Článek
Při svých toulkách jsem se před léty brodil hlubokým sněhem až do Špitálského lesa mezi Rudolcem a Janovicemi. Odbočil jsem ze silnice a při lesní cestě k samotě Samotín jsem tam nalezl oblý kámen (53×51×15 cm) s vyrytým úzkým křížem, pod jehož levým ramenem byl zobrazen kalich.
Tomuto místu se říká U Kalicha nebo Na Mandě. Zjistil jsem pouze to, že řezník, snad evangelického vyznání, vedl touto cestou býka, který se splašil, rozzuřil a řezníka rozdupal. Zmínku jsem stručně publikoval ve své knize o smírčích kamenech. Ale za čas mi přišly dva dopisy od pana Zdeňka Jaroše, starosty a kronikáře obce Poděšín. A najednou se objevila jiná příčina pořízení kamene. Daleko více drsná, tragická a smutná.
Kámen na původním místě
Pan starosta čerpal z rodové kroniky rodu Flesarů, který přišel na Vysočinu v 15. století až z Itálie a žil nejdříve ve Žďáře, později v Nových Dvorech, v Sirákově, Rudolci a jinde. Rodová kronika vedená od roku 1423 je naprosté unikum a skoro i nemožnost. Její knižní vydání bylo událostí a dodnes ve veřejném prostoru nenajdete žádných pochyb o její spolehlivosti. Citujme tedy z této kroniky, abychom autenticky poznali, jaké poměry také měly na Vysočině vládnout. Výpis zaslaný starostou (a uvedený i na poděšínských stránkách) se však v některých větách a v řadě obratů liší od posledního podání v tištěné knize. První citát se týká roku 1693.
„Občas se scházíme (Čeští bratři) u lesa zvaného Špitál, panství rudolecké, kde hranice české a moravské země a panství se zde dělí. To organizuje řezník z Polné, jehož jméno psáti nemohu. Tam modlitby a písně bratrské zpíváme a každý nějaké žalmy z Bible naší předčítá. Jest nás pořád méně a méně, neboť každý strach má o své hrdlo. Tak se už scházíme dlouhý čas. Vždycky někdo hlídá, aby nás nelapili. To by se zle vedlo nám. Tam všude i u nás na hranicích panství i hranic zemských šibenice stojí. Zrádci všude jsou.
Tak napsati musím zprávu zlou. Dne 16. julis (července) léta 1693, když jsme v neděli odpoledne tam byli, náhle z lesa špitálského více jak 20 žoldnéřů s ručnicemi se vyrojilo a mnichů několik. To pak řež velká nastala a několik se z nás jim stavělo silně. Ostatní se snažili zachrániti úprkem rychlým. My pak běželi jsme podél lesa toho k Poděšínu a jiní k Rudolci, Janovicům, Stáji a Chroustovu. Když všechno uklidnilo se, tak jsme se dověděli, že zabiti na místě byli dva chlapi ze Stáje, jeden z Chroustova, dvě dívenky velké z Rudolce. On ten les bukový hustý jest a my to dobře známe. Také o život přišel ten kazatel, řezník náš bratrský z Polné, Jakub Holý. On silně posekaný byl a na šibenici zavěšený hned na místě tom.
Pak veliké výslechy po vsích všech se konaly, ale nikdo nezradil nic. Veliké štěstí to bylo pro rodiny zabitých a duše naše. Škoda toho řezníka, kazatele dobrého, který let mnoho zpátky všem nám Bratrům českým dobro poskytoval pro duši i naději naši, amen. Ta mrtvola jeho zohavená visí a hlídána jest 17 dnů, ve dne i v noci, až hlava mu uhnila a tělo na zem padlo. Pak tělo jeho zahrabáno na místě stejném jest. Ti žoldnéři, co tajně jeho tělo hlídali, doufali, že někdo dojde z nás a tělo jeho odnese. To oni už dávno tak vypozorované mají. Ale my všichni hloupí nejsme o nic víc, jak panstvo katolické.“
K tomu třeba dodat, že 16. 7. 1693 nebyla neděle. V knižně publikované verzi textu je datum události změněno na 6. 7. 1693 (tedy památka Jana Husa), ale to také nebyla neděle. Až podání z knihy uvádí, že tajní nekatolíci byli také ozbrojeni („také ručnice své jsme měli“), dále zná jména ubitých dívek a dodává i zranění mušketýrů a mnichů: „…a to Dorota Karáskova a Marža Zoufalova. Také byli postřeleni čtyři žoldnéři a dva mniši.“ Tohle v původním výpisu pana starosty nebylo. O pět let později, v roce 1698, kronikář pokračuje v dozvucích tragického příběhu. Ovšem zase mění (v obou verzích shodně) datum původní události. A uvádí, jak se na místo dostal kámen s křížem a kalichem:
„Někteří lidé, co ještě Bratři čeští jsou, peníze složili a domluvu mezi sebou učinili, že postaví na místě tom, co Jakoubek, kazatel lidový bratrský zabitý byl, kámen památný. To se stalo léta 1693 u lesa zvaného Špitál v den jména Jakub 25. července. Několik lidí těchto i já s nimi šel také. Do Polné na panství jsme se vypravili se suplikou (prosbou), aby povolení jsme dostali. Slib jsme dali, že žádné srocování konati se nebude a všechno cestou pokojnou uděláno bude. S námi šli i robotýři, kteří už delší čas víry katolické jsou, ale svědomí je hryže. Zástupce hraběte Ditrichštejna nás přijal, písařů všelijakých u toho jednání jest a vyslechnuto bylo.
