Článek
Ti řezníci byli dva a světem si nesli jména evangelistů Marka a Matouše. Znali se, ale jen zřídka se potkávali na svých cestách. Toho osudného dne však cestovali společně a jeden z nich byl oslněn zlatem. Do dnešních dnů po nich zůstal v kameni vytesaný kříž a historka, kterou už zná jen málokdo.
Ten kámen se krčil v levém silničním příkopu za obcí Borky a já jej kdysi hledal v horkém červenci. Už několik dní jsem tak na kole křižoval Vysočinu, mnohé vytipované kameny jsem na svých místech nezastihl, a v tom rozmrzení jsem v úspěch nevěřil ani tentokrát, když jsem míjel tabuli s nápisem Borky. Už jsem se v duchu těšil domů a další den k Jadranu. V té pranepatrné dědince, najdete ji mezi Strážkem a Žďárcem, jsem však oslovil paní Humpolíkovou, a díky ní jsem kámen lehce našel.
Kámen původně v příkopu
Přesně mi popsala jeho umístění a navíc se na kole přijela přesvědčit, zda nejsem úplně slepý a na hlavu padlý. To už jsem kámen fotil a měřil, jeho míry 64 × 46 × 15 cm sice nebyly rekordní, ale kámen byl hodně zasypán po prohlubování silničního příkopu, takže jeho větší část se skrývala pod zemí a vršek tak činil mylný dojem, že je kámen snad zasazen obráceně. Dokonce i týdeník Vysočina přetiskl posléze jeho kresbu opačně…
Kresba kamene
Dříve stával uprostřed pole v místech, kde bývala vyhledávaná studánka. Právě tam se ten smutný příběh odehrál a k silnici později památník přemístil dědeček paní Humpolíkové, když mu bránil v obdělávání půdy. Se spravenou náladou jsem odjížděl na Balkán a ta dobrá paní mi zatím sehnala a zaslala podrobnosti kolem zdejšího činu. Zbytek jsem už domyslel.
V těch časech vedla asi 80 metrů od dnešní silnice vozová cesta ke studánce, u níž rostlo několik stromů. Pocestní se zde rádi zastavili a toho dne se tu rozvalovali naši dva řezníci a současně obchodníci. Vraceli se z úspěšného trhu, všechna dobytčata prodali a teď společně hasili žízeň lahodnou vodou ze studánky.
„Dobrý obchod,“ prohodil Matouš a na důkaz svých slov zacinkal plným měšcem. Pak jej rozvázal, zlaťáky přesypal do mohutných dlaní a šťastně je vyhazoval vzhůru k modrému nebi, chytal je zase do dlaní a ty rozsypané sbíral se smíchem ve vlhké trávě. Byl pyšný na sebe a své řemeslo a těšil se domů za mladou ženou i za starostlivým otcem. Udělají si společně hezký večer!
Marek se po něm nejdříve podíval jen na půl oka. Sám má také plný měšec, ale proč by měl hned bláznit jako ten potrhlý Matouš? Čím déle však sledoval zlatý vodopád v rukou svého druha, tím usilovněji lapal po dechu. Kdo z nich má více zlaťáků? Přísahal by dosud na svůj měšec, ale teď se mu zdá, že se Matoušovo zlato množí. Ano, Matouš má určitě víc, nežli on sám! A i kdyby měl o něco méně, stejně by to stálo za… Marek se to ještě bál domyslet. Kdyby však oba podíly spojil, mohl by k řeznictví přikoupit i hospodu! To už by stálo za…
Markovi se roztřásly ruce. Síly ho opouštěly, rozum ztrácel. Viděl jen to zlato, slyšel jen jeho zvonění. Byl očarovaný, byl oslněný zlatem! Matouš se stále ještě smál, když se Marek opatrně rozhlédl na všechny strany a potom sáhl po noži.
Zabitého a oloupeného Matouše našli u studánky až druhého dne. Jeho vrah nebyl nikdy vypátrán. Marek opravdu časem zvelebil své řeznictví, přikoupil hospodu, oženil se a vypadal spokojeně. Pak mu však začal hryzat červík na duši. V noci se budil, stále slyšel bezstarostný Matoušův smích a viděl jeho vyděšený pohled, viděl i svůj zkrvavený nůž. Svědomí ho trápilo, byl stále popudlivější a spát už vůbec nemohl. Do kamene nechal vytesat kříž, zasadil jej u osudné studánky, ale příliš se mu neulevilo. Do smrti proklínal peníze, už nikdy nemohl pohlédnout na jejich třpyt, už nikdy se nedokázal bez zábran smát. Chodil jako stín a za pár let zemřel.
Smrt řezníka připomínal zmíněný kámen s křížem nejdříve u studánky, později v příkopu, kde trpěl. Až v březnu 2018 byl nadšenci v čele s tišnovským patriotem Milošem Syslem přemístěn na další místo, kde mu nehrozilo nebezpečí silniční údržby. Posunul se tak maximálně o nějakých 50 metrů, na mez u polní cesty. Tato cesta je zrovna hranicí mezi Krajem Vysočina a Jihomoravským krajem a kámen se ocitl u borovice na straně jihomoravské. I vznikl mediální poprask, že Vysočina byla zase jednou okradena.
Kámen po přemístění za hranice Vysočiny
Navíc kámen ještě neměl pokoj a někdo jej brzy otočil vzhůru nohama. Kdyby měl ovšem kámen nějaké nohy,,, Takže je otočený a šikmý základ dnes ční k obloze.
Ale to už je jenom marginálie v porovnání s osudy řezníků…
Literatura:
Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině (4. vydání). Zubří země, Štěpánov 2010.
Foto: Hynek Jurman, kresba H. Jurman
Ilustrativní skica, ideogram.ai
Kámen po přemístění
