Článek
Banderovců bylo u nás nejvíce hned po skončení války, několik tisíc. Byli to často krutí válečníci, odešli však vzápětí do Polska. Na našem území pak v roce 1946 agitovali před volbami, o rok později chtěli projít na Západ. Podle propagandy byl každý z nich hrdlořezem, což je označení velmi povrchní, řekněme záměrně zavádějící. Pro banderovce byly tyto výpravy jen zanedbatelnou epizodkou v jejich zamotaných a krvavých osudech. Snad nejznámější postavou se u nás stal velitel sotně Burlak. Narodil se 8. 8. 1920 ve Lvově jako Vladimír Sczygielsky (často psán i jako Ščyhelskyj či Szczyhelskij nebo Scigielski), syn Omeljana a Márie Sczygielské. Byl ukrajinské národnosti a řecko-katolického vyznání. V roce 1927 začal chodit do lidové školy s vyučováním v ukrajinštině. Roku 1931 složil zkoušky do menšinového gymnázia ve Lvově a začal cvičit ve lvovském Sokole. Slyšel tam i o sletech v Praze a dychtivě se účastnil sportovního i kulturního života. Jako patnáctiletý vstoupil do literárního a kulturního ukrajinského spolku Prosvita. Hrál v ochotnickém divadle. Absolvoval šest tříd gymnázia bez maturity. V sextě propadl, a otec rozhodl, že za dvojnásobné školné opakovat ročník nebude. O prázdninách 1938 tedy prodával v obchodě s látkami. Po třech měsících se rozhodl odejít se třemi kamarády do Československa, aby tam vstoupili do SIČe, budoucí ukrajinské armády. Četníci je brzy chytili, eskortovali do Užhorodu a Burlak pak pomáhal stěhovat s dalšími vězni pomnichovský vládní úřad do Chustu.
Tam konečně vstoupil do Karpatské SIČe, a protože měl chránit jeho velitelství, zúčastnil se 14. března 1939 přestřelky s československým vojskem. Ustoupil do Rumunska, odkud byl předán do Maďarska. Školil se pak s ukrajinskou armádou v rakouských Alpách a nakonec v Lubických Kúpeloch u Kežmaroku. Vždy pod vedením německých instruktorů. Po napadení Polska táhl s ostatními na Lvov. Ten však připadl Sovětskému svazu!
Vojákem však Vladimír nebyl, za války sloužil v ukrajinském policejním sboru v Komanczi u Sanoku. S výbornými výsledky absolvoval šestitýdenní kurz a stal se velitelem stanice v osadě Vojtková. Začátkem října 1941 se oženil s Teodóziou Tricieckou, dcerou řeckokatolického faráře. V létě 1943 byl přeložen jako velitel stanice do Kuzminy. Zde ukryl tři jihoslovanské uprchlíky z transportu, živil je, vybavil je mapou a náčrtkem a poslal je na další cestu.
Z Kuzminy byl dále přeložen do Ruského Jawornika a od Nového roku 1944 do Medyka u Přemyšle, kde se mu narodil syn Leon. Když se přiblížila fronta, neustoupil Burlak s Němci, ale odešel s celou stanicí do hor, zde narazil na skupinu UPA a sám se stal jejím velitelem. Brzy se s nimi spojil Mizernyj-Ren. Ten zorganizoval prapor a Burlaka učinil velitelem jedné ze tří sotní. Aby získali zbraně, přepadávali ustupující německé kolony. Prapor se rozrostl až na dva tisíce střelců a po hřebech Karpat překročil frontu tak šikovně, že se nesetkal s německými, maďarskými ani sovětskými jednotkami. V týle fronty se spojil prapor ještě se sotněmi Chromenko a Czerny. Deset dní před koncem války měla Burlakova sotňa přepadnout a vypálit obec Vojtkovou, kde kdysi sloužil jako policajt.
