Burlak zvedl ruce u Váhu. Banderovci dopadeni

Burlak ztráty na Maguře neměl. Ukořistil 9 samopalů s náboji (!!!), 9 stejnokrojů a 9 párů bot. Mrtvým a raněným nechal pouze spodní prádlo. Sotni stáhl asi kilometr na západ, pak učinil několik oblouků, za tmy překročil Váh mezi obcemi Sv. Michal a Bešeňová a přenocovali západně od dědiny Lúčka. Za celou tu cestu je nezahlídla ani jedna hlídka. Chtěli pokračovat na západ, ale silnice Vyšný Kubín-Ružomberok už byla obsazena. Obrátili se tedy na severovýchod a celý den a noc postupovali k Pucovu. Po setmění navštívil Burlak pucovskou hospodu, posilnil se pálenkou, pivem a paštikou a pak si s šarmantní turistkou z Košic zahrál ping-pong a bavil se s ní až do jedné hodiny v noci.

Dále šli banderovci z Pucova do Oravského Podzámku, přešli Oravu a přespali v noci na 10. 8. u Kubínské hole. Mohli jít na západ přes Malou Fatru, nebo severní oklikou přes Oravu. Tuto druhou možnost zvolil před pár dny Chromenko a došel až na moravskou hranici. Burlak se rozhodl opačně a vstupoval do pasti. K Malé Fatře se stahovalo několik praporů vojska, navíc skončila historická sucha, příroda si to chtěla vynahradit a rozvodněné řeky Váh i Orava se staly náročnou překážkou. Před sebou našel Burlak obsazené hřebeny. Ustoupil na jihovýchod a v chatě pod Rozsutcem zažil 13. srpna konečně příjemnější chvíle. Přisedl si k výletníkům, objednal 16 porcí, nákladně povečeřel, zaplatil korunami a pak manželskému páru z Čech vysvětloval svou politickou misi a probírali situaci ve světě. S deseti střelci přespal v chatě, další hlídali venku. Ovšem hlídce neopatrností vybuchl kolem 23. hodiny granát a vážně zranil dva muže. Ráno Burlak posnídal, nezaplatil už a oba raněné tu nechal s prosbou, aby se jich ujaly naše úřady.

Úprk

To už se banderovci pohybovali v rodném kraji Jánošíkově. Dne 15. srpna se vrátili od obsazené silnice Belá-Terchová a velitel si uvědomoval stále bezvýchodnější postavení. Armáda ho zatím nebyla schopna přímo zlikvidovat, ale stěžovala pohyb a zásobování mužstva, vyčerpávala jeho pozornost.

V nedělní poledne 16. srpna proto Burlak rozdělil sotňu na sedm skupin kvůli možnosti lepšího pohybu, stravování, šacení se. Nechtěl už také zbytečně prolévat krev svých lidí. Ať každý projde, jak umí. Svolal velitele čet a družstev a přikázal jim, aby se v americké zóně hlásili nejdříve na ukrajinském komitétu. Směr pochodu neurčoval. Nechal ještě vyfotografovat celou jednotku, pak se vyfotil s každou skupinkou zvlášť, každému podal ruku a skupiny se rozešly.

Právě toho dne přišlo pro čs. jednotky nadějné hlášení. Průzkum zjistil u Minčolu skupinu banderovců s jednou ženou. Ženu Ofélii má přece jenom Burlak! Ovšem ouha! Zjistilo se, že jde o košickou rotu Tygr, která si živí jednu pražskou turistku a ta jim na oplátku k všeobecné spokojenosti dělá čelní pátračku!

Po rozpuštění zůstala u Burlakovy skupinky ještě skupina Šulík s velitelem Barkuněm, bylo jich dohromady 18. V noci se při pochodu na Dlouhém vrchu setkali se skupinou Kuczerawyj. Přespali na Jedlovině a mířili ke Starému hradu u Strečna. Ráno 18. srpna se k nim připojila ještě skupina Sahajdákova. Po půldruhém dni od rozdělení tedy došlo ke spojení hned čtyř skupin ze sedmi. I to svědčí o stále se zužujícím prostoru k manévrování. Bylo jich teď celkem čtyřiatřicet mužů a jedna žena.

U zříceniny Starý hrad odpočívali 19. srpna a Burlak pozoroval nedalekou hájenku Dvor, kde chtěl získat potraviny. Když tam po setmění poslal své polní četníky, narazili na hlídku Javor.

„Nechte nás! Vezmeme si brambory a jdeme dál!“ volali na dvoře lámanou slovenštinou. Na tuto výzvu odpověděl strážmistr Hořejš dávkou ze samopalu. V přestřelce ale padl velitel hlídky strážmistr Miloslav Novotný. Když Burlak narazil na prapor Osika, volal: „Brati nestrilajtě! Nechte nás projít!“ Bylo však už pozdě na bratrství.

