deskou, jež hlásá, že v této budově bylo 9. 8. 1840 „Slovenským národním divadlem“ v Německé Lupči sehrána první divadelní hra. Deska tu byla dána k 100. výročí události. Z mapy se aspoň stručně seznamuji s minulostí obce.

Původně Německá Lupča patří k nejstarším obcím v oblasti. Připomíná se roku 1252. V okolí, především v Magurce, se rýžovalo i dolovalo zlato, a tak byla Lupča už v roce 1263 obdarována četnými městskými privilegii. Byla i střediskem Liptovské župy. Za slovenského povstání mnozí občané bojovali společně s partyzány, ostatní pomáhali a ukrývali raněné. Čtvrtého dubna 1945 byl osvobozen Liptovský Mikuláš a tehdy se bojovalo i u Lupče. Ta je rodištěm řady významných literátů.

Sedáme do auta a rozjíždíme se proti toku Lupčianky. Lupčianská dolina je dlouhá 17 km, táhne se od Chabance (10. 11. 1944 tu zemřel Jan Šverma) a Latiborské hole k Partyzánské Lupči. Vzácný údolní komplex se pyšní především osadami Magurka (zachovalé štoly, kdysi těžba zlata) a Železné. Hned za Partizánskou Lupčou odbočuje vlevo polní cesta, značená pro turisty. Po hřebeni by nás dovedla na Přední Maguru a od ní už to bude kousek na Lupčianskú Maguru, na níž mělo podle veškeré dostupné literatury k přestřelce dojít a kde tedy asi bude i pomník. Jedeme dále, dvakrát přejíždíme na opačný břeh říčky a každou chvíli by se nám měla zjevit hájenka Vršky. Zastavujeme u dvou dřevorubců a ptáme se na hájenku.

„Je už kousek před vámi, ale na Přední Maguru můžete vyjet autem po cestě od Lupče. Minimálně na Rumanec se dostanete,“ říkají nám slovensky. O událostech ze sedmačtyřicátého mnoho nevědí, o pomníku také ne, ale jeden z nich je bratrancem Jána Poliaka, jenž loni hovořil k případu v televizi.

Jiří Šikula opět startuje a za chviličku zastavuje pod hájenkou. Jde o výstavní budovu s vyřezávanými balkóny a kvetoucími muškáty na všech stranách, prostě hotové alpské sídlo! Jedeme ještě o kilometr dále, cestou si vybíráme trasu, kterou vyrazíme snad ve stopách aspirantů! Zastavujeme u dřevěných laviček se stolkem. Oplachujeme se dravou vodou z řeky, je velmi chladná, hlučná a bystrá, Jirka mi vnutí řízek a klopí do sebe pivo. Je tři čtvrtě na dvanáct. Já srkám ondrášovku, pivo si dám až po túře. Ujeli jsme ze Štěpánova 312 kilometrů. Při jídle studujeme mapy i knihu Ve znamení trojzubce. Podle ní šli vojáci právě od hájenky Vršky na Maguru. Měli jít přes kótu 871 Lariska, kterou však nenajdu ani na své mapě 1: 50 000.

„Půjdeme tou lesní cestou až tady k těm třem průsekům a tím prvním se pak pustíme vzhůru na Lupčanskou Maguru. Kdyby tam pomník nebyl, sejdeme pohodlně na Přední Maguru a pak se tou lesní cestou vrátíme sem,“ navrhuji a Jirka souhlasí. Jen straší velkým převýšením. Tady u říčky jsem našel vrstevnici 720 metrů, takže nás během krátkého výstupu čeká 600 výškových metrů.

Rozhodujeme se ještě pro návštěvu hájenky. Vstříc nám vychází tak dvanáctiletý kluk. Nikdy o přestřelce neslyšel, ale námi vybranou cestu nám doporučuje a stejně jako dřevorubci hned mluví o tom, že i touto tratí vyjedeme autem až na Přední Maguru. Pak ustupuje, že by to chtělo spíš vůz terénní. O pomníku snad něco slyšel, jde se raději zeptat domů a přináší zprávu, že náš pomník je na Přední Maguře. Lehce zmatení sedáme do škodovky a Jirka zkouší lesem kousek vyjet. Cesta není úplně špatná, ale také ne moc dobrá.