Před květnovými volbami v roce 1946 dostali velitelé sotní několikastránkové instrukce psané na stroji. Obsahovaly banderovskou politiku, ideologii, strategii i taktiku. Jedna tato instrukce, určená pro velitele Mirona, padla do rukou polských úřadů. Není to nezajímavé čtení. Celkem prorocky tu stojí, že bolševici budou o banderovcích tvrdit, že „vraždí, loupí a terorizují obyvatelstvo“, že tedy musí svým příchodem do Československa vzbudit sympatie. Navrhuje se malovat hesla térem na budovy, ale pouze se souhlasem vlastníka. Dále instrukce doporučuje zvát obyvatelstvo na večerní schůze, ale nikoho nenutit, „vždy zaklepat na dveře… a pozdravit gazdu… dokazovat svoji kulturní vyspělost.“ Dále se vyžaduje „penězi platit lidem za potraviny a na všechno dávat účet“ a také „odsuzovat hitlerovská zvěrstva“. Komunisty měli „politovat, že jsou obětí lživé politiky a propagandy a že se dali katu Stalinovi do služeb proti svému národu“. Komunismus je v instrukci, určitě ne bezdůvodně, označen za „hrobaře lidské svobody“. Jistě i agitace banderovců přispěla k volebnímu fiasku komunistů na Slovensku.
Počátkem roku 1947 zůstali v banderovských jednotkách jen skuteční Ukrajinci. Členové ostatních národností nevydrželi těžké životní podmínky a německých nacistů se banderovci sami pod nejrůznějšími záminkami zbavovali. Ponechali si jen lékaře a zdravotníky. Jako jediný Němec byl v létě 1947 zjištěn na území ČSR Burlakův lékař dr. Helmut Krause-Marian, jenž absolvoval 8 semestrů lékařské fakulty v Lipsku, působil v německé armádě, utekl z ruského zajetí a do UPA vstoupil ve funkci lékaře.
Mnichovské vedení OUN na jaře 1947 varovalo před novými boji na polském území a navrhovalo raději další pochod na východní Slovensko. V návrhu se uvažuje o vyslání sotní Bir a Brodič, případně Burlak nebo Chromenko. Autor vzkazu „JAR“ se bojí poslat Chrině, „aby nás nekompromitoval“. Všechny jmenované sotně k nám skutečně aspoň na čas pronikly. Tyto jednotky bývaly dobovým tiskem i pozdější literaturou označovány za bandy nebo tlupy, což však neodpovídalo jejich přísné vojenské organizaci, složení i činnosti.
Zatím se situace v Polsku přiostřila. V březnu 1947 vytáhla proti banderovcům rota 34. pěšího pluku z Baligrodu, padla do léčky a skoro všichni její členové padli. Buď je zkosila střelba, nebo vnikli do minového pole. Srážka je zaznamenána jako strašné divadlo, vraždění a masakr. Korunu všemu nasadil náměstek ministra národní obrany generál Karel Swierczewski, účastník ruské revoluce, španělské občanské války i osvobozování Československa (Mělník, boj o Prahu). Swierczewski se osobně dostavil na místo bojů s banderovci u Smolniku, podcenil situaci, pustil se do lesů bez dostatečného doprovodu a byl Chrinovou sotní zastřelen. Jednou z reakcí pak bylo vysídlení všech Ukrajinců do severních a západních oblastí Polska. Během jednoho týdne tak odešlo 50 000 obyvatel a banderovci ztratili zázemí. Neměli co jíst a chyběly jim informace. Dále byla vytvořena dvacetitisícová operační skupina Visla a posílena o další pluky i milici. Nastal hon na banderovce.
Relativní klid na našem území skončil v dubnu 1947, v květnu už byly přepadávány pohraniční vesnice a hrozilo pronikání banderovců do vnitrozemí. Naše vláda se situací zabývala na jednání 20. 5. 1947. Pohraničí bylo posíleno dalšími jednotkami a bylo vytvořeno pět stíhacích oddílů. V polovině června se už objevily silné skupiny banderovců, které mířily na Západ. Celkem šlo o průchod necelých 500 osob, Jan Fiala jich uvádí 400 až 450. Ovšem československý tisk rozpoutal takovou hysterii, jako by hrozila světová válka. Šlo o taktiku komunistické strany, která si chtěla vyřídit účty s mnoha slovenskými politiky. Sami se vydávali za ochránce před fašisty a reakcí a objektivní informace o zoufalém osudu Banderových lidí do médií nepustili. Naším územím prošlo jen asi 15 % banderovců, tedy asi 70 osob. Označení banderovci není úplně přesné pro všechny, ale označovali se tak všichni příchozí Ukrajinci.
Když Poláci zahájili 14. června 1947 operaci Visla, ustoupilo několik oddílů právě přes Československo směrem na západ. I podle polských podkladů však nebylo mužů více než 500, i když se u nás zase mluvilo o tisících. V polovině června 1947 se k nám probíjely nejdříve čtyři sotně. Tři byly odraženy a odtáhly do Sovětského svazu – Bir vedený Ivanem Kozierynskim, Chrin v čele s bestiálním vrahem Chrinem a Stach. Jen několik jedinců pokračovalo dále neorganizovaně v pochodu přes Slovensko. V boji s Birem padl 18. června náš první důstojník, poručík Mikuláš Károly.