Dalšího dne, 20. srpna, narazili banderovci na dvě vojenské hlídky a v noci chtěli mezi nimi prorazit ke Krasňanům. Burlak viděl z kopců, jak se vojáci stahují pryč z hlídky. Zaradoval se, teď projde! Nemohl vědět, že se za tmy zase vojáci vrátí na původní pozice. Ne z rafinovanosti, ale kvůli omylu v rozkaze. Osika 3 se totiž stáhla do Krasňan, kde zjistila, že se tento rozkaz týkal Osiky 1. A tak se zase musela vrátit na původní pozice, což už Burlak kvůli tmě nezjistil. Vyrazil údolím potoka Kúr ke Krasňanům, místo bylo silně obsazeno družstvem SNB, strhla se silná palba a na silnici Varín-Stráža se dokonce objevil tank. Burlak nařídil ústup. Měl už dva mrtvé a jednoho těžce raněného. Většina členů SNB však pod záminkou údajného zranění opustila postavení.

Burlak poté v údolí potoka narazil na tábor praporu Javor a v boji muž proti muži padli další dva banderovci, ovšem na druhé straně i strážmistři Patočka a Klicpera. Po boji se sešlo z 35 banderovců pouhých 18, zbytek už Burlak nikdy neviděl. V tu chvíli netušil, že mezi mrtvými je i Kuczerawy, milý Ofélie. Byl zraněn a sám si vpálil kulku do hlavy. Burlak vyzval přítomné, ať se už nepovažují za vojenskou jednotku a každý se probíjí na svou pěst. Rozešli se v malých skupinkách, Burlak vyrazil s šesti muži a Ofélií na Jedlovinu.

Válečný deník velitelství Teplice potvrzuje, že na místě srážky u Krasňan zůstali dva mrtví a jeden raněný banderovec, zatímco jednotka Osika měla čtyři raněné. Při ústupu narazila banda ještě na čtyřčlennou hlídku Javor a v tomto případě byli dva mrtví na každé straně. Další čtyři banderovci byli zajati. A při posledním probití před ústupem na Jedlovinu byly na straně banderovců ztráty čtyř mrtvých a jednoho raněného, na opačné straně dva mrtví a tři ranění. Další 4 banderovci byli zajati o den později. Šlo o největší přestřelku mezi banderovci a naším vojskem a také o nejvíce zmařených životů na obou stranách. Bylo zde spotřebováno 250 nábojů do pistolí, 1 700 do samopalů, 2 300 do pušek, dále 180 granátů a 135 světlic.

Přestřelky u Krasňan se zúčastnili v oddíle Osika i strážmistři SNB Jaroslav Salaš a Juraj Čadík. Za pár dní se přesouvají zpět k Malužiné a oba 10. září narážejí v nepřehledném terénu na skupinu banderovců. Slyšeli před sebou tlumený hovor a bez varování zahájili sami palbu. Neskončilo to pro ně dobře. Dvaadvacetiletý Jaroslav Salaš z Nového Veselí padl a Čadík po vystřílení nábojů předstíral mrtvého. Salaš přišel i po smrti o vojenské boty, Čadíkovi také osahávali nohy, ale objevili jen tenisky, které nosil kvůli odřené patě. Zakleli a odešli.

Někteří banderovci se vzdávali sami, jiní byli dopadeni. V žilinském vězení jich sedělo na padesát. Burlak však stále unikal a 22. srpna se k němu připojili ještě čtyři muži. Teď už pocházeli jenom v malém prostoru. Koncem srpna zůstávalo v Malé Fatře už jen asi 15 banderovců. Všude armáda, dokonce i tanky tu brázdí cesty, nad hlavami co chvíli letadla.

Prapor Rys, jenž nesl největší tíhu boje proti Burlakovi a měl největší ztráty, odjel 30. srpna do Bzence a přešel tak do zálohy. U Váhu teď číhaly jednotky Tygr a Kamzík, z východu tlačily na banderovce Lev a Sup, na severovýchodě zaujaly postavení Orel, Javor, Osika a Srnec, nedaleko čekaly další jednotky. Všechny pokusy o proražení selhaly.

Deset kilogramů chleba a slaniny si banderovci odnesli z osady Jánošíkovo. To místo se jim brzy stane osudným. Zatím jdou přes Panošinou (1022 m) do Lipovce a k Turčianským Klačanům. Zde strávili celé 1. září v seníku nad Klačany. Všiml si jich občan Váňa a upozornil velitele roty SNB Safír. Navečer se vydali banderovci k potoku a narazili na vojáky, neměli už čas se vrátit k seníku. Na útěku se odloučili dr. Skala, Burkuň a Hordyj. Nechali tam všechny věci. Burlak gumový plášť a koženou vestu, ostatní samopal, lékařskou brašnu, fotoaparát a patnáct použitých filmů a také uzlík s háčkováním! To Ofélie asi konala ve volných chvílích ruční práce…

V brašně byla zanechána i válečná kronika sotně vedená od července 1944. Vojáci pronásledovali nepřítele a do seníku nezašli. Až po výslechu dopadených tam hledali zanechané věci a většinu také nalezli. Jen fotoaparát a kronika, věci zřejmě nejcennější, se mezitím ztratily.