„Vyjedeme až nahoru, ale nikomu to nebudeme říkat,“ směje se šofér.

„Já o tom budu psát. A po pravdě. Raději to co nejdřív odstav!“

Nakonec ujedeme půldruhého kilometru a parkujeme v místě, kde se cesta dělí. Podle mapy se zakrátko obě větve spojují, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jdeme spodní cestou, která stále mírně stoupá, ale není nijak zvláště namáhavá. Ovšem ty svahy po pravici k vrcholu Magury vypadají příšerně!

„Ty mají tak 80 stupňů sklon,“ míním a Jiří mě opravuje: „To přeháníš, to může mít tak 50 stupňů.“

Ale hned nelogicky dodává, že po každém druhém kroku bychom o krok sjeli zpátky. Jsem přesvědčen, že blíže pravdě je můj odhad. Těmi průseky a vůbec těmi svahy se žádní vojáci určitě nemohli škrábat! Vyšli jsme v půl jedné, slunko už mraky rozehnalo, je vedro, blíží se správně poledne. Jirka nese kameru, dalekohled a ruksak se třemi lahvemi minerálky. Prý musí hodně pít. Já si odmítám cokoliv nést, jsem zvyklý několik hodin nepít a nejraději chodím s volnýma rukama. A tak mám v ledvince notes, tužku, foťák, doklady a peníze. A tatranku pro případ ztroskotání. V ruce zánovní mapu. Oblečení také minimální.

„Jdeme určitě v jejich stopách,“ ubezpečujeme se navzájem a kocháme se výhledem dolů do údolí i po okolních kopcích. Konečně jsme na soutoku se stezkou od Lupče. Teď už to nebude na vrchol Přední Magury daleko. Skutečně se hned mezi stromy objeví holé temeno a já vyjeknu, že je to ten náš první vytoužený kopec.

„Ta špice, která tam vykukuje, to není ten pomník,“ odmítá Jirka, jenž si včera podrobně prohlížel video s televizním záznamem. Pravdu máme oba. Je to Přední Magura, ale ta stříška skutečně není pomníkem. Po pár krocích ustoupí z výhledu stromy a hned vidím pomník.

„To bude on,“ říkám a Jiří mi podává ruku. Gratulaci odmítám, musíme to ověřit. Ale Jirka si je jistý, pamatuje na video. Skutečně, pomník z betonu a zdejších šedých kamenů připomíná památku šesti padlých aspirantů. Text na kovové destičce hlásá: „Na tomto mieste padli v boji proti banderovcom. Aspiranti ČSLA v roku 1947.“ Následuje přesně stejný výčet jako dole v dědině a na závěr: „Česť Vašej pamiatke. SZPB Part. Lupča. PZ Magura.“

Šli jsme to hodinu, je 1 hodina, 26 minut. Miloslav Kvapil vzpomínal po 20 letech na roje masařek. On i další ranění je mohli chvíli odhánět, mrtví už ne. I my se máme co ohánět, na naše zpocená těla útočí mouchy nevídaných rozměrů! Ranění tvrdili, že na ně doráželi i supi. Mohli prý přiletět z Maďarska.

Fotíme, točíme, hledíme na Liptovskou Maru a okolní hory. A přemýšlíme, kde asi číhali banderovci. Sbíráme si kamínek na památku a vystupujeme zbývajících cca 50 výškových metrů na vrchol Přední Magury. Bezlesý pás odtud pokračuje až na Lupčanskou Maguru. Dokonce tam vedou koleje cesty, po níž se kousek vracíme k pomníku. Ale ještě předtím nacházím v přístřešku „Vrcholovou knihu“. Klub slovenských turistů ji zde umístil 24. 6. 2000. Konkrétně organizace Darmošlap z Partizánské Lupče. Provádíme zápis do knihy a vracíme se k pomníku. Jako nejvhodnější úkryt pro banderovce vytipováváme cíp lesa po naší pravici. Odtud mohli jednak ustoupit do hloubi lesa a také kontrolovat úsek pod sebou, vojáky nechali vystoupat na krátkou rovinku a pustili to do nich. Později zjistíme, že jeden kulomet měli i na opačné straně, takže se hoši dostali do křížové palby.