Asi stočlenná skupina s šesti ženami k nám vstoupila 19. června. Velitelem byl Roman Hrobelski-Brodič. V bojích mu u nás padli samopalník Teplyj, kulometčík Ptach a po průstřelu hlavy ochrnutého a osleplého střelce Pruta zabili sami jeho druhové. Brodič se dostal do obklíčení československé i polské armády, které byl povolen vstup na naše území. Se ztrátami nakonec prorazil obklíčení a po pěti dnech se vrátil do Polska. V září se od skupiny odpoutal a s několika členy štábu překročil naše hranice u Jablunkova. Totéž zkusily i další skupinky z jeho sotně.
V červnu 1947 vytlačování sotní na Slovensko pokračovalo. Pronikly k nám údolím Údavy u Osadného sotně Chromenko a Burlak. Chromenko měl 120 mužů a silnou výzbroj s deseti lehkými kulomety a dostatkem střeliva. Hranici k nám přešel 10. června u Vyšnej Jablonky. Vládl tvrdou rukou, disciplína byla u něj hodnotou nejcennější. V pěti případech dal zastřelit své těžce raněné. Jeho vlastní jméno znělo Michal Duda a paradoxně ho začal pronásledovat velitel pluku Slovensko, major Miroslav Duda. Sotňa se přesouvala co nejrychleji, třeba i o 40 kilometrů za noc. Vyhýbala se střetnutím s armádou i SNB. Sám velitel byl raněn, ale podle legend byl s prostřelenými plícemi nesen na nosítkách a dostal se tak na Západ. Jeho jednotka však byla skoro ze tří čtvrtin zničena. Uvádí se 53 zlikvidovaných členů, 37 jich mělo projít do Rakouska.
Burlak měl původně 101 mužů, jednu ženu, 12 lehkých kulometů, dvacet pět samopalů, ale velmi málo munice, kterou jim odčerpaly přestřelky s polskou armádou. Burlak ztratil v boji dva velitele čet a všechny velitele družstev! Údaje našich zpravodajců uváděly stav 89 mužů a jedné ženy po příchodu na naše území. Tvrdili to vyslýchaní zajatci a svědčí to o určitých ztrátách v jednotce, možná i o dezerci. Velitelem první čety byl Marko a jeho roje vedli Kuczerawy, Dzumak a Bilyj. Velitel druhé čety Sahajda měl pod sebou tři roje s veliteli Šulikem, Olenem a Orlem. Oba velitelé čet měli svůj štáb – lékaře, zdravotníka, provianťáka, holiče a spojku. V hlavním štábu byli dva lékaři, dr. Skala-Vyr a dr. Kyvaj, povianťák Burkuň, členové štábu ing. Zenko a Ofélie a tři spojky: Panas, Snihur a Orest. Šesti polním četníkům velel Hak. V jednotce vládla tvrdá disciplína, tresty vykonávali právě polní četníci, jmenovitě Martin, Nestor, Julik, Hrab, Smola a Kruk. Říkalo se běžně „posílat do Ameriky“ (pod zem), či „dát telefon“ (pověsit).
Vrchol banderovské struktury tvořili vysokoškoláci, absolventi univerzit, technik či gymnazisté. Šlo o inteligentní a vzdělané lidi, nikoliv o primitivní zabijáky. Pohybovali se po území Slovenska s takovou jistotou, že to i badatele Chňoupka zarazilo. Burlak musel být mužem mimořádných schopností s výtečným orientačním smyslem. Vždy se snažil sehnat mapu oblasti, do které vnikl, a také dokázal získávat informace od obyvatelstva.
Burlak
Proti těmto sotním byla nasazena československá armáda. Ročník 1923 byl usnesením Národního shromáždění z úsporných důvodů propuštěn 27. 6. 1947 do civilu a armáda se dostala na nejnižší poválečné stavy. A to první ročník neměl ukončen ani základní výcvik! I stav 10. divize klesl z 5 500 na 2 500 mužů. Proto byla posílena čs. armáda Teplice dalšími jednotkami. Jednalo se především o tři prapory frekventantů škol důstojníků pěchoty v záloze. Jeden z Košic, druhý z Brna, třetí z Klatov. Dostaly jména Tygr, Rys a Lev. Na Slovensko dorazily postupně ve dnech 21. až 26. června. Dále byl přiřazen stíhací prapor pěchoty Orel z Milovic a průzkumná rota Liška. Nechyběly letky Oblak, Lípa a Kobra. Šlo o dva tisíce mužů, ovšem další posilou byl pluk SNB „Slovensko“ o síle tisíc mužů. Dělil se na prapory Javor (český) a Osika (moravský).
