Článek
Za třicetiletých válek prošla naším krajem několikrát vojska švédská a minimálně stejně často i vojska císařská. Obyčejní lidé měli z obou pramalou radost, protože vždy přišli o jídlo a píci pro koně, pokud je nepotkalo ještě něco horšího. Stejné zkušenosti měli s vojáky i ve Velké Losenici na Vysočině. Ale tentokrát se zde císařské vojsko zdrželo opravdu příliš dlouho!
Vážně totiž onemocněla velitelova manželka, stonala a stonala a každého dne jí bylo hůře. Velitel dal pokyn k utáboření, hlídky posílal do širokého okolí, ale sám se od milované choti nehnul na krok. Vojenští koníci zatím vypásli všechny louky i meze a vojáci připravili vesničany o poslední dobytčata i drůbež. Sedláci byli rádi, když uchránili své manželky a dcery. Toužebně si přáli, aby už vojsko konečně odtáhlo.
Jednoho dne velitelova manželka zemřela a lidé doufali, že se teď události i vojsko pohnou. Jenže ouha! Velitel nechal ženu pochovat u kostela, na hrob dal přitesat menší kámen a v jednom kuse truchlil a plakal nad hrobem. Vypadalo to, že k odjezdu nedá povel do soudného dne! Lidé si už zoufali, jenom u Vychodilů, kde velitel bydlel, si nemohli stěžovat. Každého rána totiž dostávali jeden zlaťák. Jak by ne, když velitel vládl celou armádní pokladnou? Jenže proč se spokojit se zlaťákem, když se poklad nabízí celý, říkal si nejstarší ze sourozenců Vychodilových. A začal spřádat temné plány.
Za čas svůj nápad společně s mladším bratrem provedl, sestra zatím hlídala. V noci se bratři vplížili k důstojníkovi do světnice, zmocnili se jeho šavle a ve spánku ho zamordovali. Když se přesvědčili, že je velitel vskutku bez života, odhodil nejstarší zkrvavenou zbraň a zajímal se jen o pokladnu. Však dobře věděl, kde je ukrytá! Zabalil ji do velikého pytle a opatrně spustil do studny. Pak sourozenci uprchli do lesů.
„Teď si nás hledejte,“ smál se směrem k vojenskému táboru nejstarší. „Za chvilku odtáhnete, my se v klidu vrátíme a budeme boháči!“
Císařští vojáci se ráno nemohli dočkat svého velitele. Šli ho hledat a ve světnici zkameněli hrůzou. Marně pročesávali okolí a pátrali po vrahovi! Marně také hledali pokladnu. Celý dům obrátili naruby, ale marná sláva, nenašli nic! Pochovali tedy nebožtíka vedle jeho manželky a také jemu nechali zhotovit pomník. Do velikého žulového kamene dali vytesat šavli a negativní reliéf kříže. Vznikl jakýsi tuplovaný obrys kříže. Kámen zakopali před domem, kde velitel zemřel a pod něj uložili skutečnou důstojníkovu zbraň. Pořád ještě zkrvavenou. Pak vojsko odtáhlo a zakrátko skončila i celá ta dlouhatánská válka.
Vychodilovi se vrátili do vesnice, vyzdvihli poklad ze studny a pustili se do přestavby usedlosti. Nejdříve postaví novou stodolu! Nejstarší bratr zvedal na stavbě těžký trám, jenže dřevo bylo po dlouhých deštích navlhlé, smeklo se, spadlo na mladíka a zabilo jej. Ani mladší sourozenci prý pokladu neužili a na památku krvavých událostí zůstal jen ten kámen. Časem se mu začalo říkat nesprávně „švédský“.
Kámen ve Velké Losenici
I dnes jej najdete ve Velké Losenici na návsi. Dříve vyčníval ještě o něco výše, ale když se kvůli stavbě silnice a pak vodovodu dvakrát stěhoval, byl uložen poněkud hlouběji. Zdeněk Wirth kdysi naměřil jeho výšku 160 centimetrů, páter Josef Winkler po přestěhování 134 cm. I dnes však patří mezi nejmohutnější křížové kameny v širokém okolí, naměřil jsem mu 121 × 85 × 30 cm. Během stěhování se pod ním skutečně našla důstojnická šavle, kterou občané vystavili u Limlů za výkladem a později ji dali do přibyslavského muzea. Informace o celé události jsem čerpal především u pana Zacha, který bydlel hned vedle kamene, a pak u prof. Václava Němce, autora knihy Osudy lidí pod Peperkem, i v dalším dobovém tisku. Josef Winkler zakončil svou úvahu o původu kamene ve Žďárském obzoru v roce 1900 pěknou větou: „Lidé to zapomněli a kámen to nepoví…“
Pokud chcete památku vidět, rozjeďte se do Velké Losenice. A na hřbitově uvidíte také dva zajímavé kameny, jeden i s vytesanou lebkou a zkříženými hnáty, a také malou kostnici. Výlet můžete spojit s vycházkou do kouzelných míst v blízkém okolí. Na Peperek, kde se těžívalo stříbro, na Konec světa, skutečně tu končila Morava a začínaly Čechy, či k romantické Rozštípené skále. Snad vás neodradí roztroušené kýčovité sochy z betonu. Cestou můžete přemýšlet i o tom, zda uloupený poklad či jiný podraz může přinést vrahům a pachatelům štěstí či zda je potká jen zasloužený trest.
Kresba kamene
Literatura:
Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.
Foto: Hynek Jurman a Ilustrativní skica, ideogram.ai
Kresba: H. Jurman