Vracíme se k autu a cesta nám trvá zase skoro hodinu. Před třetí odpolední jsme tam, sjíždíme k řece, já do ní vkládám piva a pak se oba myjeme v ledové a čisťounké vodě. Pivo mám za odměnu, Jiří bude řídit. Je čtvrt na čtyři a Jirka jásá.

„Myslel jsem, že to budeme hledat takových pět šest hodin. V rekordním případě jsem čekal, že odjedeme v šest večer. Spíše později.“

Jirka byl skutečně pesimistou a týden před výletem mě přesvědčil, ať si vezmu spacák. Kdybychom neuspěli v sobotu, budeme hledat i v neděli! Spacáky opravdu máme, ale nerozbalíme je! Je dobrý čas, a tak se stavujeme v Lupči a pátráme po Janu Poliakovi. Není doma a sousedé nás za ním posílají do vesnice Nižné Malatíny.

„Ptejte se po Perpatokovcov!“ radí.

Ptáme se a nalézáme. Na dvoře hraje kapela, někdo tu slaví padesátku a pan Poliak je mezi hosty. Sám bude mít za měsíc osmdesát a ochotně hovoří:

„Já už dříve zasahoval proti benderovcům na východním Slovensku. Poručík Ferko Šádek mě doporučil, abych doprovázel jako civil naši jednotku na Maguru, protože jsem to tu znal. Šli jsme od Lupče po hřebeni na Prednú Maguru. Tou cestou od hájenky Vršky šli předtím benderovci. Chlapci šli bezstarostně, svlékli si v tom horku uniformy. Čekali jsme, že benderovci utečou, na střelbu nikdo nepomyslel. Pátrači šli jen kousek před ostatními.“

„Kolik? Sto metrů?“ ptáme se.

„To méně! Já šel až za vojáky a velitelé ještě za mnou! Náhle střelba zleva i zprava.“

Ten vzpomínaný poručík Šádek kdysi odešel z nitranské posádky do SNP, bránil Strečno, přešel Chabanec, po osvobození velel rotě motorizovaného praporu v Dolním Kubíně. A po Maguře byl nasazen v hodnosti kapitána v Malé Fatře jako velitel roty.

Zpovídáme znovu pana Poliaka a zase se ubezpečujeme, že jsme vůbec nešli ve stopách aspirantů, nýbrž v patách banderovců. Vojáci totiž kráčeli po hřebeni od dědiny, po dnešní žluté značce. Na ni jsme se my napojili až kousek před pomníkem. Kniha nemluvila pravdu a mýlili se i autoři všech článků, které jsme si s Jirkou sehnali. Nikde ani slovo o Přední Maguře! Ti hoši ani nevěděli, kam přesně došli…

„A kde je ta kóta Lariska?“ ptám se.

„To mají být Laziska,“ říká Jan Poliak. A pak věřte knihám. Jeden to opisoval od druhého a všichni špatně. Nechceme obtěžovat na slavnosti, i když zpovídaný v jednom kuse chválí Čechy a vzpomíná na své pracovní působení v Praze. Byl tam 32 let a na Čecha nedá dopustit!

Jedeme domů. V 16:30 jsme na úrovni Partizánské Lupče, v 17:00 necháváme za zády Turany a jsme před Martinem, v 18:00 vyjíždíme z Makova k hraničnímu přechodu a v 18:25 zvu řidiče v Prostřední Bečvě na malou večeři. Doma jsem ve 21:57, najeli jsme 642 kilometrů. Udělali jsme si jasno a vzpomínali na zbytečnou oběť mladého života.

Zdroje:

Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kvapil Miloslav: Žije! Vlasta 1967.

Osudové okamžiky – Magura 1947. Miroslav Kačor, ČT 1 premiéra 2002.

Foto: Hynek Jurman