Divné pohledy na nás padají a všelijaké šuškání slyšeti jest a všelijaké poštuchování. Pak ven nás s kanceláří poslali a půl dne jsme venku čekali. Nakonec zase pozváni jsme zpátky byli a řekli nám toto. Že jestli víme, že pan Ditrichštejn jest katolík velice dobrý a spravedlivý, také vzácný a že kacíře rád nemá. Sice že jeho milost s tímto nesouhlasí, ale když žádné rebelie činiti nebudeme, že tedy ten kámen nějaký tam vsaditi můžeme na straně české. Že však, abychom peněz na tu věc zbytečnou nežádali, sami si to zaplatiti a práci potřebnou vykonati, kromě času robotního a svátečního, musíme. Každý jeden musel ruku podati a políbiti ruku všem těmto úředníkům a pozpátky s komnaty ven vycouvati s hlavou ohnutou.
Hned jsme po domluvě ten kámen v Polné zhotoviti dali, na kterém jest datum ten i jméno Jakoubek vytesáno s tím nápisem na straně jedné. Na straně druhé jest sekera řeznická, toť stav jeho, i kalich náš, což příslušnost k církvi Bratrské jest.
Na Miestie teym, zabiteg Byw člowiek Dobry
Ržeznig z Polny Gakoubek zwany
Syn Dobreg Cyrkwy Bratrski
To stalo sie Dnia 25 – ho Julis
Lietha Panie 1693
Když ten kamen jsme dávali do země, potem pokropený, to taky kosti jeho tam nalezeny byly a blízko místa toho zpátky dané jsou. Ti ostatní, co tady ubiti byli, jinde zakopáni jsou, ale to nikdo povědět nechce z rodin těch, kam těch 5 rodin patřilo rodem svým. To byla jest tragedie hrozná a obžaloba církve svaté, která za to může.“
V nápisu na kameni je však v knižní podobě uveden rok 1698. Tedy posun o pět let, řezník byl zabit přece v roce 1693, což je i ve starostově výpisu. Že by formulace v knize mínila datum postavení pomníku? To se ale bez připomenutí data události nikdy nedělo. Nebo jde o překlep, který sám pan starosta opravil? Když to shrneme: v červenci 1693 měl být při honu na České bratry zabit mimo jiných pěti lidí i řezník a bratrský kazatel Jakub Holý z Polné. Jeho přátelé mu o pět let později postavili na památku kámen se souhlasem majitele panství. Na přední straně byl vyryt kalich a řeznická sekyra, zezadu pak nápis o zabití kazatele.
Několik nesrovnalostí v datech mě donutilo, abych Flesarovu kroniku konzultoval s dvěma badateli, mými kamarády. Jeden mi odepsal: „Kronika Flesarů je podvrh! Většina údajů je rafinovaně vymyšlená. Aby autor vzbudil zdání originality, vložil do textu mnohé historické údaje skutečné! My z této publikace nečerpáme, neb jsme již vícekrát dohledali nepravdy! Pozor na to!“ Znalec dodal, že v knize je dobře na 150 faktografických nesrovnalostí. A druhý badatel mi řekl jinými slovy vlastně totéž. Takže ty výše citované údaje berme s rezervou. Stal se vůbec takový masakr na nekatolících koncem 17. století u Polné? A že by nebyl uveden v jiných pramenech? Ne, nikde se o něm opravdu nezachovala zmínka, ani matriky zemřelých nic takového nedokládají. Nejde tedy o výmysl? Zvláště když charakter knihy je silně namířen proti všemu katolickému? Vznik Flesarovy kroniky, jeho jazyk, obsah a další okolnosti vzbuzují u znalců velké pochybnosti o autentičnosti. Zdrojem má být více svazků rodových kronik, které ale známe jenom z opisů, žádné původní originály se nezachovaly. Úplně stejně kdysi postupoval archivář Antonín Boček. Obohatil dějiny Bystřicka novými listinami, k žádné z nich ale neexistoval originál. „Nacházel“ jen opisy a ty soustředil do své sbírky.
Kámen po přemístění
Šlo mi však primárně o ten kámen. I kameny mají své osudy. V roce 1752 měli zjistit členové rodiny Flesarovy, že nápis na zadní straně kamene byl odsekán na příkaz děkana z Polné. Aby prý nedráždil lidi. Kámen se tím pádem lišil od původně popsaného a mnozí si pak mysleli, že už jde o jiný kámen jen s vyrytým kalichem. Ale tak tomu být nemuselo, jen třeba sekyra přestala být patrná a text vzadu mohl být odsekán. Pokud tam kdy nějaký nápis byl… Při těžbě dřeva těžkou technikou byl v nových časech, už po mé výpravě závějemi, kámen povalen a částečně zasypán. V roce 2015 jej tedy pan Milan Geidl ze Samotína přemístil asi 50 m od cesty východním směrem, jak jsem zjistil u Jana Prchala z Polné.
Ještě minulou zimu tam byl opřen o strom. Jenže od jara 2026 není po kameni ani památky, jak zaznamenal v tisku Pavel Izdný. Zase tedy krádež! Policie pátrá marně a nějaký primitivní zloděj se chviličku raduje! To musí být ubožák! Ale všeho jen do času…
Literatura:
Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.
Flesar, V.: Kořeny věků. Kronika rodu Flesarů psaná v letech 1423-1923. Jimramov, 2013.
Izdný, P.: Odcizené smírčí kameny přinášejí neštěstí. Jihlavské listy, 14. 8. 2026.
Foto: Pavel Izdný, věnoval autorovi
Článek Pavla Izdného