Zvednuté ruce

V dolině mezi Strečnem a Vrútkami se vlévá u druhého železničního tunelu do Váhu potůček Hoskorka. Moravští železničáři si tu kdysi postavili deset chat. Po válce z nich zůstaly stát pouhé tři, ale kousek proti toku potoka měl ještě dům Anton Jökl z Piešťan, manipulant s dřevem. Žil tu s blonďatou družkou Vilmou Heydenovou. Dřevo tu pro něj těžil i Vasil Ilčuk, jenž bydlel v chatách s ostatními dřevorubci. Samota, vzdálená asi 4 km severozápadně od Vrútek, nesla jméno po lidovém hrdinovi Jánošíkovi, ale legenda, že právě ve zdejší krčmě byl Jánošík dopaden, nebyla pravdivá. Jánošík byl totiž chycen v lednu 1713 v Klenovci.

Dřevo převáželi dělníci přes Váh k železnici. Právě tam měla postavení jednotka Tygr a číhala na Burlaka. Ten už neměl kam kličkovat a jen těžko sháněl jídlo. Když ustoupil pod strečenský hrad, armáda okolí obklíčila a podél Váhu stály tanky. Vojáci pevně střežili levý břeh. Někteří se snad i převlékli za lesní dělníky a zjišťovali postavení Burlaka. Ten už sotva lapal po dechu na opačném břehu se zbývajícími věrnými.

Poslední srpnový den Ilčukovi někdo snědl svačinu, chléb se slaninou a cibulí, kterou zavěsil i s chlebníkem na strom. Nahlásil to poručíkovi Vykydalovi, jenž byl zpravodajcem na štábu Tygra v strečenské škole. Vykydal mu poradil, aby druhý den pověsil chlebník na stejné místo a hlídal jej. Ilčuk tam v poledne našel ženu ve vojenské uniformě. Omlouvala se, že mu včera snědla chléb a vyptávala se, zda jsou u řeky vojáci. Dřevorubec jí nalhal, že tam vojsko není a zase vše nahlásil. Dalšího dne mu Ofélie představila Burlaka. Ten mu dal stokorunu a žádal ho o chleba a konzervy. Ilčuk večer získal jídlo i pálenku od vojáků a donesl to do lesa banderovcům. Dokonce i vrátil drobné. Získal si důvěru a byl vyzván, zda by je nepřevezl přes Váh.

Dne 3. září dosáhli banderovci výšin před osadou Jánošíkovo a Burlak se svěřil inženýru Zenkovi s nápadem vzdát se. Podle Mlynárika byl Burlak raněný a dopaden byl jen proto, že nemohl vydržet dlouhé noční pochody. Uvažoval prý i o sebevraždě, vpálit si kulku do hlavy! Zenko odpověděl, že udělá totéž co velitel. Rozhodli se vzdát. I ostatní souhlasili, jen se báli vydání do Polska. Vyslali neozbrojenou Ofélii, aby přivedla vojáky, kterým se vzdají. Ta potkala starého dělníka a vrátila se s ním. Ilčuk zase tvrdil, že Váh není obsazen a že je převede. Burlak však dobře věděl, že vojáci jsou u řeky a řekl muži, že jim nemusí lhát. V žertu mu slíbil zlaté dvouplášťové hodinky, když je dokáže převést. Neznámý odešel pro chléb a kořalku a po setmění přišel znovu, že je převede. Burlak rozkázal složit zbraně na stůl a přítomná blondýnka ze sousedství je odnesla do vedlejší místnosti. Najedli se a Burlak pak vybídl Ofélii, aby se nechala převést přes přívoz sama, vyhledala důstojníky a přivedla je k chatě. Ofélie s dělníkem odešla, ostatní vešli do chaty a čekali na vojáky.

Venku o Ilčukovi dobře věděli, přesto akce neproběhla v tichosti. Velitel praporu Tygr plk. Anton Vick ani náčelník štábu kpt. Andrej Brzáč kupodivu nejevili o věc žádný zájem! Oba za to budou zbaveni funkcí a bude na ně podáno trestní oznámení. Poručík Vykydal tedy narychlo sestavil skupinu z pomocných jednotek, především kuchařů a spojařů. Spatřili siluetu muže a ženy, když se ozval výkřik a vyletěla světlice. Je to v háji, Burlak uteče a už ho nikdy nechytíme, pomyslí si Vykydal. Ale Burlak vzbouřený výstřelem se zase klidně vrátil do domu. Asi za 15 minut se dočkal jednotky Tygr.