Pluk byl z 90–95 % složen z členů KSČ, byl cvičen ve stranickém duchu a politicky vzděláván. Horší to bylo s bojovou přípravou. Příslušníci SNB byli zvýhodněni proti vojákům, takže takový strážmistr SNB bral denní diety 100 korun, kdežto ženatý generál 77 korun a svobodný jen 35 korun! Pluk byl ve styku s generálním tajemníkem ÚV KSČ. Příslušníci v den příchodu do Kysaku 1. července 1947 svedli první přestřelku s nepřítelem a o tři dny později zastřelili bez varování dva banderovce a třetího postřelili. Že by odplata za to, že o den dříve zahynuli čtyři příslušníci SNB v automobilu, kterému selhaly brzdy? V prešovské márnici proto skončili čtyři bojovníci a v nemocnici dalších 16 zraněných. Konečně se ozvala kritika na vozidla dodávané bez baterií, světel, dobrých pneumatik a fungujících brzd. Mobilita jednotky byla ubohá a banderovci vždy včas dokázali zmizet.
Major Duda sepsal po prvních zkušenostech v terénu operační zprávu, v níž přiznává deprimující výsledky a pokles bojového ducha. Píše také, že banderovci za potraviny a dobytek většinou dobře platí a že je civilní obyvatelstvo podporuje. Mnozí ze strachu, ale především slovenská inteligence a emigranti z Ukrajiny neskrývají své sympatie. Velení pluku SNB při každé příležitosti napadalo příslušníky armády, tím vznikaly mýty o nespolehlivosti armády a naopak o rozhodující úloze pluku SNB. Přitom armáda bojovala proti Burlakovi, kdežto SNB převážně proti Chromenkovi, jenž se boji mnohem více vyhýbal.
O úrovni naší armády svědčí následná událost nedaleko Poráče. Tamní mlynář nahlásil u potoka přítomnost dvaceti banderovců, kteří chtěli mléko a chléb. První četa vyrazila udaným směrem a spatřila podezřelou skupinu, jež šla bez jakéhokoliv zajištění. Spustili na ni palbu a po zoufalých výkřicích zjistili, že se nejedná o nepřítele, nýbrž o dvacetičlenný průzkum jednotky Sokol 3. Pokud tento omyl Chňoupek hodnotí, že naštěstí nedošlo ke krveprolití, může se fanda do vojenství ptát, jak to ta první četa vůbec mířila a střílela.
Také je zajímavé, že jednotka stíhající jednu sotňi, se po dvou třech dnech vysílila natolik, že nemohla ve stíhání pokračovat (Fiala s. 129). Přitom banderovci šli stejně usilovně po dobu několika měsíců…
Už od 8. července došlo k reorganizaci skupiny Teplice. Byla změněna na stíhací skupinu s pravomocí stíhat bandy po celém Slovensku. Skládala se ze stíhacích praporů Lev, Rys, Tygr a Orel, z průzkumné jednotky Sokol a doplňoval ji přičleněný pluk SNB Slovensko (prapory nesly stále krycí jména Javor a Osika), spojovací rota Mikuláš, letecká hlídka Kobra s osmi letadly, tanková jednotka Vlk, rota obrněných vozů Guma a další kombinované prapory a asistenční oddíly. Společně s pohotovostními oddíly v Humenném, Prešově, Michalovcích a Bardějově šlo dohromady o 6 939 mužů! Připomeňme si, že banderovců procházela necelá pětistovka! Schylovalo se k osudovému utkání…
K diskuzím k dvěma předešlým článkům se vyjadřuji v diskuzi zde. A diskutovat dále nebudu. Celou reakci najdete na www.jurman.wz.cz
Zdroje:
Fiala Jan: Zpráva o Akci B. Praha 1994.
Chňoupek Bohuš: Banderovci. Bratislava 1989.
Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.
Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.
Mlynárik Ján: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Libri, Praha 2005.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
H. Jurman: In: Kaucký F.-Vandůrek L: Ve znamení trojzubce