Vykydal má u sebe jediného aspiranta, přesto inscenuje přepad chaty. Zbytečně, Burlak klidně sedí za stolem. Připíjí si pak s poručíkem, se svými muži, s aspirantem, s Jöklem i jeho družkou. Na šťastné dopadení? Půlhodinka zbývá do půlnoci. Zajati jsou Burlak, Ofélie, Nestor, Šulik a ing. Zenko, vlastním jménem Lubomír Bochtalowskyj, člen vyššího velitelství UPA. Za chvíli přijíždí generál Nosko a vítá Burlaka: „Na zítra je objednaný vlak, vojsko se má stáhnout z Fatry. I hlídky od Váhu. Zítra jsi mohl přejít!“

Skutečně, vojáci se měli dalšího dne přesunout na střední a východní Slovensko, kde se stále objevují nové skupinky banderovců. Během srpna tam bylo zadrženo asi 11 příslušníků sotní Brill, Lastivka, Brodič, Chrin a Stach a dva byli zabiti. Zde na Fatře už je nějakou dobu klid a nevyplatí prý se zde hlídat…

Burlak je hladce vyholený, oblečený v nové uniformě SNB. Spoutali jej. Choval se hrdě, naopak Ofélie je ráda, že to skončilo: „Žít v horách, to je strašné…“

Zenko nadiktoval složení celé sotně, jména i přezdívky. Ještě 3. září 1947 podepsal Burlak leták s vlastní fotografií, podpisem a výzvou, aby se banderovci vzdali, že pak budou považováni za válečné zajatce. Na závěr prohlásil, že jako velitel bojoval a plnil rozkazy nadřízených na sto procent. Že boj přijímal, jen když nebylo vyhnutí. Nyní již nevěří, že UPA osvobodí Ukrajinu a vytvoří samostatný stát. Byl si vědom, že vstupem do Československa porušil suverenitu státu, rozvracel politický a hospodářský život a dopouštěl se přestupků na majetku, životech a svobodě občanů.

Na závěr akce přijeli filmaři, natočili Jöklovu chalupu a především zajaté banderovce. Krátký film ve své agitce označí Burlaka za „člena SS a ukrajinské fašistické milice“.

Zajatce dopravili přes Váh a vezli přes Žilinu do Brezna nad Hronom, kde byl výslech. Cestou zajatci mlčí, jen Ofélie cvrliká, že se těší na teplou sprchu a klid. Předsedou vyšetřovací komise byl ustanoven rozkazem velitele Teplice brigádního generála Noska ze dne 13. 9. 1947 major SNB Miroslav Duda, členy kpt. Vojtěch Schwamber (mimochodem vypravěč Chňoupkovy knihy) a kpt. Karol Juraško. Na Schwamberu zapůsobil Burlak příjemným zevnějškem, byl mladý, štíhlý, nijak nadměrně urostlý. Mluvil dobře slovensky, choval se zdvořile.

„Nie som bandita. Som dostojník ako vy.“

Burlak přiznal, že podle potřeby svolával polní soud nad těmi, kdo prozradili vojenské tajemství, dopustili se dezerce, zbabělosti, vojenské zrady či loupeže pro osobní zisk, čímž poškodili dobré jméno UPA. Vypovídal spontánně, přesně podle vlastního válečného deníku, chtěl mluvit pravdu. Vzdal se prý proto, aby vysvětlil, že ti mladí lidé nejsou ničím vinní, že jen poslouchali rozkazy a jsou teď zklamaní stejně jako on. Sám si zaslouží trest a po jeho odpykání se chce vrátit k rodině, ženě a dítěti, chce být užitečný nové lidské společnosti. Protokol s jeho výpovědí má 32 stran a nese datum 18. září 1947.

Už devátého září se čtyři ozbrojenci vyptávali v Lipovci na dřevorubce Ilčuka, který prozradil Burlaka. Dotazovaný bača nic nevěděl. O čtyři dny později byli v Jánošíkově spatřeni tři ozbrojení muži s brašnou podobné té, kterou Burlak nechal v seníku. Že by se přece jen vrátili pro kroniku? Popis odpovídal Burkuňovi, dr. Skalovi a Hordyjovi. Napakovali se a slibovali pomstu Ilčukovi a Jöklovi. Překonali pak Váh a pokračovali na západ.

Literatura:

Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.

Chňoupek Bohuš: Banderovci. Bratislava 1989.

Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.

Foto: Hynek Jurman

H. Jurman: In: Kaucký, F.–Vandůrek, L.: Ve znamení trojzubce.

Archiv autora, věnoval plk. Dolejší, přímý účastník zatčení a výslechu Burlaka.